Tvrdohlavost

Ari se zranila. Ber se ji snažil přesvědčit, aby s tím šla za Acou, ale Ari odmítá. Nakonec stejně musí. Je to vážnější, než se zdá. Dál už to nechám na Berovi.

Vanimaré

Hned po probuzení jsem šel za Ari. Ještě spala, když jsem vstoupil do pokoje. Nebudil jsem ji. Usadil jsem se u její hlavy a chytil ji za ruku. Hleděl jsem jí do tváře. Byla tak krásná. A zranitelná. Dokázal bych se na ni dívat celé hodiny. A být s ní celé dny a roky.

Pohnula se. Ve tváři se na chvíli objevil výraz bolesti. Pak otevřela své oči.

"Mára arin." zašeptal jsem.

"Mára arin." odpověděla mi. Vypadala unaveně. Namáhavě se posadila.

"Spala jsi aspoň trochu? Vypadáš dost unaveně."

"Spala jsem celkem dobře."

"Takže skoro vůbec."

"Asi tak." přiznala se po chvíli mého upřeného pohledu.

"Co se dělo v noci?"

"Dost mě bolel kotník. Nejraději bych spala celý den." usmála se a znovu si lehla.

"Zavolám Acu."

"Ne. To bude dobré."

"Ari. Pokud tě to v noci budilo, je to vážné. Měla by se na ten kotník podívat."

"Bere…" snažila se odporovat.

"Ari. Ukaž to." Dlouho jsem jí hleděl do očí. Viděl jsem protrpěnou noc. Váhavě se znovu posadila a odkryla přikrývku. Kotník měl dvojnásobnou velikost a tmavou barvu. Ari se zděsila.

"Zavolám Acu."

"Bere… Má na starosti důležitější věci."

"Pro mě jsi nejdůležitější ty. Jdu pro ni." vstal jsem a opustil Ariin pokoj. Aca po domluvě čekala v mém pokoji.

"Mára arin, jak je na tom Ari?"

"Pořád protestuje, abys přišla."

"A co kotník?"

"Je dvojnásobný. Navíc špatně spala, budily ji bolesti."

"Neměla jsem čekat." rozběhla se z mého pokoje rovnou k Ari. Následoval jsem ji.

"Ari, měla jste jít hned za mnou. Teď už můžu jen pomalu mírnit otok. Proč jste tak tvrdohlavá." říkala jí Aca. Lehce kotník prohmatávala. Z Ariiných očí se pomalu začaly kutálet slzy bolesti.

"Bude to dlouhé léčení. A bolestivé." Ari si zakryla oči dlaněmi. Aca pokračovala. Z brašny vytáhla misku s mastí. Stejnou mastí léčil Izupa Ari koleno. Následně vytáhla obinadlo a začala kotník stahovat. Ari zatínala nehty do polštáře. Ke konci omdlela.

"A je to." vstala Aca z postele a uklízela své věci. "Snad to bude zítra lepší. Ale měli jste přijít hned. Dbej na to, aby moc nechodila." Otočila se k odchodu.

"Děkuji." zadržel jsem ji ještě na chvíli. Usmála se.

"Dones jí snídani a pak ji probuď. Potřebuje nabrat trochu sil." Opustila pokoj. Odešel jsem do kuchyně. Po chvíli jsem se vrátil. Jídlo jsem položil na stůl a sedl si k Ari na postel. Byla tak klidná. Lehce oddechovala. Nejspíš usnula. Pozoroval jsem ji. Nechal jsem ji spát. Nemohl jsem se vynadívat.

"Ach, Ari, proč jsi mě neposlechla." zašeptal jsem. Pak někdo zaklepal. "Vstupte."

Dveře se pomalu otevřely a vešel můj otec.

"Jak je na tom?"

"Aca kotník srovnala a zmírňujeme otok. Ke konci omdlela. Teď spí." odpověděl jsem mu.

"Jedla něco?"

"Zatím ne. Nechci ji budit. Měla by nabrat trochu sil. Co jsi potřeboval?"

"Chtěl jsem vědět, jak na tom je moje budoucí snacha. Co přesně se stalo?"

"Už jsem ti to jednou říkal. Napadli nás. Utíkali jsme, protože Ari nebyla ozbrojena. Nic jiného jsme nemohli dělat. Pak najednou upadla a už nevstala. Zbytek ti řekla Elain, ne?"

"Ano. Odpočiň si. Za dva dny odjíždíš na jih. Potřebují tě tam." S tímto odešel. Povzdechl jsem si. Zahnal jsem chmurné myšlenky a pohladil Ari po ruce. Pohnula se, ale neprobudila se. Ještě dlouho jsem seděl u její hlavy a pozoroval ji. Seděl jsem tak asi hodinu. Pak jsem ji políbil na čelo. Usmála se.

"Dobré ráno, krásko." zašeptal jsem. Neodpověděla mi. Políbil jsem ji na nos. Stále žádná reakce. Pohladil jsem ji po tváři a políbil na rty. Ari mě objala.

"A teď už tě nepustím." zašeptala. Usmál jsem se. Ari otevřela oči.

"Jak je ti? Bolí tě něco?"

"Noha mě bolí, ale to asi bude chvíli bolet dál."

"To bude. Aca mi vyčítala, že jsem tě k ní nedovedl hned."

"Máš starosti?" zeptala se přímo.

"Ano. Bohužel. Hned druhý den po svatbě musím odjet. Otec mě posílá."

"Dobře. Ty se vrátíš."

"Ari. Nemohu tě hned opustit."

"Byla jsem seznámena s tvými povinnostmi a s tím, že budeš jezdit a bojovat. Jsi důstojníkem domobrany. Je to tvoje povinnost a já nemám právo to měnit."

"Ari. Můžu odejít."

"Kvůli mně ne. To ti nedovolím, i kdybych tě měla nahradit."

"Ari. To nejde."

"Proč by ne?"

"Máš hlad?" změnil jsem téma.

"Celkem ano. Zajdeme do jídelny?"

"Ne, něco jsem přinesl. Navíc ti Aca vzkazuje, že nemáš pokud možno chodit." usmál jsem se a na tácu jsem přinesl snídani. Společně jsme jedli.