Tak, zase tu máme něco jako karanténu. Jen v trochu lehčí podobě. Zrušili mi všechny volnočasové aktivity. Hlavně můj oblíbený šerm. Tak jsem se rozhodla, že zveřejním další část dodatků s názvem
Na prahu smrti, protože tam se Ari ocitne. Teď už to nechám na ní, aby všechno pěkně řekla.V.
Kolem mě byla nepříjemná zima. Zima a vlhko.
„Ari, prober se.“ říkal někdo. Ten hlas tak známý. Co se děje?
„Bere…“ dostala jsem ze sebe slabé oslovení. Nebyla jsem si jistá, jestli to opravdu promluvil Ber.
„Ari.“ oslovil mě někdo a snažil se přitom zakrýt drkotající zuby. Pootevřela jsem oči. Nade mnou se skláněl Ber. Upřeně mi hleděl do tváře. Rty měl promodralé.
„Zima. Co se děje?“
„Ari, probuď se, prosím.“ povzbuzoval mě slovy. Studená voda mě budila také.
„Bere, je mi zima.“ pohlédla jsem na něj. Na jeho tváři se objevil úsměv plný úlevy.
„Konečně začínáš mluvit normálně.“
„Co děláme v řece?“
„Zachraňujeme tě. Jdeme do tepla.“ řekl a pomalu mě vynášel z řeky. Na břehu mě vzal do náruče Likon a zabalil mě do houně.
„Rychle do tepla.“ ozval se Ber. Nezatěžoval se oblékáním.
„Likone, já to dojdu. Nemusíš mě nést.“
„Mamil.“ podíval se na mě. „Já tě nepustím. Atar by to nedovolil.“ Odnesl mě až do pokoje. Aranel mi pomohla z mokrých šatů. Oblékla jsem se do dlouhé košile a byla jsem nucena zalézt do postele. Než jsem usnula, přišel Ber a usadil se na postel.
Probudila jsem se znovu v Númenu. Seděla jsem v křesle a dívala se z okna do zámecké zahrady. Venku svítilo slunce. Někdo zaklepal.
„Vstupte.“ oslovila jsem příchozího. Dveře se potichu otevřely. Slyšela jsem kroky. Po chvíli jsem na době cítila pohled. Nepřátelský pohled. – Hwesta. – blesklo mi hlavou.
„Ahoj Ari, jak se máš?“
„Hwesto.“
„Konečně jsi zcela v mé moci. Už mi neutečeš. Nikdy.“
„Ne, já se musím vrátit k Fronovi a Berovi.“
„Nemáš se kam vrátit. Copak jsi zapomněla? Všechno shořelo. Oni jsou mrtví.“
„Nevěřím ti. Oni žijí. I mí synové.“
„Ne, Ari. Všechny jsem je zabil. Už není nikdo, kdo by mi zabránil ti ublížit.“
„Ne, Hwesto…“
„Ale ano. Právě proto jsem přišel. Teď už jsi jen má.“ Sklonil se nade mnou. Své ruce měl položené na mých ramenou. Začala jsem se bránit.
„Nedostaneš mě. Živou ne.“
„Ari, už mi neutečeš.“ Smál se Hwesta.
„Nech mě. Pusť mě…“
„Ari, lež prosím.“
„Pusť mě, Hwesto!“
„Ari, to jsem já, Ber. Prosím tě, lež.“
Probudila jsem se. Ležela jsem v posteli a nade mnou se skláněl Ber.
„Bere…“ rozplakala jsem se.
„Ari, už je dobře.“
„Řekl mi, že tě zabil.“
„Kdo to řekl?“
„Hwesta, říkal, že zabil všechny. Arina, Likona, Liese, Frona…“
„Ari, nikoho nezabil. To byl jen sen, zlý sen. Nic víc.“ uklidňoval mě.
„Bylo to tak živé.“
„Já vím. Neboj se, já tě už neopustím. Zůstanu tady s tebou.“ objal mě.
„Ano.“
„Ava aista.“
Pomalu jsem se uklidnila. Ber seděl u mě na posteli a držel mě v náruči. Nemluvili jsme. Nebylo třeba něco říkat.
Skoro jsem usínala, když někdo zaklepal. To mě okamžitě probudilo. Ber vstal a šel otevřít. Do pokoje vstoupil Likon a Lies s Aranel. Usmála jsem se.
„Mamil.“ zvolala Aranel a rozběhla se k posteli. Likon a Lies se chovali zdrženlivěji.
„Jak ti je?“ zeptal se Likon.
„Mnohem lépe, teď když vás všechny vidím.“
„Báli jsme se.“
„Já vím. Jak dlouho ležím?“
„Tři dny Ari…“
„To není možné.“
„Bohužel Ari. Přecenil jsem tě. Je mi to líto.“ začal se omlouvat Ber.
„Hlavně se neomlouvej. Sama jsem to chtěla. Kde je Arin?“
„Odjel s Fronem hledat Acu. Potřebujeme její pomoc.“
„Bere, nic mi není.“ odmlouvala jsem. Ber se usmál.
„Ari, jsi nenapravitelná.“
„V čem?“ usmála jsem se také.
„Vzdávám se.“
„Bere, je mi už lépe. Nejraději bych šla něco dělat. Odpočívala jsem přes šedesát lidských let a už mě to nebaví.“
„Víš to určitě?“
„Ano.“ Likon a Lies se usmáli mé odpovědi.
„Nezačíná náhodou dnes slavnost zimy?“ zeptala jsem se.
„Začíná.“ odpověděl mi Ber s úsměvem, „Nehodláš tam jít, že ne?“
„A proč ne?“ zeptala jsem se. Já jsem vždycky měla hloupé nápady.
„To je super. To si zatancujeme.“ zajásal Lies a tím úplně odrovnal Bera, který se nadechoval k odmítavé odpovědi.
„Dobře, ale budeš opatrná. Řekneš mi, když ti bude zle, ano?“
„Ano.“ usmála jsem se.
„Tak půjdeme na oběd.“ vstal Ber z postele a vystrnadil i dvojčata z pokoje. Já se šla umýt a s pomocí Aranel jsem se oblékla. S ostatními jsem se setkala u stolu.
„Ari, jsem ráda, že jsi na nohou.“ objala mě Jarin. Následně mě objala i Sunka a Froncina.
„Jarin, kde je Lithián?“ zeptala jsem se, když jsem ho nikde neviděla. Jarin očividně posmutněla.
„Odjel s Fronem a Arinem. Ještě se nevrátili.“
„Oni se vrátí. Vždycky se vrací.“ usmála jsem se. Společně jsme usedli ke stolu. Poobědval s námi i LacRen. Všechno věděl. Neptal se tedy, proč s námi není Fron.
Po obědě jsem se usadila v zimní zahradě. Byla jsem sama. Myslela jsem na Frona. Byl na cestách už tři dny. Doufala jsem, že se brzy vrátí.
Ze zamyšlení mě probral LacRen.
„Už je Vám lépe?“ zeptal se a přisedl.
„Ano, je mi lépe.“ usmála jsem se, „Máte nějaké zprávy od Frona?“
„Bohužel ne.“
„A co Aca?“
„Také nic nevím. Snad je v pořádku. Esgoren byl velmi zdevastován. Většina žen nepřežila. Ztratil jsem i mnoho mužů. Zbylo nás málo.“ posteskl si.
„A to všechno kvůli mně. Měla jsem se mu podvolit.“
„To bych nedovolil, Ari.“
„Zabránila bych takovému vraždění.“
„Myslím, že byste tomu nezabránila. Skřeti se nás snaží zničit už dlouho.“
„To vyprovokoval Hwesta. Nenávidí mě a zároveň po mně touží.“ odmlčela jsem se, „Jen co se uzdravím, tak ho vyhledám.“ řekla jsem rozhodně.
„Ari, to nesmíš.“ ozval se Ber. Vůbec jsem netušila, že mě poslouchá.
„Právě že musím. Jinak to neskončí.“
„Já to nedovolím.“ klekl si ke mně. LacRen odešel.
„Bere, mám snad jinou možnost?“
„Ano.“
„Já jinou nevidím. Tímto však můžu všechny zachránit. Dlouho jsem nad tím přemýšlela. Jiná možnost není.“
Do očí mi hrkly slzy. Ber mi slzy setřel a políbil mě.
„Já to nedovolím. Nedovolím, aby ses obětovala. Nechci tě ztratit. Miluji tě víc, než si myslíš. Bez tebe nemá můj život smysl.“ šeptal. Celou dobu měl mou hlavu ve svých dlaních. Hleděl mi do očí a odmítal mě pustit.
„Bere, Hwesta mě zlomil. Už nedokážu proti němu bojovat.“
„Nebojuješ ale sama. Vždy ti budu po boku. A určitě nebudu sám. Je tu Fron, Arin a Likon s Liesem. Ani oni tě neopustí.“
„Ale v tom případě se mnou zemřou a to nechci.“
„Ari.“ vzdychl a objal mě, „Zapomeň teď na starosti s Hwestou.“ Otřásla jsem se při vyslovení jeho jména. „Teď jsi tady, jsi v bezpečí.“
„A nesmím teď zkazit radost klukům a Aranel. Je slavnost zimy.“ pousmála jsem se. Bera jsem změnou tématu trochu zaskočila.
„Ari, co se děje?“ zeptal se a pohlédl mi do očí.
„Nic Bere. Nic se neděje.“
„Ari, něco se děje. Co přesně se stalo v Númenu?“
„Byla jsem dlouho sama. Dlouho jsem se léčila ze zranění.“
„A co bylo potom, co ses uzdravila?“
„Chtěla jsem odejít, ale nezdařilo se mi to. Při útěku mě uštkl had. Sotva jsem došla do stájí. Tam jsem omdlela. Probudila jsem se zase v pokoji. Nevím, jak jsem se tam dostala, nevím, jak dlouho jsem tam ležela.“
„A co Hwesta?“ zeptal se.
„Hwesta? Toho jsem viděla jen jednou. Naštěstí mě zachránila Tris. I když…“ odmlčela jsem se. Vybavila se mi vzpomínka, kdy jsem ležela v pokoji a nemohla jsem otevřít oči, „… slyšela jsem jednou dva muže mluvit o tom, že mám dostat další dávku jedu. Jedním z nich byl asi Hwesta.“
Dál jsme mlčeli. Ber klečel u mých nohou a bedlivě mě sledoval.
„Počkáme na Acu. Určitě ji Fron brzy najde.“
„Bere…“ nadechovala jsem se k odpovědi. Umlčel mě prstem na rtech.
„Ari, neodmlouvej. Jsi nemocná a potřebuješ pomoct. Sami to nezvládneme.“
„Ale…“ další pokus.
„Ari, prosím.“ díval se mi do očí a přemlouval mě. Uhnula jsem pohledem a neznatelně kývla na souhlas. Už jsem nebyla schopná odporu. Uvědomovala jsem si, že jsem zlomený člověk. Člověk, kterým lze snadno manipulovat.
Ber mě pohladil po tváři a nadzdvihl mi bradu. Přinutila jsem se k úsměvu. Políbil mě.
„Půjdeme se projít?“ zeptal se po chvíli.
„Ano.“ Vstala jsem z křesla. V pokoji jsem si vzala teplé pončo a v doprovodu Bera jsem vyšla z domu.
Žádné komentáře:
Okomentovat