V Númenu 2. část

Ráno jsem vstala se sluncem. Snídani jsem si nechala přinést do pokoje. Moje služebná mě měla doprovázet. Původně jsem chtěla jet sama, ale Imperos to nedovolil.

Vložila jsem do batohu poslední věci a se služebnou jsem opustila pokoj.

"Má paní, pán Imperos by s Vámi rád mluvil. Máte k němu přijít co nejdříve." řekla mi Adia po snídani.

"Děkuji, půjdu za ním hned."

Služebná Adia mě vedla k Imperosovi. Imperos seděl na terase, kde jsem mu oznámila odchod.

"Dobré ráno." pozdravila jsem. Imperos mi neodpověděl. Adia odešla. Osaměla jsem s Imperosem. Dlouho jsme mlčeli.

"Opravdu chcete odejít?" zeptal se do ticha.

"Musím odejít. Nepatřím do tohoto města. Patřím do lesa, ke svým přátelům, které musím najít. Čekala jsem příliš dlouho."

"Nic Vás nepřesvědčí, abyste zůstala?"

"Ne, musím jít hledat ty, kteří jsou mi nejdražší. Odjedu zítra ráno."

Po mé odpovědi se ode mě odvrátil a už nepromluvil. Potichu jsem odešla.

Chtěla jsem to udělat jako posledně. Ukolébat Imperose a večer odejít.

Přes den jsem byla venku. Večeřela jsem na terase sama. Imperose jsem od rána neviděla.

"Adio, děkuji Vám za všechno. Předejte prosím tento dopis svému pánu."

"Ano, má paní."

Vstala jsem od večeře a naposledy se prošla po zahradě.

Po setmění jsem se vrátila do pokoje. Byla tam tma. Poslepu jsem nahmátla batoh a hodila si ho na záda. Stejně jsem nahmatala meč. Chvíli na to jsem ve hřbetu levé ruky pocítila dvě jehličky. Tasila jsem a ohnala se po zdroji bolesti. Něco jsem přesekla. Neřešila jsem to a pokračovala v provádění plánu. Došla jsem na chodbu. Trochu jsem se zapotácela. - Co se to se mnou děje? - blesklo mi hlavou. Pokračovala jsem v cestě.

Došla jsem do stáje. Cítila jsem se strašně vyčerpaná, unavená Nepoznávala jsem se. Zastavila jsem se u vyhlédnutého koně. Shodila jsem ze zad zakrvácený batoh. Vzpomněla jsem si na dvě jehličky na hřbetu ruky. Sundala jsem si jezdeckou rukavici. Spatřila jsem dvě rány kousek od sebe.

Složila jsem se k zemi. - Had. - pomyslela jsem si a ztratila vědomí.

"Jak je na tom?" slyšela jsem mužský hlas.

"Dlouho ji koloval jed v žilách v příliš velkém množství." odpověděl druhý hlas.

"Kdy bude moct dostat další…" víc jsem neslyšela. Nevěděla jsem o sobě.

Procitla jsem. Tentokrát jsem dokázala i otevřít oči. Byla jsem zpět v pokoji, ze kterého jsem v noci utekla. Oknem svítilo slunce. Chtěla jsem vstát, ale neměla jsem vládu nad svým tělem. Levou ruku jsem měla obvázanou.

Oči se mi zavíraly, i když jsem nechtěla. Do pokoje někdo vstoupil. Slyšela jsem, jak jde někdo k posteli a sedá si na židli. Neměla jsem sílu dát najevo, že jsem při vědomí. Vešel někdo další.

"Probudila se?" zeptal se. Ten hlas. Proč mám pocit, že ho znám? A moc dobře znám. Nemohla jsem si vzpomenout, kdo to je.

"Ne. Možná jsou dávky příliš vysoké." řekl první příchozí.

"Je silná. Silnější než tušíš. Zvlášť když je v ohrožení. Toto ji…" upadla jsem do bezvědomí.

Nevím, jak dlouho jsem byla v tomto stavu. Dny mi splývaly v jediný nekonečný den.

Několikrát jsem se pokusila být samostatná, ale nešlo mi to. Služka Adia mě brzy navždy opustila. Nahradila ji její dospělá vnučka.

Jako každý den mi pomohla usadit se do křesla, abych sledovala dění v královské zahradě. Od začátku mé záhadné nemoci uplynulo již mnoho let. Skoro jsem nevycházela z pokoje.

"Má paní, budete si ještě něco přát?" zeptala se mě Tris.

"Ne, děkuji." odpověděla jsem. Tris se poklonila a odešla. Osaměla jsem, ale ne na dlouho.

Někdo zaklepal a po chvíli vešel.

"Má nejdražší paní, jak se dnes cítíte?" oslovil mě Imperos.

"Bývalo mi i lépe." odpověděla jsem.

"Nechtěla byste se dnes projít po zahradě? Venku je nádherně."

"Ne, děkuji. Nemám na to dost sil."

"Dobře. Dneska jsem Vám přivedl návštěvu. Nechám Vás o samotě."

"Dobře." Imperos odešel. Neviděla jsem, kdo přišel. Dotyčná osoba přišla ke křeslu. Vycítila jsem pohled.

"Doufám, že mě pořádně přivítáš, Ari." ozvalo se těsně za mnou. Lekla jsem se toho hlasu. Dlouho jsem ho neslyšela a doufala, že už jej neuslyším.

"Hwesta…" zašeptala jsem.

"Rád tě vidím, Ari. Kolik je to let, co mě tvůj ochránce praštil po hlavě?"

"Nevím. Co ode mě ještě chceš?"

"Pořád to stejné, Ari. Tentokrát mi neunikneš." Ucítila jsem jeho ruku na rameni. Pokusila jsem se vstát. Hwesta mě zatlačil zpět do křesla a stoupl si přede mě.

"Nesnaž se, nemáš šanci. Už mi neunikneš. Nikdo ti nepomůže. Sklonil se k mému obličeji. Cítila jsem na tváři jeho dech. Měla jsem strach.

"Dáš mi to, co mi dlužíš." odvrátil se ode mě. Pocítila jsem v sobě náhlou sílu. Vstala jsem a pokusila se o útěk. Nedokončila jsem to. Hwesta mě chytil za ruku a strhl mě na zem.

"Konečně to dokončím." Znovu mě postavil a přitlačil ke zdi.

"Ne… To neuděláš. Prosím."

"Udělám. Dlouho jsi mi to odpírala. Už se nenechám odmítnout. Tentokrát ne, Ari."

"Nejsem si jistá, zda to stihnete, pane, ale mé paní neublížíte." ozvalo se za Hwestou. Hwesta se otočil.

"Jak se opovažuješ?" zakřičel.

"Odejděte, pane." stála si za svým Tris.

"A co když ne?"

"Použiju zbraň. A je mi jedno, co na to můj pán Imperos. Pro svou paní jsem ochotná zemřít. Odejděte." opakovala výzvu.

"Navždy ji střežit nebudeš." zasyčel na ni. Pak se otočil na mě: "Ještě jsme spolu neskončili. Pamatuj si to." sykl mezi zuby a opustil můj pokoj. Podlomila se mi kolena a sesunula jsem se podé zdi k zemi. Tris mě podepřela.

"Má paní, jste v pořádku?" zeptala se.

"Ano, děkuji." posadila jsem se do křesla, "Musím napsat dopis. Už tu nemohu zůstat. Je to pro mě příliš nebezpečné."

"Donesu Vám papír a něco na psaní. Počkejte chvíli." opustila mě. Složila jsem hlavu do dlaní a snažila se vzpamatovat. - Ještě jsme spolu neskončili. Pamatuj si to. - znělo mi v hlavě. Nevnímala jsem okolí. Do skutečnosti mě vrátila až Tris.

"Má paní, vše je připraveno." oslovila mě. Vstala jsem z křesla a přesunula se ke stolu.

Milý Frone,

jsem již několik let uvězněna v Númenu. Do dneška jsem nechápala, jak to, že jsem naživu. Dnes jsem to pochopila.

Pochopila jsem jednání místního vládce. Tento vládce je pouze loutka v rukách Hwesty.

Musím se odtud dostat, nemám šanci se tady Hwestovi ubránit. Je na mě příliš silný.

Doufám, že v Modrém Městě je všechno v pořádku, že se Arin vrátil.

Pokusím se odtud dostat co nejdříve a pak budu hledat Bera.

Tvá Ari

Dopsala jsem a zapečetila list. Zhluboka jsem se nadechla. Psaní mě velmi unavilo. Chvíli na to přišla Tris.

"Má paní, je tu kurýr, který Vaši zprávu doručí."

"Děkuji Tris. Snad se odtud brzy dostanu. Už tu nemohu zůstat."

"Tomu rozumím. Pan Hwesta Vám ublížil?"

"Ano. MUsím pryč."

"Hned vyšlu posla." řekla a odešla. Osaměla jsem. Usadila jsem se do křesla a začala plánovat útěk.

Dny plynuly. Občas mi splývaly jeden v druhý. Počítala jsem, kdy dorazil dopis k Fronovi, kdy pravděpodobně odepíše a za jak dlouho vlastně vůbec odpoví.

Uplynuly asi tři týdny odpovědi jsem se nedočkala, ačkoli už dopis musel dorazit.

V myšlenkách jsem byla u Frona, když někdo zaklepal.

"Vstupte."

"Má paní." ozvala se Tris, "Mám špatnou zprávu." řekla potichu.

"Co se stalo?"

"Dostala jsem povolení opustit město. Jela jsem nejkratší cestou na východ. Kousek za městem jsem našla posla, kterého jsem vyslala s Vaším dopisem."

"Doručil jej na hranice?" zeptala jsem se, když se odmlčela.

"Ležel mrtvý v malé roklině. Váš dopis jsem nenašla, ale našla jsem toto." podávala mi složený papír.

"Co je to?"

"Nevím, je na tom napsáno jen Vaše jméno."

"Četla jsi to?"

"Ne. Je to adresováno Vám."

Vzala jsem papír a nejistě jej rozložila. Poznala jsem ten rukopis.