Tak, jelikož karanténa nekončí, tak přidávám ještě jednu kapitolu dodatku. Ari se setkala s Berem a jsou spolu šťastni. Uvidíme, co bude dál.
V.
Pohladila jsem ho po tváři. Byl tady, byl skutečný. Nevěřila jsem tomu. Plakala jsem štěstím. Pohlédli jsme si do očí. Ber mi setřel slzy. Spojila jsem naše rty v polibek. Bylo to tolik let.
„Ari…“ znovu mě oslovil. Usmála jsem se. „Melinye lë, Ari.“ Zašeptal.
„Já také, Bere.“
Objímali jsme se. Odmítala jsem ho pustit.
„Ari…“
„Stále tomu nemůžu uvěřit…“ zašeptala jsem.
„Tak tomu věř.“
Odešli jsme do stanu. Povečeřeli jsme ve společnosti LacRena. Ber mě neustále pozoroval. Jedla jsem jen velmi málo. Po večeři nás LacRen opustil. Osaměli jsme.
„Ari, jsi v pořádku?“ zeptal se mě Ber. Tak si všiml toho, že jsem málo jedla.
„Jsem jen unavená. Jsem v pořádku.“
„Co se ti stalo?“ ptal se.
„Byla jsem dlouho v zajetí. Setkala jsem se s Hwestou.“ otřásla jsem se, když jsem musela vyslovit to jméno, „Neměla jsem sílu sama jednat. I teď jsem velmi slabá. Ještě jsem ze sebe nedostala všechen jed, který mi podávali.“
„Dobře. Odpočineme si před cestou k Fronovi.“
Zamířili jsme do postele. Odpásala jsem si dýku a stulila se Berovi do objetí. Byla jsem unavená.
„Mára lómë, Ari.“ zašeptal Ber, Pak jsem konečně usnula.
Probudila jsem se první. Ber ještě spal. Prohlížela jsem si jeho tvář do nejmenšího detailu. Vůbec se nezměnil. Byl to týž muž, do kterého jsem se zamilovala, který mi několikrát zachránil život. Probudil se. nejspíš jsem ho probudila já, když jsem se pohnula. Pohlédli jsme si do očí.
„Mára arin.“ zašeptala jsem.
„Mára arin, Ari.“ pohladil mě po tváři. Chvíli jsme jen tak leželi. „Měli bychom vstávat.“ řekl po chvíli ticha.
„Chce se ti?“ odpověděla jsem otázkou. Usmál se.
„Nechce. Chtěl bych tu jen ležet a objímat tě.“ přitiskl se ke mně.
„Měli bychom ale vyrazit. Aranel bude mít strach. A Fron také.“ namítla jsem.
„Dobře, jak si přeješ. Ale pak už tě nepustím.“ usmál se. Vstali jsme a zapojili se do táborové činnosti. Brzy jsme vyjeli. Cesta probíhala relativně dobře. Občas jsem měla problém udržet se v sedle, ale snažila jsem se to skrývat. Postup byl pomalejší, než jsem si představovala.
Před setměním jsme se utábořili na dohled od Mornbandu. Neměla jsem z toho místa dobrý pocit, i když se pevnost zdála opuštěná.
Brzy jsem s Berem opustila společnost. Ulehli jsme do stanu. Leželi jsme vedle sebe, tiskla jsem se k Berovi. Objímal mě. Měla jsem nepříjemný pocit z toho, že je kousek ode mě Mornaband.
„Necítím se moc dobře. Mornaband mi nahání strach.“ svěřila jsem se Berovi.
„Neboj se Ari. Ochráním tě.“ Vzpomněla jsem si na to, co se v té pevnosti stalo. Jak moje záda pocítila bič.
„Pořád jsou to živé vzpomínky, i když jsem se snažila zapomenout. Ale nejde to.“
„Já vím.“ políbil mě do vlasů, „Pokus se usnout.“
„Dobře. Mára lómë.“
„Mára lómë.“ odpověděl mi Ber a ještě víc mě objal. Po chvíli jsem i přes nepříjemný pocit usnula.
Probudila jsem se první. Ber nejspíš usnul velmi pozdě. Vstala jsem a v připravené nádobě se trochu opláchla. Pak jsem si převázala levé zápěstí. Nikdy se ta zlomenina nezahojila. Snad mi pomůže Aca. Vlastně ani nevím, co se s ní stalo. A co se stalo s Mernkalem?
Najednou mě někdo ze zadu objal. Lekla jsem se a chtěla se otočit, abych zjistila, kdo to je. Dotyčný mi to ale nedovolil.
„Mára arin, Ari.“ oslovil mě potichu Ber.
„Mára arin. Vyspal ses dobře?“ zeptala jsem se.
„Celkem ano. Jen probuzení bylo trochu nepříjemné.“
„Snad jsem tě nevzbudila.“
„Ne, ale chyběla jsi mi. Lekl jsem se, že jsem tě ztratil.“
„Mě se jen tak nezbavíš.“ pousmála jsem se, „Do konce života se mnou budeš muset vydržet.“ konečně jsem se k němu otočila čelem.
„Ari, ani se tě zbavit nechci.“ řekl.
„Pročpak?“
„Protože jsi můj život. Jsi mé všechno.“ vzal mé tváře do svých dlaní, „Melinye lë.“ dodal.
„Také jsi můj život, moje všechno Bere.“ hleděli jsme si do očí, „Melinye lë.“ Usmál se.
„Budeme pokračovat v cestě?“ zeptal se po dlouhé chvíli ticha.
„Dobře.“ oblékla jsem se.
Zapojili jsme se do táborové činnosti. Ber osedlal koně. Do hodiny jsme byli na cestě. Nebyla jsem schopná se najíst. Ber si toho všiml, ale nic neříkal. Sotva jsem se držela v sedle.
„Ari, je ti dobře?“ zeptal se mě. Bylo tak kolem poledne.
„Jen jsem špatně spala. Nic to není.“ odpověděla jsem. Bylo mi mizerně. Točila se mi hlava. Občas jsem přestávala vnímat. Většinou jsem se z toho polovědomí dostala. Ten poslední si nepamatuji. Omdlela jsem.
Žádné komentáře:
Okomentovat