Druhá část jinak osmé kapitoly dodatků. Pokračujeme dále.
V.
Dny se střídaly. Občas mi splynuly v jeden. Někdy mi bylo velmi dobře, jindy se můj stav natolik zhoršil, že jsem nebyla schopná nic dělat. Naštěstí těch lepších dnů bylo víc a víc. Celý zimní čtvrtrok utekl a brzy nastalo jaro.
Vyjela jsem s Berem a dětmi k Nachovému jezeru. Bylo krásně. Sluníčko svítilo a příroda se probouzela po zimním spánku. Usadili jsme se u jezera. Kluci s Aranel se vzdálili a na kraji lesa hráli nějakou hru.
„Jak jsou šťastní.“ řekla jsem po dlouhém mlčení. Stáli jsme na břehu jezera a pozorovali okolí. Ber mě ze zadu objímal.
„Mají důvod. Stejně jako já.“
„A jaký?“
„Jsi tady s námi.“ řekl. Já jsem na to slovně nereagovala. Opřela jsem se o Bera a zavřela oči. Vychutnávala jsem si jeho přítomnost a hřejivé objetí. Chvilka štěstí však netrvala dlouho.
„Atar!“ křikl Arin. Okamžitě jsem se probudila a pohlédla jeho směrem. Běžel k nám, za ním ostatní. Můj zrak upoutala především vyděšená Aranel.
„Bere, něco se děje.“ poznamenala jsem.
„Ano, a není to nic pěkného.“ odpověděl mi.
„Cože?“ pohlédla jsem na něj. Nevěnoval mi pozornost a hleděl na západ.
„Ari.“ oslovil mě. „Je tu Hwesta.“ pohlédl mi do očí. Chvíli jsem vstřebávala informaci.
„Ne.“
„Ari, pojď. Má s sebou jen pár vojáků. S Arinem, Likonem a Liesem je zvládneme na chvíli zastavit. Ty pojedeš s Aranel do města a pošleš mi sem Frona s Lithiánem.“
„Bere, já tě tu nenechám.“
„Ari.“
Doběhly k nám děti.
„Atar, je jich asi dvacet.“ oznámil nám Arin.
„Dobrý odhad. Ari s Aranel nám pošlou posily. Jen jim musíme dopřát čas, aby mohly odjet.“
„Bere…“ protestovala jsem.
„Ari, jeďte obě. Melinye le.“ objal mě a políbil. „Nechci, aby se ti něco stalo.“ zašeptal a pustil mě. chvíli jsem za ním hleděla.
„Mamil, musíme jet.“ oslovila mě Aranel. Nechtělo se mi. Meč jsem měla u sebe. Trochu jsem se zdokonalila, mohla jsem jich několik vyřídit. Takhle jich je pět na jednoho.
„Ari, co tu ještě děláš.“ křikl na mě Ber. Doběhl ke mně, „Ať už jste pryč.“ Pomohl mi do sedla a plácl koně po zadku, což ho trochu splašilo. Dojela jsem do poloviny cesty k Modrému Městu, než jsem ho dokázala zkrotit a uklidnit.
„Klid hochu.“ poplácala jsem ho. Za mnou se ozval třesk zbraní. Otočila jsem se. Kluci byli obklíčeni nepřáteli.
„Zdravím tě, Ari.“ oslovil mě Hwesta. Myslela jsem, že bojuje proti Berovi. Vyhledala jsem Aranel.
„Jeď dál.“ pobídla jsem ji a sesedla z koně.
„Jsem rád, že tě vidím.“
„Hwesto…“ vydechla jsem.
„Máš krásnou dceru… Škoda, že ji budu muset zabít. Stejně tak celou tvou rodinu.“
„Proč?“
„Abys byla jen se mnou. Nerad se s někým dělím, víš?“
„To vím, co chceš?“
„Milá Ari, teď jsem ti to řekl. Zabít tvou rodinu a tebe si nechat.“
„Mé rodiny se ani nedotkneš.“ tasila jsem meč.
„S tím chvíli počkej. Prvně si musím něco vyřídit.“ Sňal z ramene luk a vzal si šíp. Zamířil na Aranel. Musela jsem jednat. Rozběhla jsem se. Byla jsem rychlá. Stihla jsem zabránit výstřelu. Mečem jsem Hwestovi vyrazila z luku šíp a druhým sekem jsem luk zničila.
„Opovaž se ještě někdy ohrozit mé milované.“
„Ty mi v tom nezabráníš.“ řekl pohrdavě a tasil meč, „Vybrala sis. Oni prvně uvidí umírat tebe. Svému osudu však neuniknout. Zemřou tak jako tak.“
„Já se nevzdám.“ Postavila jsem se do střehu.
„To já vím. O to víc to bude zajímavější.“ Zaútočil. Stihla jsem taktak uhnout. Ustupovala jsem. Nedařilo se mi přejít do útoku. Hwestovy rány na mě neustále dopadaly a byly čím dál tvrdší. Už jsem se nesnažila se krýt mečem. Zbytečně bych se ochromovala jednotlivými údery. Místo toho jsem uhýbala na všechny možné strany. Bohužel jsem neměla vhodné oblečení. Dlouhá sukně se mi jednu chvíli zamotala mezi nohy a já o ni zakopla.
„Už tě mám.“ zvolal vítězoslavně Hwesta. Napřahoval se k poslednímu úderu. Těsně před dopadem meče jsem se odkutálela a následně Hwestu kopla pod koleno. Upadl.
Než jsem stihla vstát, vstal také, ale bez meče.
„Myslím, že je konec, Hwesto.“ namířila jsem na něj špičku meče.
„Ani zdaleka.“
„Ari,“ křikl na mě Ber, „Ukonči to!“
Pohlédla jsem na něj, což jsem dělat neměla. Hwesta toho využil. Strčil do mě a dal se na útěk. Doběhl ke mně Arin s Berem.
„Arine, půjč mi prosím luk.“ poprosila jsem. Arin mi vyhověl. Natáhnout tětivu bylo těžší, než jsem si myslela, ale zvládla jsem vystřelit. Hwesta zakolísal, ale běžel dál. Na takovou vzdálenost už jsem si vystřelit netroufla. Vrátila jsem luk Arinovi.
„Ari,“ oslovil mě Ber, „Proč jsi neodjela, jak jsem říkal.“ řekl naléhavě.
„Nikdy neutíkám.“ odpověděla jsem.
„Ari, proč mě nikdy neposlechneš? Proč?“ zvýšil hlas. – To ještě nikdy neudělal. – Pohlédla jsem na něj. Vyděšeně se na mě díval, na obličeji i šatech měl skřetí krev.
„To, že už několik dní trénuješ a šermuješ, neznamená, že se vrhneš do souboje s Hwestou.“ pokračoval. Začínala jsem z něj mít trochu strach. Bála jsem se, co řekne dál.
„Bere…“ snažila jsem se ho zastavit.
„Snažíme se tě všichni chránit a ty uděláš takovou blbost!“ už skoro křičel. Zaraženě jsem na něj hleděla. Pomalu jsem si uvědomovala, že má pravdu. Byla to blbost a já nemusela přežít. Stála jsem tam a nebyla schopna pohybu. Oči se mi zalily slzami. Ber pořád mluvil, ale slova jsem nevnímala. – Mohla jsem zemřít. – jediná myšlenka, kterou jsem dokázala vnímat.
„Ari?“
Nereagovala jsem.
„Ari, podívej se na mě.“ řekl Ber bez hněvu. První slzy opustily oči a stékaly po tvářích. Vzhlédla jsem.
„Ari.“ oslovil mě potřetí.
„Bere, já…“ zradil mě hlas.
„Už je to za námi.“ objal mě, „Melinye le, Ari.“ zašeptal mi do ucha.
„Promiň, Bere. Omlouvám se. Melinye le.“
„Už je dobře.“ utěšoval mě. Podlomila se mi kolena. Ber mě však držel pevně. Vzal mě do náruče.
„Už to prosím nedělej, Ari. Slib mi to.“
Pocítila jsem velkou únavu. Ber mě k sobě tisknul, jakoby mě už nikdy neměl pustit.
„Bere, je všechno v pořádku?“ zaslechla jsem Frona.
„Všechno je v pořádku.“ odpověděl Ber třesoucím se hlasem.
„Aranel je pěkně vyděšená. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co se děje. Kde je Ari?“ zarazil se.
„Držím ji.“ otočil se Ber.
„Co se stalo? Je zraněná?“ ptal se Fron, „Ari, řekni něco.“
„Nic mi není.“ ujistila jsem ho a pokusila se o úsměv.
„Proč mě tak děsíš.“ usmál se i Fron.
„Vrátíme se do města a popřemýšlíme, co dál.“ řekl Ber, „Ari je v nebezpečí. Musí zmizet.“
„Ale nebudeme to řešit teď a tady.“ zarazil ho Fron.
„Jeďme.“
Ber mě postavil na zem. Už jsem se trochu vzpamatovala. Nenašla jsem ovšem svého koně. Sedla jsem tedy před Bera. Nic jiného mi nezbývalo. Okamžitě mě objal.
„Stejně bych ti to nedovolil.“ vysledoval mé myšlenkové pochody, „Odpočívej.“
Vraceli jsme se do města. Pomalu zapadalo slunce. Na dvoře jsme sesedli a postarali se o koně. Když jsem se vrátila do pokoje, převlékla jsem se a usadila se na okno. Na večeři jsem nešla. Neměla jsem na ni po setkání s Hwestou chuť. Venku už byla tma. Někdo zaklepal. Nereagovala jsem. Stále jsem se v myšlenkách vracela k souboji. Pomalu jsem si přehrávala krok za krokem. Měla jsem štěstí? Nebo to byla jen moje vůle přežít a zachránit své milované? Nedokázala jsem odpovědět. Po tvářích mi stékaly slzy, které jsem už nedokázala zadržet.
„Ari?“ ozvalo se od otevřených dveří. Nic jsem neříkala. Nechtěla jsem s nikým mluvit. Mrzelo mě, že jsem rozzlobila Bera. Bylo to poprvé. Mrzelo mě to strašně moc.
„Ari.“ oslovil mě Ber a dotkl se mě. Lekla jsem se. Trochu ustrašeně jsem se na něj podívala. Po chvíli jsem se uklidnila. V Berových očích jsem neviděla žádný hněv ani výčitky. Vzal mě do náruče a odnesl do postele. Usadil se, ale mě nepustil.
„Ari.“ znovu mě oslovil, „Proč jsi nepřišla na večeři?“ zeptal se. Mlčela jsem. Bála jsem se, že mě zradí hlas a Ber pozná, že jsem brečela. Stále mě k sobě tiskl.
„Omlouvám se,“ řekl po chvíli, „Neměl jsem na tebe zvyšovat hlas. Měl jsem velký strach, že tě ztratím.“
„Já vím.“ zašeptala jsem.
„Nedokázal bych bez tebe žít.“ díval se mi do očí.
„Kdybych to neudělala, zabil by Aranel. To bych nepřežila, víš.“
„Já vím.“ políbil mě do vlasů.
„Zůstaň se mnou.“ zašeptala jsem.
„Zůstanu, ava…“
„Neříkej to.“
„Dobře. Mára lómë, Ari.“
„Mára lómë.“ odpověděla jsem a konečně se poddala posilujícímu spánku.
Žádné komentáře:
Okomentovat