Knihovna

Přeskočila jsem jednu trochu nudnou část a vrhla se na zaryté mlčení Ari. Dnes je to trochu kratší, ale snad to nevadí. Jedná se o souboj Ari a Bera, po kterém s ním Ari odmítala mluvit. A končí to jejich setkáním v knihovně.

A teď už nechám mluvit Bera a jeho pocity.

Vaše Vanimaré

Ari se zotavovala ze zranění. Chvíli jsme plavali v řece, abychom se osvěžili v parném dusném dni. Postavil jsem se proti ní

"Dneska se jen tak nedám." řekla mi a zaútočila. Uhnul jsem, ale Ari útočila dál. Odzbrojila mě, nechal jsem se, ale odmítal jsem se vzdát.

Zaútočila.

Uhnul jsem a chytil ji za ruku a prudce zatáhl kolem sebe. Ari nestihla udělat krok. Aby udržela rovnováhu, musela upustit meč a rukou zmírnit pád.

"Dostal jsem tě." usmál jsem se na ni.

"Dostal no. Tohle by mě ani ve snu nenapadlo." odpověděla mi.

"Nauč se předvídat."

"Fajn, kdo se mi postaví teď?" zeptala se Frona. Znělo to trochu odměřeně a naštvaně. Další souboj měla s Jekem. Souboj byl vyrovnaný. Po dlouhé chvíli je Fron přerušil.

"Vítám tě Ari, zase ve formě." řekl Fron. Ari se rozesmála. "Čemu se směješ?"nechápal Fron.

"Že mě vítáš v mé vlastní formě."odpověděla.

"To je jen obrazně řečeno."

"Ale vyznělo to tak hezky."

"Aspoň, že to uznáš."

Fron se pohledem domluvil s Jekem. Jek Ari objal, podrazil ji nohy a chytil do náruče.

"A jdeme se vykoupat." řekl Jek.

"Ne."

"Ale jo."držel ji nad vodou, ale nemohl ji setřást.

"Tak co bude?" zeptala se ho s úsměvem.

"Tak se musíš pustit."

"A mně se nechce."

"Ale ty budeš muset."

"Ale ty taky. Já tam sama zaručeně nespadnu. Ty totiž půjdeš se mnou." cukla sebou a oba spadli do řeky.

Po chvíli se vynořili.

"Poshazujeme je tam taky?" otočila se Ari na Jeka.

S Fronem jsme neváhali a okamžitě jsme byli ve vodě.

Snažil jsem se Ari rozmluvit, ale zarytě mlčela. Bavila se jen s Jekem nebo Fronem. Po nezdaru jsem toho nechal a jen ji sledoval.

Kolem poledne jsme vylezli z vody, trochu oschli a šli na oběd.

Po obědě se Ari vypařila. Já jsem zamířil do knihovny. Chtěl jsem se něco dozvědět o minulosti, která se opakuje. Na chvíli jsem se začetl do jedné knihy. Najednou jsem uslyšel kroky.

Lehké a rychlé našlapování svědčilo o malé postavě. - Buď je to někdo úplně cizí, nebo je to Ari. - blesklo mi hlavou.

Otočil jsem se za zvukem. Za police někdo uskočil, asi nechtěl být spatřen. Zazněl rachot padajících knih. Pomalu jsem kráčel k onomu místu. Na hromadě knih jsem našel sedět Ari. Snažila se postavit. Na chvíli se zastavila, pohlédla na mě.

"Co se tak díváš?" zeptala se mě.

Po chvíli, kdy se nedočkala mé odpovědi, pokračovala v odklízení. Poskytl jsem jí pomoc. Oba jsme sáhli po stejné knize. Pohlédli jsme si do očí. Usmál jsem se. Knihu rychle pustila a sáhla po jiné.

"Ari, co se děje?" zeptal jsem se.

"Nic." odpověděla.

"Něco se děje. Vyhýbáš se mi, nemluvíš se mnou, co jsem ti udělal?" ptal jsem se dál.

Mlčela. Už neřekla jediné slovo. Položila poslední knihu na hromadu a beze slova pokračovala v procházení mezi policemi. Stál jsem na místě a nebyl jsem schopen slova. Její chování mě zaráželo.