Druhá část deváté kapitoly Dodatků. Přeji příjemné čtení.
V.
Probudila jsem se za tmy a v sedle.
„Kde to jsme?“
„Už jsme na konci Sněžných hor. Za chvíli zastavíme a odpočineme si.“
„Tady někde zemřel Leiener.“
„Ano. Na druhé straně hor. Pojedeme okolo.“ Vjeli jsme do lesa. Pod prvními stromy jsme sesedli.
„Rozdělávat oheň dnes nebudeme.“ řekl Ber, „Nerad bych měl nějakou nezvanou návštěvu.“
„Tou nezvanou návštěvou jsme zrychlili a v cíli budeme o půl dne dřív.“ řekl Arin.
„Každopádně teď si oba lehnete a budete odpočívat.“ skočila jsem do rozhovoru.
„A kdo bude hlídat?“ zeptal se Arin.
„Já.“
„Ari…“
„Oba potřebujete spánek.“
„Ale…“ snažil se odporovat Ber. Arin mé rozhodnutí přijal.
„Bere, tohle zvládnu.“
„Jsi stejně unavená jako my.“
„Spala jsem teď půl dne, tak můžu půl noci bdít.“
„Svítá asi za dvě hodiny.“
„To nebrání v tom, aby ses vyspal.“
„Ale Ari…“
„Myslím to vážně.“
„Ari…“ snažil se, ale umlčela jsem ho polibkem.
„Mára lómë.“ řekla jsem a podala mu deku.
„Naučila ses mým způsobům. Mára lómë. Kdyby něco…“
„Tak tě vzbudím.“
„Dobře. Za svítání vyrazíme.“
„Dobře.“ zašeptala jsem. Ber konečně ulehl a na mě čekaly dvě hodiny bdění. Čas plynul pomalu. Po chvíli sezení mi byla zima. Vzala jsem do ruky meč a procházela se v okolí. Vždy jsem se snažila zůstat na dohled spících mužů.
Znovu jsem usedla vedle Bera. Sledovala jsem ho. Klidně oddechoval. Stejně tak Arin. Konečně si oba odpočinou. Kolem byl klid.
Za mnou praskla větvička. Koně taky zpozorněli.
„Co to bylo, Ari?“ zašeptal Ber.
„Nevím.“
„Zůstaň tady.“ vstal. Arin byl vzhůru taky a koukal do tmy za mnou.
„Bere.“ vydechla jsem. Ber mi zmizel z dohledu. Seděla jsem opřená o strom. V jednu chvíli se o mě něco otřelo, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.
„Ari, musíme jet. Arine, vstávej.“ ozval se Ber. Najednou se vynořil ze tmy.
„Co se děje?“
„Hwesta. Je tady v okolí.“ řekl Ber, pomohl mi vstát a dovedl mi koně. Všichni jsme nasedli a směřovali na jih. Se svítáním jsme vyjeli z lesa. Otevřela se před námi rovná zatravněná plocha. Tady se před mnoha lety udála bitva, v níž zemřel Leiener. Vzpomněla jsem si. Objeli jsme poslední horský výběžek a zatočili k západu. Slunce za námi pomalu stoupalo vzhůru.
„Ari, jsi raněná.“ zvolal najednou Ber.
„Kde?“
„Na ruce, mamil.“ ozval se Arin. Zastavili jsme.
„To je jen škrábnutí.“
„To se teprve uvidí.“ pozdvihl obočí Ber. Sesedli jsme a Ber se ujal ošetřování. Rozhlížela jsem se.
„Bere?“
„Copak?“
„Tady leží Leiener.“
„Ano.“
„Někdo tam dal desku. Myslíš, že jsou tam všichni napsaní?“
„To nevím. A víš, co dalšího se tady stalo?“
„Bitva.“
„A před bitvou?“ usmíval se Ber.
„To nevím.“
Ber se ke mně sklonil a zašeptal mi to ucha: „Tady jsem tě poprvé políbil.“
Musela jsem se usmát. Měl pravdu.
„Ale moc se mi to nelíbilo.“
„To ne. Bránila ses.“
„A pak jsem s tebou dva dny nemluvila.“
„Přesně. Tak můžeme pokračovat. Neměli bychom se dál zdržovat na volném prostranství. Izupův dům je nedaleko.“
Znovu jsme usedli do sedel a směřovali k západu. Do večera jsme byli na místě. Strážní u brány nás okamžitě pustili na nádvoří. Z koní jsme sesedli až před hlavní budovou. Trochu se mi při dopadu podlomila kolena. Ber mě však spadnout na zem nenechal.
„Ari, jsi v pořádku?“ zeptal se šeptem.
„V pořádku. Jsem jen unavená víc, než jsem si myslela.“ odpověděla jsem.
„Ari, Bere, vítejte.“ oslovil nás přicházející Izupa. Podali jsme si ruce.
„Hanta, heru.“ odpověděla
„Pojďme se najíst. Musíte být unavení.“
„Heru, prvně bychom se měli postarat o koně.“
„Neboj se, Ari, bude o ně dobře postaráno.“ pobídl mě Izupa a nabídl mi rámě.
„Měla bys ho poslechnout.“ zašeptal mi do ucha Ber s úsměvem.
„No dobře.“ přijala jsem a společně jsme vešli do domu. Izupa nás dovedl k našim pokojům.
„Bohužel jsme nečekali návštěvu. Máme k dispozici jen dva pokoje, ale do zítřka připravíme třetí.“
„To nebude třeba, heru. Nedělejte si s tím starosti.“ přerušil ho Ber.
„Dobře. Doufám, že vás mohu očekávat u večeře.“
„Trochu se opláchneme a přijdeme.“
Izupa se s námi rozloučil. S Berem jsem vešla do pokoje. Byl to stejný pokoj, jako před léty. Arin byl bytován hned ve vedlejším pokoji.
Teprve teď jsem si začala uvědomovat horkost ve zraněné paži. Cítila jsem, jak to v ráně cuká. Bezděčně jsem se rány dotkla a sykla bolestí.
„Ari, je ti dobře?“ zeptal se Ber. Zřejmě mě slyšel. Začínala se mi motat hlava. – Tohle už tu jednou bylo. – blesklo mi hlavou.
„Bere, něco se děje.“ opřela jsem se o stůl a snažila se zhluboka dýchat.
„To vidím, ale co se děje?“
„Asi omdlím.“ zašeptala jsem.
„Ari?“ a víc nevím.
Procitla jsem v posteli. Na čele jsem měla obklad. Otevřela jsem oči. V pokoji bylo šero a překvapivě jsem tam byla sama. Ovšem ne dlouho. Za chvíli přišel Ber.
„Mára arin, Arin.“ řekl a posadil se na postel.
„Mára arin, to už je ráno?“
„Skoro poledne.“
„Co se stalo? Vím jen, že se mi udělalo zle.“
„Omdlela jsi. Mohla za to a rána na ruce.“
„To, co mě škráblo, bylo otrávené.“
„Jak to myslíš?“
„Stejné pocity, jako teď, jsem měla po tom uštknutí. Copak nebudu mít nikdy klid?“
„Budeš, jen co se zbavíme Hwesty.“
„Jak to chceš udělat?“
„S Arinem ho pojedeme hledat. Zítra začneme. Dnešek chci strávit s tebou.“
„Bere.“
„Ari, jdeme na snídani?“
„Dobře.“ vyhrabala jsem se z postele a oblékla se. Ber mě neustále pozoroval. Společně jsme šli na snídani.
„Kde je vlastně Arin?“
„Prozkoumává město. Při východu slunce už byl na Rozhledně a sledoval okolí. Teď se vydal na průzkum ulic.“
„A co budeme dělat my?“
„Odpočívat po dlouhé cestě.“
„No dobře.“
Společně jsme se nasnídali, chvíli se procházeli po městě a nakonec jsme se usadili ve velké síni a poslouchali hudebníky. Někteří účastníci si také zatancovali
„Neláká tě to?“ ozval se vedle mě Ber.
„Ani moc ne.“
„To je škoda.“
„Nerada bych riskovala.“
„Já vím.“ zašeptal a objal mě.
„Ale jestli chceš tancovat, je tu dost krásných žen.“ usmála jsem se.
„Bez tebe mě tanec nebaví.“ odpověděl mi.
„Já vím.“
„Nechceš si jít lehnout?“ zeptal se mě po delší chvíli ticha. Vedle nás usedl Izupa.
„Co se ti stalo, Ari?“
„Na severu pro mě není bezpečno. Hwesta se znovu projevil.“
„Aha, a co tvá ruka?“
„Včera mě škrábl šíp. Pravděpodobně otrávený.“
„Čím?“
„To nevíme.“ řekl místo mě Ber.
„Čeká mě období, kdy budu zase nekontrolovatelně omdlévat.“
„Už jsi to jednou zažila, že říkáš zase?“
„Ano. Celých šedesát lidských let.“
„Zítra se na to zranění podívám, jestli chceš.“
„Hanta rimbevë, heru.“
„Tak mára lómë.“ vstal Izupa a opustil nás.
„Tak pojď. Zítra vyrazíme s Arinem pátrat po Hwesovi.“
„Bere, on přijde sám.“
„To bych nerad, aby za námi chodil.“
„Já vím, ale ještě jednou se s ním budu muset setkat. Teprve potom se uvidí, kdo to vyhraje.“
„Teď, Ari, budeš odpočívat a nabírat síly.“
„Já vím.“
Společně jsme se vrátili do pokoje. Jen jsem se lehce opláchla a unaveně zalezla do postele. Usnula jsem okamžitě. Kdy zalehl Ber, nevím.
Žádné komentáře:
Okomentovat