Pár problémů navíc 1.část

Dojeli jsme k domu právě, když Fron vyváděl Fana, že pojede k Izupovi. Trochu se divil, že jsem přijela na koni, ale jinak byl rád, že jsem vzhůru. Sedl na koně a vraceli jsme se k Izupovi. Vzali jsme to kolem západní brány. Netoužila jsem znovu projíždět kolem domu správců. Tentokrát by nás mohli zastavit.

Brána byla zavřená a stálo u ní to vojsko, co jsme viděli před domem správců. Tentokrát se nám nepovedlo projet bez povšimnutí. Obklíčili nás a do kruhu vjel Miner na koni. „Naše slečna se vrátila. Kdepak byla?“ zeptal se.

„To Vás nemusí zajímat.“ odpověděla jsem.

„Ty dva“, ukázal na Frona a Bera stojící u mne, „odveďte pryč.“

„My nikam nepůjdeme.“ řekl Fron.

„To si myslíte vy. Jsem v převaze.“ škodolibě se usmál. „Tak už je odveďte, nebo je zabijte přímo před očima slečny.“ řekl. - Ten je ale škodolibej. - Neklidně se ošíval. Neodvažoval se podívat Fronovi ani do očí.

V zajetí 3.část

„Co se děje?“ zeptal se Ber, do kterého jsem vrazila. „Co ti řekl Fron.“

„Právě že nic. Nenašla jsem ho. Tábor je plný skřetů. Jen doufám, že se Fronovi a Jekovi nic nestalo.“

„A kde jsou?“

„Nevím.“

„Kolik je tam těch skřetů?“

„Moc ne. Zkusíme je vyhnat?“

„Tak jdeme, ale drž se vzadu.“ řekl Ber. - To tak. Začínáš se podobat Fronovi. Myslíš si, že jsi lepší? - pomyslela jsem si. Luk jsem hodila na rameno. Rozhodla jsem se bojovat mečem. Ber šel přede mnou. Zase jsem do něho vrazila. Slyšeli jsme hrubé skřípavé skřetí hlasy. Domlouvali se, kde mě budou hledat. Jeden se vydal po pěšině k nám. Vzala jsem si luk a jeden ze skřetích šípů.

V zajetí 2.část

„Tak dovnitř se dnes už asi nedostaneme.“ řekla jsem. Ber zkusil, co tehdy Fron. Zabušil na ni. Zaduněla a chvíli se nic nedělo. Po chvíli vykoukl někdo z nejnižšího okna věže asi tři metry nad zemí. K mé radosti to byl Hwesta. On mě však v té tmě nepoznal

„Co chcete.“ zeptal se.

„To máš tak nacvičené nebo jsi na hlídce usnul?“ zeptala jsem se.

„Tak co chcete. Já nemám čas se tu s vámi vybavovat.“

„Chceme dovnitř.“

„Teď v noci?“ divil se.

„Jo. Potřebujeme mluvit s panem Izupou.“ řekla jsem. Teprve teď mu došlo, kdo jsem.

„Ari?“

V zajetí 1.část

Ráno jsme vstali ještě před svítáním. Některým z nás to dělalo drobné potíže (Jekovi). Během deseti minut jsme byli schopni vyrazit. K Izupovi jsme dorazili těsně před svítáním.

„Mára arin.“ pozdravil nás Izupa. Nejméně polovina zvědů byla duchem úplně mimo. „V nejbližších dnech se rozhodne o osudu Ardeny. Tak vám všem přeji hodně štěstí.“ odešel. S námi vyrazilo dalších pětadvacet osob. Vždy po dvou mílích se od nás odpojila trojice. Nakonec nás zůstalo sedm. Teprve teď jsem si všimla, že s námi jede někdo navíc. Po dalších dvou mílích se odpojila poslední trojice. Pokračovala jsem já, Fron, Jek a … Ber. - Co ten tady dělá? Měl být s Mernkalem? - divila jsem se.

„Jak to, že jsi nezůstal u posledního stanoviště?“ zeptala jsem se.

„Změna plánu. Ty nemůžeš hlídat.“ odpověděl mi Ber.

„Proč? Ty si myslíš, že se neumím bránit?“

Nezdařený výlet 2.část

Vzbudila jsem se. Bratři ještě spali, tak jsem jim nachystala snídani vyrazila ven. Byla asi hodina po svítání a mnoho lidí ještě nebylo venku. Čekala jsem útok od neznámého muže. Nikde se neobjevil. Vrátila jsem se tedy domů. Fron i Jek už byli vzhůru.

"Dobré ráno. Kdypak jste se vrátili?"zeptala jsem se.

"Něco po půlnoci."

"A dali jste si pořádně do těla, co?"

"Já ne. Jen Jek."usmíval se Fron.

"To je jedno. Svým každodenním povinnostem neutečete. Jedu do Vesnice k obchodníkovi. Přeji příjemný den."řekla jsem a zavřela za sebou dveře. Vyvedla jsem Lafa, osedlala ho a vyjela severní bránou za dobrodružstvím. Směřovala jsem k Vesnici. Bez problémů jsem dorazila k obchodníkovi. Jako vždy měl vše, co jsem potřebovala. Byl to starší muž vysoký jako Jek. Trochu zavalitý a u pasu nosil jen krátkou zahnutou dýku. Vždy byl ke mně zdvořilý. Stejně zdvořile jsem se s ním rozloučila a vyrazila na cestu domů. Čekalo mě nepříjemné překvapení. Cestu mi zkřížil muž v černém plášti s kápi na ryzákovi. - Toho ryzáka znám. - pomyslela jsem si.