Problémy bez konce 2. část

„Ari.“ oslovil mě někdo. 

„Bere…, co se děje?“ 

„Teď už nic. Máš to za sebou.“ 

„Uf. Zase jsem omdlela. Jak já to nesnáším.“ 

„Já vím.“ 

„Jak to vypadá?“ 

„Hnis jsem odstranil, ránu vyčistil a sešil, Ari, převaz každý den.“ 

„Ale ne.“ 

„Ari, to zvládneš.“ 

„Co mi zbývá.“ vstala jsem, „Jdeme?“ 

„Jdeme.“ 

„Hanta rimbevë, heru.“ 

„Rádo se stalo, zítra se uvidíme.“ 

„Dobře.“ 

„Tak jdeme.“ Ber mě objal kolem ramen a společně jsme opustili pracovnu. 

„Co máš v plánu?“ zeptala jsem se. 

„Projdeme se?“ 

„Dobře.“ 

„Ale prvně se pořádně oblečeš. Venku je zima.“ Zastavili jsme se v pokoji. Oblékla jsem si teplejší tuniku. Ber mě znovu objal kolem ramen a vykročili jsme do města. 

„Je tady nějaké klidné místo?“ 

„Samozřejmě, jdeme.“ 

Nechala jsem se vést. Po chvíli jsme vyšli z města a vstoupili jsme do parku. Občas jsme potkali několik párů. S některými jsme chvíli popovídali, pozdravili a pokračovali v procházce. Vešli jsme na slunnou louku. Byla chráněná ze všech stran dobře sestříhanými keři 

„Bere, to je nádhera.“ 

„Já vím.“ políbil mě do vlasů, „Co říkáš na piknik?“ 

„Co…“ umlčel mě polibkem. 

„Beru to jako souhlas.“ usmál se. 

„Ano.“ 

„To jsem rád.“ 

Z batohu vytáhl několik dek. Jednu rozprostřel na trávníku. Ostatní nechal poskládané vedle. Usadili jsme se. Netuším odkud vytáhl mísu s ovocem. 

„Bere…“ vydechla jsem. 

„Ari?“ 

„To je…“ 

„Já vím.“ políbil mě, „Tak si dej.“ podal mi jahodu 

„Proč jsme to neudělali dřív?“ 

„Byla zima.“ 

„Ale ještě dřív a s dětmi.“ 

„Víš, že to nešlo.“ hleděl mi do očí. 

„No právě.“ odvrátila jsem hlavu. Oči se mi zalily slzami. 

„Ari.“ chytil mě za bradu, „určitě se nám to vydaří.“ 

„Jak se asi mají v Modrém Městě.“ odmlčela jsem se, „Bere, je mi smutno.“ 

„Já vím, krásko. Brzy se vrátíme.“ krmil mě Ber dalším ovocem. Mísa se rychle vyprázdnila. Natáhla jsem se na deku a vyhřívala se na sluníčku. Ber mě pozoroval. Zavřela jsem oči a užívala si krásného jarního dne. Za chvíli jsem usnula. 

„Ari.“ oslovil mě někdo, „Ari, krásko, vstávej.“ 

„A proč?“ 

„Protože je poledne a já se nudím.“ 

„Ale, ale… a co pro to mám udělat?“ 

„Třeba si se mnou povídat.“ 

„Hmm, a o čem?“ 

„Třeba o tom, že mám hlad.“ 

„A víš, že já taky?“ otevřela jsem oči. 

„To jsem netušil, že prospíš půlku dne.“ usmál se Ber. 

„Já to taky netušila. Kdy jsem tak zlenošila?“ 

„To nevím. Vstávej, jdeme na oběd.“ 

„No dobře.“ 

„Jinak bych se musel zakousnout do tebe.“ zašeptal mi Ber do ucha. 

„To bys neudělal.“ 

„Myslíš?“ jemně mě do něj kousl. 

„To vím.“ usmála jsem se. 

„No jo, zase máš pravdu.“ položil se vedle mě na záda. Já se posadila. Zjistila jsem, že mě Ber jednu deku dal pod hlavu a druhou mě přikryl. Odhodila jsem tedy deku a vstala. 

„No vstávej, měl jsi hlad.“ pobídla jsem ho. 

„A pomůžeš mi?“ natáhl ke mně ruce. 

„Když jinak nedáš.“ chytila jsem ho a zatáhla. On ovšem zatáhl taky a já letěla k zemi. Přesněji řečeno na Bera. Okamžitě mě objal a přetočil se na břicho. Ocitla jsem se pod ním. 

„Že se vždycky necháš nachytat.“ 

„To jen abys měl radost.“ 

„No dobře.“ políbil mě, „Jdeme.“ vstal a pomohl mi na nohy. Společnými silami jsme poskládali deky a opustili místo našeho pikniku. 

„Půjdeme se odpoledne projít?“ zeptal se mě Ber cestou. 

„Můžeme.“ 

„Měla bys to tady pořádně prozkoumat, abys nezabloudila.“ 

„Pročpak? Vždyť mám tebe a ty mě vždycky dovedeš zpět.“ 

„Ari.“ vzdychl a zastavil. 

„Copak?“ 

„Zítra znovu vyrážím s Arinem do okolí.“ 

„Ach jo. Je to nutné Bere?“ 

„Ano. Potřebujeme Hwestu udržet co nejdál.“ objal mě, protože jsem se zachvěla. 

„Asi si na to nezvyknu.“ 

„Nebude to dlouho trvat.“ 

„Doufám.“ 

„Ari, dnešek chci strávit s tebou. Tak se tím prosím netrap. Zítřek je ještě daleko.“ 

Došli jsme do jídelny a najedli se. Po obědě jsme na chvíli usedli v zimní zahradě. 

„Co vlastně dělá Arin?“ zeptala jsem se. 

„Nevím, ale předpokládám, že se věnuje Nacil.“ pousmál se Ber. 

„To je dobře, že si našel ženu. Doufám, že nemáš nic proti.“ 

„To ještě nevím. Skoro ji neznám.“ 

„Však ji poznáš. Myslím, že ji brzy přijde představit.“ 

„To uvidím až později, jestli budu souhlasit.“ 

„To nemyslíš vážně.“ zděsila jsem se. Chvíli jsem ho pozorovala, jak hledí do dálky. Pak se jeho oči stočily na mě. Začal se usmívat. 

„Ty jsi hrozný, takhle si utahovat ze své ubohé nemocné ženy.“ 

„Ari, ubohá nejsi. Pokud ji Arin miluje a ona jeho, tak mu v ničem bránit nebudu.“ 

„Mám nápad.“ 

„Hm a jaký?“ 

„Abys Nacil poznal, tak s tebou a Arinem zítra pojede, pokud bude chtít.“ 

„Ale Ari, kdo bude dělat společnost tobě?“ 

„Nikdo. Stejně jdu na převaz a pak se uvidí, co budu dělat. 

„Ari.“ 

„Stejně se musí rozhodnout v první řadě Nacil, takže teď to nebudeme řešit. Půjdeme na tu procházku?“ 

„Ano.“ 

Vyšli jsme z Izupova domu a během odpoledne jsme obešli celé město. Na večeři jsme potkali Arina s Nacil. Během večeře jsme probrali zítřejší cestu. Nacil byla nerozhodná. 

„Nevím, co by na to řekl můj otec.“ 

„Záleží to hlavně na vás, Nacil.“ 

„Dobře. Ráno dám vědět.“ vstala od stolu, „Mára lómë.“ rozloučila se a odešla. Následoval ji jen Arin. Po chvíli jsme s Berem odešli. Usnula jsem hned, co jsem zalehla do postele.