Pokračování. Dokončení svatby a také Berův strach. O tom bude dnešní část. Tak Bere, do toho.
Vaše Vanimaré
Kolem nás prošla Meren s družičkami. Najednou jsem postřehl, že se s Ari něco děje.
"Ari je ti dobře?" zeptal jsem se potichu, když jsem postřehl její křečovitý stisk lavice před námi.
"Leze na tebe horečka. Nechceš jít na chvíli ven?"
"Nic mi není." odsekla mi. Za chvíli se jí podlomila kolena a spadla na mě. Chytil jsem ji a odnášel ven.
"Pusť mě." vyjela na mě.
"Ne." položil jsem ji na lavičku. Okamžitě začala vstávat.
"Co si myslíš, že děláš?"
"Lehni si a lež. Potřebuješ prokrvit hlavu." chytil jsem ji za nohy, zvedl je do výšky a sednul si. Její nohy jsem si opřel o své rameno.
"Je ti líp?" zeptal jsem se po chvíli.
"Jo." odpověděla otráveně, "Už se můžu zvednout?"
"Ještě chvíli vydrž."
"Když ono je to strašně nudný." postěžovala si.
"Já vím."
"Tak už si můžu sednout?"
"Tak si sedni." dovolil jsem jí to a sundal její nohy. Posadila se. Za chvíli se ozvaly varhany a účastníci svatby vycházeli ven. Ari na mě nečekala a utíkala ke svým bratrům. Popřáli jsme novomanželům a přesunuli se k Meren do domu. Ari se při vstupu trochu otřásla. Zřejmě si vzpomněla, co se tady stalo.
"Ari děje se něco?" zeptal se jí Jek.
Ne… Nic se neděje. Jen vzpomínky se vracejí." odpověděla mu Ari. Usedli jsme ke stolu Narykel měl proslov. Seděl jsem vedle Ari. Jedla jen velmi málo. Nevěděl jsem, proč. Ani jsem se neptal.
Po jídle mi Ari na chvíli někam zmizela. Sám jsem potřeboval na vzduch. Lidé si zapálili dýmky. Vrátil jsem se na chodbu a vydal se ven. Nečekal jsem, že na schodech potkám Ari. I když mě zcela jistě zaregistrovala, nijak to na sobě nedala znát.
"Na co se díváš?" zeptal jsem se a posadil se vedle ní.
"Na západ slunce. Dlouho jsem nic tak krásného neviděla." odpověděla mi. Pohladil jsem ji po ruce.
"Úplně se třeseš."
"To je možný."
"Vrátíme se?" zeptal jsem se.
"Ne… Ještě chvíli tu zůstanu."
Sundal jsem si plášť a přehodil jej přes její zimou se třesoucí ramena.
"Ať ti není zima."
Vrátil jsem se na hostinu. Poloprázdné stoly jsme přesunuli bokem, do rohu se postavili muzikanti a začali hrát. V půlce skladby se vrátila Ari. Viděl jsem ji, jak složila plášť a posadila se.
Než jsem k ní došel, požádal ji o tanec Izupa. Sledoval jsem ji. Držela se statečně.
Pak ji Izupa odvedl zpět na její místo. Chvíli seděla. Nenápadně jsem se k ní přiblížil. Požádal jsem ji o tanec. Neodmítla.
Celou dobu se mi dívala do očí. Překvapilo mě to. Dřív pohledem uhýbala, i když jsem neznal důvod. Vnímal jsem jen ji. Měl jsem chuť ji políbit, ale vzpomněl jsem si, co se stalo posledně. Držel jsem se. Ze všech svých sil, abych neudělal zase nějakou hloupost.
Odvedl jsem ji zpět na její místo a musel opustit místnost. Šel jsem opět ven. Nedokázal jsem se smířit s tím, že mě tenkrát odmítla. Chvíli jsem venku pobyl. Pak jsem se vrátil dovnitř. Ari tancovala s Narykelem.
Pak najednou zavrávorala a spadla na zem. Narykel se ji snažil chytit. Rozběhl jsem se k ní. Stejně tak Fron a Jek.
"Co se stalo?" zeptal se Fron Narykela.
"Najednou omdlela." odpověděl mu Narykel.
"Je strašně slabá. Úplně hoří…"
"Odnesu ji. Užij si svatbu." nabídl jsem Fronovi. Jen kývl na souhlas. Vzal jsem Ari do náruče a odešel ven. Následoval mě Izupa. Došli jsme do jejího pokoje. Položil jsem ji na postel. Jedna z žen ji svlékla ze šatů a přikryla ji. Vrátil jsem se k ní.
Izupu zavolal strážný od hlavní brány. Nevím, co se dělo. Sledoval jsem Ari. Bolelo mě, že je v takové stavu.
Po hodině přišel Fron s Jekem. Izupa mě zavolal na chodbu.
"Jak je na tom?" zeptal se Jek.
"Moc dobře ne. Snažím se srazit horečku, ale marně. Zkusil jsem všechno, co znám."
"Už není schopná cokoli dělat." řekl Fron zoufale.
"Já ji vyléčit neumím. Potřebuje nějakého odborníka." řekl Izupa.
"A znáte někoho?"
"Znám akorát léčitelku z Elfského lesa."
"Nemůže přijet?" chytil se naděje Fron.
"Posílal jsem posla hned, jak jste přijeli. Dnes se vrátil se zápornou odpovědí." řekl mu Izupa. Fron se chytil za hlavu a nakopl jedno z brnění na chodbě. Ten rachot by probudil snad i mrtvého.
"Kroť se. Ari tím nepomůžeš." reagoval Izupa.
"Jsem zoufalý."
"A co kdybychom jeli my za ní?" navrhl jsem.
"Nemusela by to přežít." konstatoval Izupa.
"Zkusíme to." reagoval Fron.
"Chceš riskovat její život?"
"Je to naše jediná naděje. Zítra vyrážíme. Bere, doufám, že mě v tom nenecháš?" otočil se Fron na mě.
"Nenechám." položil jsem mu ruku na rameno. Pohlédli jsme si do očí.
"Vyšlu posla. Vy dva si běžte odpočinout. Oba." řekl nám a odešel chodbou pryč.
"Mára lómë." řekl jsem Fronovi a Jekovi. Oba odcházeli pryč. Já jsem neodolal a vešel jsem do pokoje.
Ari ležela skoro nehybně. Poznal jsem však, že je při vědomí, vnímala mě celou dobu, co jsem šel k její posteli. Svíčku jsem dal do stojanu. Sedl jsem si k její hlavě.
"Je ti líp?" zeptal jsem se a sundal jí z čela obklad.
"Jak víš, že vnímám?" zeptala se.
"Záblesk tvých krásných očí byl tak silný, že mi neunikl." odpověděl jsem jí s úsměvem.
"Ty jen žertuješ."
"Nežertuji. Tak jak ti je?"
"Bylo mi i líp. Nemáš náhodou odpočívat?" zeptala se.
"Však já za chvíli půjdu. Vystřídá mě Izupa." vyždímal jsem hadr a přiložil je na její rozpálené čelo, "Klidně spi, jestli se ti zavírají oči."
"Kam se zítra jede?" zeptala se najednou. Pomalu jsem myslel, že už spí.
"Do Elfského lesa."
"A proč?"
"Na to ti odpoví Fron. Mára lómë." usmál jsem se a pohladil ji po tváři. Usnula. Naposledy jsem jí vyměnil obklad na čele, políbil ji na tvář a odešel jsem. Izupu jsem potkal na chodbě.
"Ještě neodpočíváš?" zeptal se mě.
"Ne, byl jsem se podívat, jak je na tom Ari." odpověděl jsem mu po pravdě. Jen se usmál.
"Tak už běž odpočívat."
"Ari se na chvíli vzbudila…" oznámil jsem mu ještě.
"Možná tu cestu přežije. Uvidíme se ráno. Se svítáním přichystají vůz a vše potřebné na cestu. Pošlu s vámi několik svých lidí a Jarin. A teď už běž opravdu spát."
"Mára lómë." odpověděl jsem mu a odešel do svého pokoje. Opláchl jsem si obličej a hned zalehl. Myslel jsem na Ari i na to, že se vrátím domů, i když trochu dřív, než jsem zamýšlel. Usnul jsem.
Žádné komentáře:
Okomentovat