V pondělí jsem šla po šestnácti dnech do práce. Vůbec se mi nechtělo vstávat, ale musela jsem. Raději jsem si nařídila budík o deset minut dřív. Autobus jsem stihla. Jel pěkně nervózní a sprostý řidič.
V práci jsem si s dětmi hlavně povídala o Vánocích, jak se měly a co dostaly. Z práce jsem odcházela později a nestihla jsem klasický autobus, co normálně stíhám. Nevadí. Za půl hodiny jel další.
Doma jsem hledala brusle a hned jsem si je vyzkoušela. Čekalo mě totiž ve středu bruslení s dětmi. Taky jsem nezapomněla podrbat kocoura, cvičit a dát si kafe. Taky jsem si četla a psala.
V úterý dopoledne opět práce. Ráno jsem si budík posunula o pět minut dozadu než v pondělí. Autobus jsem stihla. Řídil jiný pan řidič.
V práci jsem učila první hodinu, procvičila jsem s dětmi určování rodu, čísla a pádu u podstatných jmen. Pak už přišla kolegyně paní učitelka a já se vrátila na své místo asistentky.
Z práce jsem utekla dřív než v pondělí a spokojeně jsem stihla autobus, co obvykle. Jela jsem s panem Bručounem. Doma jsem četla, žehlila, drbala kocoura, uklidila po něm nepořádek na parapetu, dala si kafe a cukroví (stejně jako v pondělí) a chystala si věci na bruslení. Měla jsem obavy, že mě bude bolet koleno. Do noci jsem četla a zase jsem málo spala.
Ve středu jel opět pan Sprostý. Až do Rosic jsem seděla na sedadle sama, pak si přisedl pan Kožená hnědá bunda. Před konečnou mi pomohl do bundy. Nebrala jsem kabát, protože mě čekalo bruslení. Místo něj jsem si oblékla jezdeckou bundu.
V práci jsem si uvařila čaj a vyházela z batohu věci, co jsem nepotřebovala na stadioně.
Na stadion jsme s dětmi došly pěšky. Obout, nasadit helmu (jen děti, já byla rebel bez čepice), rukavice a hurá na led. (Rukavice jsem taky po chvíli schovala do kapsy.) Bruslila jsem většinu času. Pauzu jsem si dala tak po půlce času, trochu procvičila koleno a pak hurá zpátky na led. Bruslilo se mi krásně. Ze začátku jsem se teda bála, pak jsem asi třem dětem utahovala brusle, a následně jsem se rozjezdila. No jo, sedm let je sedm let.
Naštěstí se nikomu nic nestalo. Pěšky jsme se vrátili do školy. Po svačině a přestávce pokračovala výuka. Mezitím jsem dostala na starosti družinu. Zase jiné děti a zmatek k tomu. Zvládly jsme to. Po obědě jsem spěchala na autobus a domů přijela až před třetí hodinou. Dala jsem si kafe a cukroví, podrbala kocoura a zacvičila si. Do noci jsem četla.
Ve čtvrtek ráno jsem jela s ADHĎákem. Dostalo se mi té cti, že mě pozval na ples. Stejně jej asi odmítnu. Vždyť jej vůbec neznám.
Dopoledne mě čekala práce prodloužená o družinu. Přežila jsem.
Cesta domů byla taky celkem klidná. Poslouchala jsem hudbu a na chvíli zavřela oči.
Doma jsem si zacvičila, dala kafe a podrbala kocoura. Do šermu jsem nešla, protože jsem po nemoci a nejspíš bych to běhání neudýchala. Navíc jsem se musela chystat do Olomouce. Večer jsem hlavně četla a poslouchala hudbu z filmů o Vinnetouovi. Asi proto, že ho teďka čtu. Usnula jsem před devátou.
V pátek jsem vstávala ve čtyři. O půl páté jsem vylezla z postele a začala se chystat na dlouhou cestu do Olomouce. Autobus v 5:23 jsem krásně stihla. Jela paní řidička. V Tetčicích jsem přestoupila na vlak. Při čekání jsem sledovala autobusy, co tam zastavovaly. A jeden z nich řídil ADHĎák. Bliknul na mě, rozsvítil si a zamával. Tušila jsem, že pojede, protože jsem viděla červené cosi na čelním skle. Není to sice jeho autobus, ale ve čtvrtek s ním jel.
Cesta do Olomouce byla klidná. Trochu stresu ohledně času jsem měla až v Olomouci, kdy jsem si musela koupit lístky na tramvaj a zjistila jsem, že nemám drobné. Musela jsem platit kartou. Přednášky jsem ale stihla. Byly zajímavé. Dozvěděla jsem se, že mám mít i praxi. Naštěstí jen náslechovou. Přednášky jsem málem prospala. Po poradenství byla přestávka na oběd, kterou jsem strávila ve společnosti kolegy, kdy jsme sedli a kecali. A samozřejmě se krmili. Každý sám sebe.
Po obědě následovaly přednášky o surdopedii. Byly navýsost zajímavé. Dost jsme se všichni nasmáli.
Během dne taky v Olomouci trochu sněžilo. Pak to parádně klouzalo. Víc než na ledě na bruslích. Naštěstí jsem na tramvaj došla bez pádu.
Cesta domů byla překvapivě klidná a včasná. V Brně mi pěkně navázala šalina a pak i autobus u nemocnice. Domů jsem přijela krátce po šesté hodině. Čekala jsem, že přijedu o půl hodiny později.
Doma jsem si dala večeři, aneb co jsem nesnědla v Olomouci. Pak jsem se vrhla na čokoládu. A četla jsem si. Nic víc se mi nechtělo dělat. Jinak u nás taky nasněžilo.
V sobotu jsem dlouho spala. Potřebovala jsem to. I když jsem byla vzhůru už ve čtyři.
Dopoledne úklid a vaření. Taky drbání kocoura.
Po obědě jsem vyrazila ven do sněhu. Dala jsem si krásných šest kilometrů. 
Pak následovalo kafe a čtení. Taky cvičení a výměna povlečení. Taky jsem musela cvičit a vykoupat se. Zbytek večera jsem četla a poslouchala hudbu.
V neděli dopoledne jsem byla na mši svaté. Zpívala jsem. A musela jsem vyřizovat pár věcí s knězem, protože u nás byl cizí.
Taky jsem střídala varhaníka při přijímání. Když jsem opouštěla varhany, tak jsem se trefila kolenem do manuálu. Bolest jak něco. Naštěstí jsem nenadávala. Nijak. Ani sprostě ani nahlas. Domů mě vezl autem varhaník.
Zbytek dopoledne jsem četla. Odpoledne jsem v četbě pokračovala až jsem u toho usnula.
Nezapomněla jsem na kafe, cvičit a drbat kocoura. Potom jsem si opět četla. U večeře jsem koukala na Četnické humoresky. A luštila osmisměrky.
A to bude pro tento týden asi všechno. Krásný další týden roku 2026. A hlavně nespadněte, až bude ta slibovaná ledovka.
Vaše Vanimaré
Žádné komentáře:
Okomentovat