V bezpečí

Ber se vrátil k Izupovi. Ovšem Ari je vážně nemocná a všechny to velmi trápí. Nejvíc asi Bera. Do toho všeho vstupuje jeho otec. Dál nechám mluvit Bera.

Vaše Vanimaré

Vrátil jsem se před setměním. Tábořili jsme kousek od Modrého Města. Nemělo cenu jet až tam, protože brána by byla zavřená. Spal jsem ve voze. Fron s Jekem si postavili stan.

Ráno se Ari probudila. Netušila, že jsem vzhůru také. Pomalu se posadila, odhodila přikrývku. Dál jsem ji nepustil. Chytil jsem ji za ramena a zabránil v dalším pohybu.

"Nedělej to."

Otočila se na mě.

"To se tady mám ukousat nicneděláním?" zeptala se.

"Já nevím, co chceš dělat."

"Rajtovat na koni."

"Ty víš, že nemůžeš. Ani se bez pomoci nepostavíš."

"Chceš se mi posmívat?"

"Ne. Jen usuzuji, že nejsi při síle, jak by sis představovala."

"No jo, asi máš pravdu." plácla sebou zpět na lůžko, chvíli na to zavyla bolestí a prohnula se v zádech. Lekl jsem se. Do vozu naskočil Fron.

"Mára arin, Ari. Připrav se na přesun. Právě jsme projeli bránou Modrého Města." oznámil nám Fron.

"Kterou?" znovu si sedla.

"Severní." odpověděl, "Znovu si lehni, zas tak spěchat nemusíš." hodil po ní svou tuniku. Já jsem odešel. Seskočil jsem z jedoucího vozu. Koně vedl Jek. Převzal jsem od něho otěže a nasedl.

Projeli jsme bránou Izupova domu. Vůz jsme přistavili hned u hlavních dveří do budovy. Kolem se shromáždili snad úplně všichni, kdo byli poblíž. Fron vyšel i s Ari z vozu. Ari se rozhlédla. Přišel jsem k vozu. Navzájem jsme si pohlédli do očí. Usmál jsem se. Byl jsem rád, že je na nohou. Společně s Fronem jsme jí pomohli dolů.

Ari vykročila po schodech. Následoval jsem ji. Brzy se přidal i Fron. Fron se potom v přijímací místnosti od nás odpojil a šel informovat Izupu o našem návratu. Ari pokračovala do svého pokoje. Následoval jsem ji. Na schodech zavrávorala. Dopadla mi do náruče. Znovu se mi podívala do očí a v náruči mi usnula. Odnesl jsem ji do pokoje. Zůstal jsem u ní, dokud nepřišel Fron s Izupou.

"Jak je na tom?" zeptal se mě Fron.

"Únavou usnula." odpověděl jsem. Oba jsme na ni pohlédli.

"Jak se vyvíjel její stav během cesty?"

"Tři dny byla v bezvědomí. Už jsem se bál, že se neprobudí. Je hodně slabá…" začal Fron.

"Není to Ari, jak jsme ji znali." dokončil jsem.

"V první řadě musíme srazit horečku. Vyšlu posla do Esgorenu, zda můžou postrádat Acu, a budu u ní bdít. Vy dva si půjdete odpočinout." přikázal nám Izupa. Společně s Fronem odešel. Já jsem zůstal.

Izupa se po chvíli vrátil.

"Běž si lehnout. Ari tím nepomůžeš." položil mi ruku na rameno. Unaveně jsem vstal.

"Dobře." řekl jsem trochu neochotně a opustil pokoj.

Dopoledne jsem se trochu prospal. Odpoledne jsem vyrazil do města. Procházel jsem ulicemi. U Merenina domu jsem narazil na Narykela.

"Dobré odpoledne." pozdravil mě.

"Dobré odpoledne."

"Už jste zpátky? Našli jste Ari?"

"Našli."

"A jak na tom je?"

"Dost špatně. Sotva se udrží na nohou. Uvidíme, co zvládne Izupa."

"Tak ji pozdravuj. Když tak svatbu s Meren odložíme o pár dní. Ari nesmí chybět."

"Dobře. Věřím, že tvoje zpráva ji postaví na nohy."

Vedle mě se objevil jezdec v kroji domobrany s Esgorenu.

"Mára rë. Heru, mám pro vás zprávu." podával mi obálku s pečetí mého otce.

"Mára rë. Hanta." převzal jsem ji.

"Co se děje?" zeptal se zvědavě Narykel.

"To nevím." rozlomil jsem pečeť a zběžně nahlédl. "To nebude záležitost na minutu. Měj pěkný zbytek dne, Narykeli." rozloučil jsem se s ním.

"Herunya čeká na odpověď. Mám ji dovézt."

"Dobře. Ještě dnes odpovím. Pojďte se mnou. U Izupy si odpočinete." vracel jsem se do domu. Posla jsem zavedl k Izupovi. Sám jsem se vrátil do svého pokoje, abych si v klidu přečetl, co můj atar vzkazuje.

Otec požadoval, abych se co nejrychleji vrátil. Potřeboval mě jako velitele jednotky. Hned jsem sedl a psal odpověď. Zabralo mi to zbytek dne. Ani večeři jsem neměl.

Před půlnocí jsem vyhledal posla, abych jej poslal zpět s odpovědí. Vysvětlil jsem atarovi, že se nemůžu vrátit.

Pak jsem se vydal k pokoji, kde spala Ari. Vyšla z něj nějaká žena. Zastavil jsem se před dveřmi. Nadechl jsem se a vešel.

"Co tam chcete?" oslovil mě někdo. Byla to ta žena, která před chvíli odešla.

"Jak se jí daří?" zeptal jsem se.

"Nevím, já jen dohlížím, aby měla na čele obklady." odsekla mi.

"Půjčte mi to." řekl jsem a vzal ji z ruky misku s vodou.

"Co si to…?" ozvala se ještě žena. Za sebou jsem zavřel dveře. Misku jsem položil na stůl. Pak jsem si sedl u Ari na postel.

"Ari?" sáhl jsem ji na čelo.

"Co se děje?" zeptala se.

"Nic, byl jsem poslán, abych zjistil tvůj zdravotní stav." natáhl jsem se pro misku, vyždímal jsem hadr a přiložil jej Ari na rozpálené čelo.

"A kdopak tě tak v noci poslal?" vyzvídala dál.

"Narykel. Řekl mi to už odpoledne, ale až teď jsem se dostal až sem. Jak je ti?"

"Bylo mi i hůř. Potřebovala bych nějaký pohyb." postěžovala si. Musel jsem se pousmát.

"Vždyť víš, že nemůžeš." pohladil jsem ji po tváři. Za mnou se otevřely dveře.

"Támhle je." řekla žena. Ohlédl jsem se. Stál tam Izupa s tou ženou, které jsem zavřel dveře před nosem.

"To je v pořádku." odpověděl jí Izupa, "To vyřídím sám. Můžete pokračovat ve své práci."

Kývnul na mě, abych jej následoval. Znovu jsem se podíval na Ari. Stiskla mi ruku a naznačila, že mám jít. Vstal jsem. Moc se mi nechtělo ji teď opouštět. Ještě ve dveřích jsem se na ni podíval.

Pak už jsem následoval Izupu chodbou. Dlouho jsme mlčeli.

"Co tvůj atar, Bere?" zeptal se najednou.

"Chtěl, abych se vrátil." odpověděl jsem mu, "Nevrátím se."

"A co tvá služba v domobraně? Neohrozíš tímto rozhodnutím své postavení?"

"A i kdyby, mě na tom nezáleží. Navíc atar nemá dost schopných bojovníků, aby mě jen tak zbavil hodnosti."

"Istiar už necvičí nové?"

"Ne. Dostal na starosti ženy. Vystřídal ho někdo jiný." Izupa mě doprovodil k mému pokoji. Během cesty nepadlo ani slovo o mé návštěvě u Ari. Zřejmě mu to nevadilo. Přišlo mi, že byl spíš potěšen.

"Tak mára lómë." rozloučil se a pokračoval chodbou dál.

"Mára lómë." odpověděl jsem a vešel do svého pokoje. Bylo už po půlnoci. Opláchl jsem si obličej a po zalehnutí do postele jsem usnul. Byl jsem dost unavený.