Procitla jsem. V posteli jsem byla sama. Otevřela jsem oči do šera. Rozhlédla jsem se.
„Mára arin, Ari.“ oslovil mě Ber. Trochu jsem se lekla, protože jsem ho v tom šeru neviděla.
„Jak se cítíš?“ zeptal se.
„Moc dobře ne. Točí se mi hlava.“
„Ari…“ vydechl, „Lehni si.“ sáhl mi na čelo, „Máš zvýšenou teplotu. Zůstaň dneska v posteli.“
„Bere…“
„Ari?“
„Nenechávej mě tady samotnou.“
„Ari,“ sklonil se nade mnou, „Lež, krásko, dojdu pro pana Izupu.“
„Ne, Bere, to za chvíli přejde.“
„Ari,“ políbil mě, „neodporuj.“ opustil pokoj. Znovu jsem se posadila. Nohy jsem shodila na zem. Hlava se točila stále. Opatrně jsem se postavila. Dál jsem se nedostala. Nedokázala jsem udělat krok. Před očima jsem měla mžitky a nohy jsem nedokázala ovládnout.
„Ari, co to zase děláš.“ vstoupil Ber do pokoje.
„Je mi dobře, jen se mi trochu točí hlava. To bude za chvíli…“
„Do háje, Ari, už přestaň.“ došel ke mně a vzal mě do náruče.
„Bere…“ moc jsem ho nevnímala. Položil mě do postele.
„Jak se cítíš?“
„Točí se…“
„A co dál?“
„Černo…“
„Ari, zůstaň se mnou…“ slyšela jsem jen a dál nic. Ztratila jsem vědomí.
„Bude v pořádku, Bere. Nedělej si starosti.“
„Jedla něco?“
„Ne, celý den je v bezvědomí.“
„Už zase. Takhle se z toho nedostane.“
„Bere, musíme to takhle přečkat. Bude to kratší časový úsek než posledně.“
„Snad.“
„Už s tím bojuje, neboj.“
„Ava aista, Bere. Budu v pořádku.“ zašeptala jsem a otevřela oči. Oba muži v pokoji zpozorněli. Stáli kousek ode mě a zaručeně mě slyšeli. Ber se na mě otočil a usmál se. Stále byl v plné zbroji. Usadil se na postel a chytil mě za ruku.
„Ari…“ zašeptal. Izupa odešel.
„Tys dneska nikam nejel?“
„Už jsem se vrátil. Už je večer, víš.“
„Aha, a co jsi zjistil?“
„Nic, Hwesta se neukázal. Skřeti krouží okolo, ale nenašli nás.“
„To je dobře. Už nikam nejezdi, prosím.“
„Zítra nikam nepojedu, budeme s Arinem odpočívat.“
„A kde je vlastně Arin?“ zeptala jsem se.
„Odešel před chvílí na večeři. Doprovázela ho Nacil.“ usmál se.
„Nacil?“
„Ano. Zdá se, že bude mít stejné štěstí jako já.“
„Něco ti naznačoval?“
„Ne, nic mi neříkal, ale jeho pohledy tomu dost nasvědčují.“
„To je dobře, aspoň nebude sám.“
„Donesu něco k jídlu a najíme se, ano?“
„Jak myslíš, jsem tak unavená…“
„Tak spi, Ari.“
„Dobře.“ odmlčela jsem se, „Mára lómë.“ zašeptala jsem.
„Mára lómë,“ zašeptal v odpověď, pohladil mě po tváři a políbil na čelo, „Odpočívej, krásko…“ usnula jsem.
Procitla jsem v Berově objetí. Venku už svítilo slunce. Dost mě překvapilo, že Ber je ještě v posteli. Objímal mě a já jeho. Ještě spal. Nebudila jsem ho a užívala i jeho blízkosti. Zavřela jsem oči a přála si, aby ta chvíle byla věčná. Bylo mi velmi příjemně.
„Mára arin, Ari.“ ozvalo se šeptem od Bera.
„Mára arin, Bere. Jak víš, že jsem vzhůru?“ zeptala jsem se.
„Instinkt, nic víc.“
„To není možné.“
„Ale je,“ usmál se, „Jak ti je?“
„Je to lepší jak včera. Něco bych chtěla dělat.“
„Ale no tak Ari.“ usmál se.
„Já vím, že nemůžu.“ přitulila jsem se.
„Ari, Ari… Měli bychom vstávat.“
„Mě se nechce.“
„Já vím, Ari. Jdeš na převaz.“
„Ach jo.“
„Navíc musíš mít hlad, včera jsi nic nejedla.“
„Nestihla jsem to.“
„No jo. Tak pojď.“
„Ještě chvíli.“
„Ari, ty jsi nenapravitelná.“
„Já vím.“
„A proto tě miluju.“ zvážněl.
„A já tebe.“
„Nechci tě ztratit.“ pohladil mě po tváři, „Nedokázal bych bez tebe…“umlčela jsem ho polibkem.
„Já vím. Já bych bez tebe…“ oplatil mi skok do řeči polibkem.
„Já vím. Tak jdeme na snídani.“
„Ještě chvíli…“ zakňourala jsem, ale bylo to zbytečné. Ber vstal a začal se oblékat.
„Ari, vstávej.“
„No dobře.“ vyhrabala jsem se z přikrývek a taky se oblékla. Společně ruku v ruce jsme šli do jídelny. V jídelně nikdo nebyl.
„Kam dneska pojdeš s Arinem?“
„Nikam.“
„Jak to?“ nechápala jsem. Naklonil se ke mně.
„Protože dnešek chci strávit s tebou.“ zadíval se mi zblízka do očí.
„Opravdu?“
„Opravdu, Ari.“ vložil mi do úst kousek jablka, „Tak jdeme, nebudeme se zdržovat a užijeme si tento den.“
„A kam jdeme?“
„Na ten převaz. Jdeme.“ vstal a chytil mě za ruku. Trochu mi pohasl úsměv.
„Musí to být hned?“
„Ano, pak budeme mít víc času na sebe.“
„Dobře.“
„Co se děje?“
„Co když zase zkolabuju?“
„Tak tě krásně probudím. Neboj se Ari.“
Zaklepali jsme na Izupovu pracovnu. Po chvíli jsme vešli.
„Mára arin, heru.“ pozdravili jsme.
„Mára arin,Ari, Bere. Jak se cítíš, Ari?“ Vidím, že jsi na nohou.“
„Ano, nic jiného mi dneska nezbylo.“ pousmála jsem se.
„Je ti lépe.“
„Ano, heru, aspoň hlava se mi řehtala točit.“
„Dobře, posaď se, podíváme se na to.“ pobídl mě a nastavil židli.
„Doufám, že tentokrát to budu vnímat všechno.“
„Nemělo by to být tak hrozné.“
Snad.“ vyhrnula jsem si široký rukáv až k ramenu.
„Tak, jdeme na to.“ řekl Izupa a začal sundávat obvaz. Naštěstí i poslední vrstva byla bez bolesti.
„Tak jak to vypadá?“ zeptal se Ber.
„Celkem dobře.“
Prohlížela jsem si ránu. Okolí bylo lehce namodralé a těsně pod jizvou byla kůže našedlá.
„Tvoří se nám tak pořád hnis. Musíme to znovu vyčistit, Ari.“
„Ale ne.“
„To už bolet bude.“
„Snad neomdlím.“
„Neboj se toho, Ari. Když omdlíš, aspoň nic neucítíš.“
„Nesnáším ty chvíle, kdy nevím, co se se mnou děje.“
„V tom případě se divím, že vedle mě spíš,“ zašeptal mi Ber do ucha, „a že mi usneš v náruči.“ dodal.
„To je něco jiného.“
„Ari…“
„Já vím, já vím.“
„Jdeme na to.“ řekl Izupa, zapálil svíčku a chvíli nad ní podržel nůž. „Bude to jen chvilička.“
Ber mě chytil za ruku. Izupa začal. Snažila jsem se ho nevnímat. Tekly mi slzy. Utírala jsem je Berovi do tuniky. Ke konci jsem ztratila vědomí. Jak já to nesnáším.
Žádné komentáře:
Okomentovat