Vzbudila jsem se ještě před svítáním a vypravila se do zbrojnice. Našla jsem si tam nějakou helmici a schovala ji. Plášť, kalhoty i tuniku budu mít svou. Kroužkovou košili mám ještě z cesty sem. Víc nepotřebuji. Vrátila jsem se tedy zpět do pokoje, vzala si knihu a četla si.
Čas ubíhal pomalu. Konečně začalo svítat a já se znovu vydala do zbrojnice. Cestou jsem potkala Frona. Dvakrát vesele se netvářil. Ani se mu nedivím. Mě taky do zpěvu nebylo. Čekání na bitvu, které se nedá uniknout, je to nejhorší, co může být. Vojáci byli před hradbami a lučištníci na hradbách. Fron a Ber šli na hradby a já je následovala.
Do vzduchu se vzneslo hejno ptáků a neuspořádaně kroužili. Tam někde se nacházelo vojsko. Vyšli z lesa. V čele přízrak. - Tak tomu se budu zdaleka vyhýbat. - myslela jsem si.
„Už se vrať. Chvíle střetnutí se blíží.“ řekl Fron. Bez odmlouvání jsem sešla z hradeb a zamířila jsem si to klusem rovnou do zbrojnice, kde touto dobou už nikdo nebyl. Vzala jsem si helmici a vrátila se na hradby.
Bitva už začala. Fron i Ber se přesunuli před hradby a bojovali bok po boku. Strefovala jsem lučištníky nepřítele. Aspoň jsem se snažila. Střílet na šermíře by bylo nebezpečné a hlavně nerozumné. Mohla bych zasáhnou někoho z nás. Skřetů neubývalo, vypadalo to, že jich přibývá. Jeden oddíl se, ani nevím jak, dostal do města. V jeho čele jsem spatřila Hwestu. - Ten zrádce. - myslela jsem si. Dlouho jsem nepřemýšlela. Skřeti se na nás vrhli ze dvou stran. Snažila jsem se dostat k Hwestovi a jednu mu vrazit, aby se vzpamatoval. Kolem něj byl vždy nějaký chumel, přes který jsem se nedostala. Ozvala se rána.
„Prorazili bránu.“ zakřičel někdo. Ohlédla jsem se. Brána se rozsypala na kousky, dovnitř se vrhli skřeti a zatlačovali obránce. V přední linii byl Fron a Ber. Dotírali na ně desítky skřetů. Skřetům se je podařilo oddělit.
Bojovalo se už půl dne a na některých to bylo znát. Začalo se stmívat. Skřeti nepolevovali a útočili dál. Zatáhlo se a začalo poprchávat. Na nebe pravděpodobně vyšel měsíc, ale nezalil nás svým bledým světlem. Rozhlédla jsem se. Zahlédla jsem hlouček skřetů kolem jednoho jediného bojovníka. Zahlédla jsem jeho tvář. Byla velmi unavená. Ber se sotva držel na nohou. Být ve střehu skoro dvanáct hodin dá i elfovi pořádně zabrat.
Skřeti nás zatlačovali dál do města a cestou pálili. Všichni ti, co nebojovali, čili ženy, děti a starci, byli v Izupově domě a vůbec neměli ponětí, co se venku děje.
I za boje jsem stíhala sledovat ostatní, hlavně Bera a Frona. Fron se mi ztratil z očí už dávno a Ber se mi ztrácel chvílemi taky. Stál ke mně zády a právě se na něj hnalo asi pět skřetů. Musel vidět jen čtyři. Jeden šel ze zadu. Doběhla jsem k němu včas. Skřet už ho chtěl zabít. Probodla jsem ho skrz. Skřet zařval, zkoprněl, Ber se otočil a spatřil ho. Vytrhla jsem meč a skřet se skácel nazad. Ber se po mě podíval. Otočila jsem se a zneškodnila další dva skřety.
„Ari?!“ řekl si pro sebe. „ARI!“ zakřičel. Začala jsem zdrhat. - Jak mě poznal? - ptala jsem se sama sebe. Zmizela jsem mu. Znovu jsem spatřila Hwestu a moje rozhořčení se zvedlo. Tentokrát jsem se k němu dostala a stanula před ním. Nepoznal mne.
„Za tu zradu zaplatíš.“ řekla jsem mu. Poslal na mne svou ochranku. Dlouho nežili. Obdivně se na mě díval.
„Ty mě nepoznáváš?“
„Mám tě snad znát, vojáku?“ zeptal se pohrdavě. Sundala jsem si helmici.
„To tedy ano.“ zarazil se. „Ta zrada ti neprojde.“
„Už mi prošla.“ řekl s chladným úsměvem. Napřahoval ke mně ruku. Sevřela jsem ji v železném stisku.
„Neopovažuj se mě dotknout.“ varovala jsem ho.
„A co mi uděláš?“ zeptal se.
„To radši nechtěj vědět.“
„Vypadáš tak krásná, když jsi naštvaná.“
„Tímhle si mě nezískáš.“
„Ale nepovídej.“ odstranil mi rukou ofinu z čela. Nemohla jsem tomu zabránit, protože jsem v jedné ruce měla meč a druhou jsem svírala Hwestovu ruku. Tvrdě jsem se mu dívala do očí. Přistoupil až ke mně. Přiložila jsem mu špičku meče k hrdlu. Bitva šla mimo nás.
„Varuju tě, jestli se o něco pokusíš, zabiju tě.“
„Ale, ale? Tady někdo vyhrožuje.“ smál se mi.
„Já jen varuju.“ odpověděla jsem.
„Co dokáže malá holka proti dospělému muži?“
„Nevěřil bys, ale hodně věcí.“
„Například?“
„To nechtěj vědět.“
„To už jsem někde slyšel.“
„To je možný.“
„Nechceš se přidat ke mně?“ zeptal se najednou.
„Nikdy.“
„Zaručeně přežiješ. Ochráním tě.“
„Ochráním se sama. Nikoho na to nepotřebuji.“
„Víš to určitě?“
„Jsem si naprosto jistá. Chceš to cítit na vlastní kůži?“
„Jen do toho.“ vyzval mne. Piruetou jsem se mu vykroutila z objetí a postavila se do střehu.
„Tak ukaž, jak umíš šermovat.“ řekla jsem. Zaútočil. Skřeti kolem nás utvořili kruh a sledovali nás. Deset minut jsem ho nechala útočit. Za minutu jsem přešla do protiútoku a za chvíli jsem mu držela meč pod krkem. Meč jsem schovala a pod krk jsem mu přiložila dýku.
„Tak už mi věříš?“ zeptala jsem se, ale na odpověď jsem nečekala. „Teď řekni svým skřetům, aby mě nechali projít.“
„To se ti nepovede.“
„Proč myslíš?“
„Nepustí tě.“
„Ale pustí, jinak jim zabiju velitele. To se rozprchnou.“ vysvětlila jsem. Za kruhem se objevil Ber. Hwesta ho spatřil a nepřipravenou mě přehodil přes svoje záda. Dopadla jsem tvrdě a vyrazila si dech. Hwesta zmizel a Ber se ke mně snažil probojovat. Snažila jsem se nadechnout. Po chvíli dávení se mi to povedlo. Sbírala jsem se ze země. Začalo svítat.
„Ty seš tak tvrdohlavá.“ řekl Ber, když ke mně doběhl.
„A tobě to vadí?“
„Popovídali jste si aspoň pěkně?“
„Šlo to, jen na facku nedošlo.“ Usmál se.
„Vstávej, zmizíme.“ pomohl mi na nohy.
„Hwesta je zrádce. Pomohl skřetům do města. Čekal mě.“
„Jak to?“
„Pamatuješ na sklep?“
„Proč?“
„Nevzpomínáš si, co bylo v jednom rohu?“
„Mužský oděv, no a?“
„Jestli jsi to nepochopil. Měla jsem ho mít dnes na sobě. Proto jsem jela ten den za Hwestou, akorát jsem netušila, že zradil.“
„Měla jsi to předpokládat.“
„A jak? Byla jsem týden z města. Nestarala jsem se o jeho návštěvy.“ Došli jsme k Izupovu domu.
„Tady zůstaň.“ odcházel zpět.
„Ne. Nebudu sedět, když ostatní za mě nasazují život.“ rozběhla jsem se zpět k bojišti.
„Ari.“ doběhl mne. „Co si myslíš, že děláš?“
„Bráním své rodné město. To snad ještě můžu, ne?“ nevěděl, co odpovědět.
Ozval se vítězoslavný výkřik. Bitva skončila. Skřeti byli pobiti nebo rozprášeni. Ti, co přežili se teď unaveně vraceli domů. Frona jsem nikde neviděla.
„Kde je Fron?“ zeptala jsem se jednoho vojáka, co šel zrovna kolem.
„Asi padl.“ odpověděl a pokračoval v cestě. Zděsila jsem se.
„Frone. FRONE!!!“ zařvala jsem a rozběhla se zpět na bojiště. Ber mi byl v patách. - To mi nesmíš udělat. - myslela jsem si. Proběhla jsem celé bojiště ve městě, ale nenašla jsem ho ani mezi mrtvými. Doběhla jsem k bráně a rozhlédla se po okolí. Zase bezvýsledně. Svezla jsem se podél brány, nebo spíš podél toho, co z ní zbylo, a rozbrečela se.
„Ari, co tu děláš?“ zeptal se Fron. Otočila jsem se. Byla jsem štěstím bez sebe, když jsem ho viděla živého a zdravého. Vrhla jsem se mu kolem krku.
„Tohle už mi nedělej.“ řekla jsem mu a brečela štěstím.
„Ty jsi bojovala?“ zeptal se. Neodpověděla jsem mu. Nebyla jsem toho schopná. Moje psychika dostává poslední dobou zabrat. Fron se znovu neptal. Nechal to být, hlavně, když se mi nic nestalo.
Svorně jsme se vraceli do Izupova domu. Pomalu jsme došli do jednoho pokoje a usnuli jsme. Už jsme se o nic nestarali. Prospali jsme zbytek dne a celou noc.
Vzbudila jsem se. Ležela jsem na zádech s rukou na jílci meče. Fron i Ber už byli někde pryč. Sedla jsem si a přemýšlela, jak jsem se do tohoto pokoje dostala a čí to vlastně je pokoj. Pozorně jsem se rozhlédla. Na stole jsem uviděla Fronův meč. - Aha? Po bitvě jsme se dostali do Fronova pokoje. Už jsem se lekla, že je to Berův. - pomyslela jsem si. Svým myšlenkám jsem se zasmála. Vylezla jsem z pokoje a zamířila do svého. Převlékla jsem se do připraveného oblečení a začala jsem hledat Frona a Bera.
V domě nebyli a na dvoře taky ne. Vešla jsem do stáje a nevěřila vlastním očím. Jejich koně byli pryč. Nauzdila jsem Lafa, nasedla na jeho neosedlaný hřbet a vyjela na ulici. Zamířila jsem rovnou k východní bráně. Fron i Ber pomáhali s odklízením škod po útoku.
„Mára arin.“ pozdravila jsem a seskočila z koně.
„Mára, jdeš nám pomoct?“ zeptal se Fron.
„Blbá otázka. S čím můžu začít?“
„Můžeš odvést ten vozík do nemocnice.“
„A ta je kde?“
„Právě jsi z ní odjela.“
„Dobře.“ přijela jsem k vozíku, vzala jsem zapřaženého koně za opratě a pobídla jsem ho k chůzi. Po chvíli jsem vjela na mostek, kde mě čekal Izupa. Spíše čekal to, co vezu s sebou. Kolem vozíku se nahrnulo tucet elfů a každý vzal dvě bedny. Seskočila jsem z Lafa, vzala taky dvě a následovala je. Odložila jsem bedny na určené místo a vrátila se k Lafovi.
„A je po bitvě. To jsi rád, co?“ povídala jsem si s ním a vyskočila mu na hřbet. „Projedeme se. Hmm?“ radostně poskočil a zamířil si to k nám domů. Něco mi chtěl ukázat.
Dojeli jsme k domu. Prohlížela jsem si ho s pusou dokořán. Náš dům vyhořel. I přes nebezpečí, že se dům zboří, jsem vešla. Ještě se z něj kouřilo. Na ohořelém stole jsem našla dopis. Někdo ho sem dal až po požáru. Nebyla na něm žádná adresa. Podívala jsem se skrz. Nic jsem nevyluštila, tak jsem ho otevřela. Hned po prvním slově jsem zjistila, kdo jej napsal. Bezpečně jsem poznala Hwestův rukopis. - Ten si taky nedá pokoj, dokud mě nedostane. - pomyslela jsem si. Dala jsem dopis do kapsy a prohledala celý dům. Žádný jiný náznak, že dopis zanechal Hwesta, jsem nenašla. Vyšla jsem z domu, sedla na Lafa a hnala ho rovnou za Fronem.
„Co se děje?“ zeptal se, když mě uviděl.
„Hodně věcí, které by sis nepřál, aby se děly.“
„Tak mě nenapínej a vyklop to.“
„Bylo by lepší si o tom promluvit někde jinde a beze svědků.“ řekla jsem vážně. Bitevní pole bylo skoro vyklizené. Leželo tam jen pár mrtvol. Fron a Ber si šli pro koně a vraceli jsme se k Izupovi. Ustájili jsme koně a šli do Fronova pokoje.
„Tak to rozbal.“ vybídl mne Fron.
„Byla jsem u nás doma. Náš dům není.“ podívala jsem se na Frona. „Vyhořel. Na stole jsem našla dopis. Psal ho Hwesta a dal, nebo nechal dát, na stůl až po požáru. Domů už se nevrátíme.“
„A ten dopis?“
„Tady je.“ vytáhla jsem ho a položila na stůl. Ohromeně se na něj dívali. Pak ho vzal Fron do ruky.
„Už ses do něho dívala?“ zeptal se.
„Jen abych zjistila, kdo jej napsal.“
„Tak to přečti Frone.“ vyzval Frona Ber.
„Tak jo.“
Milá Ari,
Doufám, že se nevidíme naposledy, že se setkáme. Určitě víš, jak moc Tě mám rád. Jednou Tě taky získám. Jestli se budeš bránit, osobně Tě zabiju. Doufám, že je Ti to jasné. Ještě před tím ale budu mučit toho Tvého ochránce až bude prosit o smrt a já mu ji milostivě dám. A taky přijdeš o své milé bratry. Zavazí nám ve štěstí. Rozmysli se dobře. Buď budeš žít se mnou, nebo vůbec. To si taky dobře rozmysli. V tom sklepě jsem Ti nechtěl ublížit. Ty jsi mi ale zlomila nos a za to se Ti pomstím. To si pamatuj.
Tvůj milovaný Hwesta
P. S. Máš čas na rozmyšlenou do další bitvy.
Fron odložil papír a ohromeně se na mě díval.
„A já myslel, že to byl Ber, kdo mu zlomil nos.“ zasmál se.
„To teď neřešte. Jste v nebezpečí a hlavně Jek.“
„Proč…?“
„On to neví. Bude Hwestu pokládat za přítele, ale Hwesta ho rovnou zabije. Nebude se s ním mazlit jako se mnou.“
„Je s ním Narykel.“
„Ten ho už vůbec nezná.“
„Proto mu nebude věřit.“ ozval se Ber.
„To je jedno. Budeme muset za ním, ať se děje cokoli.“
„Kdy vyrazíme?“ zeptal se Ber.
„Co nejdříve.“ odpověděla jsem. Vstala jsem a odešla do svého pokoje. Sbalila jsem si věci a převlékla se. - Máš čas na rozmyšlenou do další bitvy. - znělo mi v hlavě. Co tím vlastně myslí? Že mě získá nebo zabije. Snažila jsem se nelámat si s tím hlavu. Vešla jsem do stáje a osedlala si Lafa.
„Kam jedeš?“ zeptal se někdo. Otočila jsem se a uviděla Meren.
„Pryč z města.“
„Mám o tebe strach.“
„O mě se neboj.“
„Chci jet s tebou.“
„Ne, je to příliš nebezpečné. Já se vrátím.“ vyvedla jsem Lafa ze stáje a čekala na Frona a Bera. Rychlostí blesku si osedlali koně a mohli jsme vyjet vstříc dalšímu dobrodružství.
Rozloučili jsme se s Meren a pohodlím Izupova domu v Modrém Městě. Vyjeli jsme východní bránou a drželi se proti proudu řeky.
„Myslíš, že to stihneme?“ zeptala jsem se Frona.
„Stihneme. Ava aista.“ utěšil mě. Přidali jsme. V poledne jsme byli u šesté hlídky. Uvědomila jsem si, že mě někdo sleduje.
„Někdo je nám v patách.“ oznámila jsem Fronovi.
„Tak ho chytíme…“
„To není nepřítel. Nechce nám ublížit. Pojedeme dál, jako by nic.“ dali na mou radu a pokračovali jsme. Blížili jsme se k osmé hlídce, čili k Mernkalovi a Velinovi.
„Mára rë, jak žijete?“ zeptala jsem se s úsměvem.
„Tak tebe jsme tu nečekali. Co rameno? Posledně jsi se tak neusmívala. A co bitva?“
„Rameno se uzdravilo a bitvu jsme vyhráli. Jek a Narykel jsou u pramene?“
„Ano.“
„Takže jedeme hned za nimi.“
„Děje se něco?“
„Jen malá nepříjemnost. Namárië.“ opět jsme byli na cestě. Modlila jsem se, abychom našli Jeka ještě naživu. Poslední dvě míle stále se stupňující nervozity. Dojeli jsme k prameni. Hwesta se bavil s Jekem a pomalu vytahoval dýku. Narykel nikde. Hwesta Jekovi nabízel ruku na rozloučenou a nic netušící Jek ji málem přijal.
„NE!“ zakřičela jsem a pobídla Lafa na Hwestu. Jek se na mě podíval a Hwesta se chystal zaútočit. Vytáhl dýku úplně. Seskočila jsem z Lafa a stoupla si mezi ně.
„Nikoho už zabíjet nebudeš.“ řekla jsem Hwestovi. Vrátil dýku tam kde byla.
„Ale, tak bratříček je ti milý, že jsi ho přišla zachránit?“ zeptal se chladně.
„Je mi rozhodně milejší než ty.“ Jek se nechápavě díval.
„Co se to děje. Vždyť je to Hwesta, Ari.“
„Já vím. Právě proto, že je to Hwesta.“ otočila jsem se na Jeka. Chyba. Hwesta mé nepozornosti využil, znovu tasil dýku a zaútočil.
„ARI.“ zařval Ber. Prudce jsem se otočila a snažila se chytit Hwestovu ruku, ale chytla jsem jen čepel. Hwesta trhnul a pořezal mi dlaň. Byla jsem nucena ji pustit. Hwesta se dal na útěk. Nikdo ho nepronásledoval. Věděli jsme, že se s ním ještě setkáme.
„Vysvětlí mi někdo, proč zaútočil?“ zeptal se Jek. Ber se tedy ujal vyprávění, co se od té doby stalo, co jsme odjeli do města. Nakonec mu ukázal dopis. - Tak to jsem nečekala, že ho vezme. - myslela jsem si. Fron donesl vodu a odněkud vylovil obvaz.
„Co mě se ještě nestane.“ podotkla jsem s úsměvem a dívala se na svoji zkrvavenou levou dlaň.
„Taky bys už toho mohla nechat. Kdo má pořád shánět obvazy.“ řekl Fron. Všichni jsme se zasmáli. Hwestu jsme prozatím vytlačili z hlavy. Seděli jsme v kroužku a povídali si. Fron mi obvazoval ruku. Mezi stromy se mihla postava na bílém koni.
Žádné komentáře:
Okomentovat