Setkání 1.část

Ber se od Aranel dozvěděl, kde je Ari a hned tam směřuje své muže. Nezastaví se, dokud se nesetkají. A... Více nechám na Berovi.

V.

Směřoval jsem své muže na západ. Cestovali jsme celou noc. Koně byli unavení, ale nezastavoval jsem. Směřoval jsem podél Severních hor k Trpasličí pevnosti. Vpředu jsem měl zvědy. Jeden z nich se nečekaně vrátil. Informoval mě o něm Luten.

"Heru, vrátil se Keór s informacemi."

"Kde je?"

"Heru. Kousek od nás je ležení." hlásil Keór.

"Kdo?"

"Heru LacRen."

"Dobře, pojedeme k nim. Snad nás nezastřelí při příjezdu." pousmál jsem se, "Chvíli si odpočineme." zavelel jsem. Do svítání jsme odpočívali. Nemělo cenu hnát se dopředu. Se svítáním jsme vyrazili. S otcem jsme se setkali na kraji lesa u Severních hor, kousek od Mornabandu.

"Bere. Jsem rád, že jsi v pořádku." objal mě otec.

"Atar, co Ari? Kde je?" zeptal jsem se hned. Usmíval se.

"Je v bezpečí. Neboj se."

"Dobře. Jedeme za ní."

"Není třeba někam jezdit."

"Proč?"

"Protože jsem tady." zaslechl jsem ji. Ten hlas. Atar poodstoupil a já ji konečně spatřil. Neztratila na kráse. Lehce se usmívala. Dívala se mi zpříma do očí. Nebyl jsem schopen ji odpovědět. Dívali jsme se na sebe. Oba jsme nebyli schopni pohybu. Prohlížel jsem si ji. Byla nádherná, i když vypadala velmi unaveně. Na levé tváři měla špatně zahojenou jizvu. Skoro jsem nedýchal. Nemohl jsem se vynadívat. Měla dlouhé šaty temně modré barvy. Přes ramena černý plášť. U pasu měla dýku a v ruce meč. Meč své matky. Vlasy měla zapletené do dlouhého černého copu přehozené přes pravé rameno.

"Ari…" zašeptal jsem jej jméno. Usmála se. Stáli jsme od sebe asi dva kroky. Pomalu jsem vzdálenost překonal. Objal jsem ji. Pohladila mě po tváři. Levou ruku měla zpevněnou obvazem.

Stále jsem tomu nevěřil. Byla se mnou, mohl jsem ji obejmout, dotýkat se jí. Byla skutečná. Plakala. Setřel jsem slzy. Spojila naše rty v polibek. Dlouho jsme tak setrvali. Nechtěl jsem ji pustit. Tiskli jsme se k sobě. Byly to dlouhé roky, co jsme se neviděli.

"Ari…" znovu jsem ji oslovil. Usmála se. "Melinye lë, Ari."

"Já také, Bere."

Objímal jsem ji. Nemohl jsem se nabažit vůně jejích vlasů.

"Ari…" znovu jsem zašeptal.

"Stále tomu nemůžu uvěřit…" zašeptala po chvíli.

"Tak tomu věř." odmítal jsem ji pustit. Mužstvo mezitím rozbilo tábor. Odvedl jsem Ari do našeho stanu. Povečeřeli jsme ve společnosti mého otce. Nemohl jsem se vynadívat.

Po večeři jsme osaměli.

"Ari, jsi v pořádku?" zeptal jsem se.

"Jsem jen unavená. Jsem v pořádku."

"Ari, co se ti stalo?"

"Byla jsem dlouho v zajetí. Setkala jsem se s Hwestou." otřásla se při vyslovení jeho jména, "Neměla jsem sílu sama jednat. I teď jsem stále velmi slabá. Ještě jsem ze sebe nedostala všechen jed, který mi podávali."

"Dobře. Odpočineme si před cestou k Fronovi."

Ari si jen odpásala dýku a stulila se mi do objetí. Pomalu usínala. Byla tak unavená.

"Mára lómë, Ari." zašeptal jsem. Ari usnula. Nepustil jsem ji z objetí. Užíval jsem si tu chvíli, cítil jsem neskutečné štěstí. Tulila se ke mně. Hladil jsem ji po zádech. Nedokázal jsem usnout, měl jsem strach, že se probudím a Ari bude pryč. Že to byl jen krásný sen.

Byla tak klidná. Nic ji netrápilo. Mě ostatně také ne. Objímal jsem Ari, to nejmilovanější, co jsem na světě měl.

Nakonec jsem neudržel otevřené oči a usnul jsem.

Probudila mě Ari. Nějak nepřirozeně se pohnula, čímž mě vzbudila. Pohlédl jsem jí přímo do očí.

"Mára arin." zašeptala.

"Mára arin, Ari." odpověděl jsem jí a pohladil ji po tváři. Okolo nás byla ještě šero. Kolem stanu probíhal klasický táborový ruch. Vojáci se chystali na další cestu.

"Měli bychom vstávat." poznamenal jsem.

"Chce se ti?" zeptala se mě Ari.

"Nechce. Chtěl bych tu jen ležet a objímat tě." usmál jsem se a přitiskl k sobě.

"Měli bychom ale vyrazit. Aranel bude mít strach. A Fron také."

"Dobře, jak si přeješ. Ale pak už tě nepustím."

Vymotali jsme se z přikrývek. Venku byla zima. Ari smotala všechny přikrývky. Mezitím jsem osedlal koně. Během hodiny jsme vyrazili. Postupovali jsme pomalu. Ari rychlejší jízdu nezvládla.

Dny byly krátké a LacRen nechtěl pokračovat v cestě za tmy. Ještě za světla jsme se utábořili. Byli jsme kousek od Mornabandu. Pevnost se zdála být opuštěná.

Večer jsem osaměl s Ari ve stanu. Znovu jsme leželi na přikrývkách. Objímal jsem ji, užíval jsem si společné chvíle.

"Necítím se moc dobře. Mornaband mi nahání strach." svěřila se.

"Neboj se Ari, ochráním tě."

"Pořád jsou to živé vzpomínky, i když jsem se snažila zapomenout. Ale nejde to."

"Já vím." políbil jsem ji do vlasů, "Pokus se usnout."

"Dobře. Mára lómë."

"Mára lómë." odpověděl jsem a přitiskl se k ní ještě víc. Brzy usnula.

"Ach Ari."

Nedokázal jsem usnout. Sám jsem měl strach, že Hwesta přijde. Vždyť jsem se s ním setkal nedaleko. Někde se tu určitě potuluje. Vstal jsem. Na chvíli jsem nechal Ari spokojeně spát a šel ke svému otci. Vstoupil jsem do jeho stanu. Byli u něj kapitáni a probírali další postup.

"Snad budeme moct postupovat rychleji. Mára lómë." rozloučil se s muži. Postupně všichni opustili stan. Osaměl jsem s otcem.

"Mára undómë, Bere. Jak je Ari?"

"Mára undómë. Je stále slabá. Vím, že bys chtěl postupovat rychleji, ale nejsem si jistý, zda to půjde. Navíc jsme kousek od Mornabandu, kde byla Ari vězněna. A určitě je tu někde Hwesta. Chtěl jsem tě požádat, zda bys na dnešní noc neposílil hlídky. Hwesta se dokáže dobře skrývat a proklouzne skoro všude."

"Dobře." vyšli jsme ze stanu. LacRen šel vydat další pokyny, já se vrátil k Ari.

Stále spala. Nebudil jsem ji. Potřebovala se pořádně vyspat. Objal jsem ji. Nemohl jsem usnout. Bděl jsem dlouho. V jednu chvíli jsem měl pocit ohrožení. Naštěstí rychle pominul a já konečně usnul.