Nebezpečí zatím zažehnáno 5. část

Stojím nad srázem. Pod sebou slyším hukot vody. Ke mně pomalu přichází Hwesta. Říkám mu, aby odešel. Nedbá na varování, že ho shodím dolů. Čím víc mu vyhrožuji, tím víc se usmívá. Jsem nucena s ním bojovat. Za chvíli proti němu stojím beze zbraně. Hwesta se opět přibližuje. Já ustupuji. Nenacházím půdu pod nohama. Padám dolů do chladné tmavé vody.

Probudila jsem se leknutím. Obklopuje mě chlad a vysoká vlhkost. Po krk jsem v řece v Berově náruči. Chytám ho kolem krku a snažím se nadzvednout nad vodu.

"Ari, klid, nic se neděje."začal mě uklidňovat.

"Nic se neděje?"vyjela jsem na něj, "Ty mě tady topíš ve studený vodě a ono se nic neděje?"doslova jsem ho seřvala. Ber se usmál.

"Konečně začínáš mluvit normálně."řekl se smíchem.

"Takže už mě můžeš přestat topit a přepravit na suché teplé místo."

"Tak pojďte ven. Ari už vypadá zdravěji."pobídl Bera Fron stojící na břehu s houní přes ramena. Ber i se mnou vylezl na břeh a odnesl mě do vozu, kde mi pomohla Jarin do suchého. Potom jsem zalehla na své lůžko a hodlala se zahřát. Jarin odešla. Chvíli na to přišel Jek s Berem. Jek přišel zjistit moji tělesnou teplotu a Ber se za jeho zády převlékal do suchého. Pak jsem konečně usnula.

Probudil mě hluk. Někdo něco neustále říkal. Najednou se pohnula bedna u mých nohou. Někdo ji odnášel nehledě na to, že tam byl pravděpodobně můj meč. Vedle mě se objevil Fron.

"Ari jsi vzhůru?"zeptal se.

"Ano. Co se děje?"

"Jsme na místě. Budeš muset kousek jít, ale ty to určitě zvládneš, že?"usmál se.

"Spíš budu muset, ale jo. Určitě."pousmála jsem se.

"Ale ještě předtím se převlečeš. Jarin, můžeš prosím."zavolal Fron. Za chvíli se objevila Jarin. Fron odešel. Jarin mi pomohla do tmavě zelených šatů. S její pomocí jsem se postavila na nohy a prošla vozem na jeho konec. Rozhlédla jsem se po přítomných. Žádnou známou jsem nezahlédla. Jen Bera. Nevěřila jsem vlastním očím, co jsem viděla. Ber se bavil s nějakou elfkou a nejen to. Dokonce ji objal a políbil. Málem mi to vtlačilo slzy do očí. Nevím, co to způsobilo. Že by žárlivost? Stále jsem ho sledovala. Jarin mezitím seskočila s pomocí mých bratů dolů z vozu. Nevnímala jsem okolí. Svou pozornost jsem soustředila na Ber a neznámou.

"Ari, tobě se tam nějak zalíbilo."probudil mě Fron z myšlenek. Podíval se směrem, kterým jsem se dívala já. Nemohl je vidět, tudíž nemohl pochopit proč se tak tvářím. Bez varování mě chytil kolem pasu a postavil na zem. Ztratila jsem Bera z očí a byla jsem za to svým způsobem vděčná. Hned jsem na sobě začala cítit pohledy ostatních osob. Můj pohled upoutala ke mně kráčející postava, kterou doprovázel Jek. Zaujatě jsem osobu pozorovala. Byla mi nějaké povědomá. - Kdo to jen je? Melien, sestra naší matky to být nemůže. Viděla jsem její smrtelná zranění, i když mi z toho tenkrát nebylo nejlíp. - pomyslela jsem si. Žena mě také se zájmem pozorovala. Zastavila se přede mnou. - To snad Jek proti mně postavil zrcadlo? - blesklo mi hlavou. Žena byla vyšší než já a měla na sobě jiné šaty. Stále jsem si ji prohlížela a nacházela další odlišnosti. S otázkou v očích jsem se podívala na Jeka. Usmíval se. Fron taktéž. Znovu jsem pohlédla na ženu. Začala se usmívat a neměla daleko k pláči. Najednou jsem pochopila. Na ženu jsem hleděla ještě více otevřenou pusou. Do očí mi, dnes už podruhé, vstoupily slzy.

"Mamil."hlesla jsem neslyšně. Žena se potom rozbrečela úplně a objala mě. Setkání mě vyvedlo z míry. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Pohlédla jsem na Frona. Povzbudivě na mě mrkl. Nechtěla jsem brečet. Ve společnosti jsem se za slzy styděla, ale emocionální reakce byla tak silná, že jsem se rozbrečela, jako malé děcko.

"Ari."oslovila mě žena, která je mou matkou. Podívala se na mě. Mé tváře držela ve svých dlaních. Usmály jsme se i přes slzy. Znovu jsme se objaly. Cítila jsem štěstí, které se nedá popsat. Bok po boku jsme odcházeli.

"Frone, tys to věděl, že?"zeptala jsem se ho.

"Vadí ti, že jsem ti to neřekl?"odpověděl s úsměvem.

"Ani ne. Kdybys mi to řekl, stejně bych ti asi nevěřila a nebylo by to takové překvapení. Moc ti za to děkuju."přitiskla jsem se k němu. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale každý pohled na osobu jdoucí vedle mě, mě ujistil. Pomalým krokem jsme došli k domu.

"Tady teďka budeme bydlet všichni pohromadě."pošeptala mi do ucha moje vlastní matka. Jek otevřel dveře a vstoupil. Málem přepadl přes bednu, kterou někdo šikovně položil rovnou za dveře. Následovala jsem ho já s Melin, tak se jmenuje moje maminka, a jako poslední Fron a zavřel za sebou. Rozhlížela jsem se po domě. Dům byl kruhového půdorysu a pravděpodobně měl i patro. Hned za dveřmi vpravo bylo dřevěné schodiště, které vypadal, jako by bylo vrostlé do obvodových stěn. Vše okolo bylo ze dřeva. Zábradlí 'vyrůstalo' ze země a
z každého třetího schodu. Překvapilo mě, že bylo obrostlé listím, které mělo teď na podzim žhnoucí rudou barvu. Ve všech dveřích byly provazce listí. Stála jsem pořád u dveří a nesnažila se zakrýt údiv. První si mě všiml Fron.

"Zavři oči, ať ti nevypadnou."rýpnul si do mě.

"Hele, nezáviď, jo?"usmála jsem se na něj a hodlala ho trochu prohnat. Zamířil si to na schody. Následovala jsem ho. Než jsem byla nahoře, zadýchala jsem se. Nahoru jsem se sotva doplazila. U schodů na mě čekal Fron se špatným svědomím, že přecenil moje síly. Čekal jak mi bude. S pohybem to trochu přehnal.

"Ari je ti dobře?"zeptal se mě, než jsem došla nahoru. Kývnutím jsem naznačila, že je mi zatím dobře.

"Jsi nějaká bledá. Nechceš si jít lehnout?"zeptal se starostlivě. Mezitím jsem došla k němu. Fron mi sáhl na čelo. Můj mozek odmítal pracovat. Zrychleně jsem dýchala a snažila se mozku dodat kyslík. Nepovedlo se. Složila jsem se Fronovi k nohám.

Pomalu jsem přicházela k sobě. Nade mnou se skláněla Melin.

"Už se probouzí."informovala kohosi, "Ari, slyšíš mě?"otočila se na mě.

"Co se stalo?"zeptala jsem se. K posteli pomalu přikráčel Fron.

"Ari?"oslovil mě a váhavě začal, "Já se ti…velmi omlouvám, že jsem tě vyprovokoval k fyzické námaze, kterou jsi následně nezvládla." Vyvalila jsem oči.

"Cože?"

"Nenuť mě to opakovat. Prostě řečeno, můžu za tvůj zdravotní stav."posadil se na postel a vážně se mi podíval do očí. Málem jsem se začala smát.

"Ty za nic nemůžeš. Já jsem se neměla nechat vyprovokovat."usmála jsem se na něj. Dole zazněl zvonek. Melin odešla. Chvíli na to se ze spodu začaly ozývat hlasy a byly slyšet kroky na schodech. Do pokoje vešla Melin následována nějakou elfkou a Jekem.

"Mára rë."pozdravila elfa melodickým hlasem a mile se usmála. Byla skromně oblečená do hnědé haleny a stejně barevné dlouhé sukně. Tmavé vlasy měla vyčesané do culíku.

"Vítejte."oslovila ji Melin.

"Jmenuji se Aca, známá jako léčitelka. Vy musíte být Ari."podívala se na mě. - Informovaná je dost. Jde o to, jestli mě dokáže dát dohromady. - pomyslela jsem si.

"Ano."

"Musím Vás hned na začátku upozornit, že budete po většinu léčby ve stavu, ze kterého si budete velmi málo pamatovat."začala a střídavě se dívala na mě a na ostatní. "V tomto stavu Vás nebude nic bolet. Probudím Vás akorát, když s Vámi bude chtít někdo mluvit, nebo když budete jíst. Teď jestli dovolíte, bych se podívala na Vaše zranění." S Melininou pomocí jsem se posadila. Potom mi Melin odhalila záda. Za chvíli jsem pocítila chladný dotek rukou. Nepatrně jsem uhnula.

"Nebojte se."oslovila mě Aca sedící na posteli.

"Máte studené ruce."odpověděla jsem.

"Tak to se omlouvám. Léčba bude probíhat tak šest až sedm týdnů."oznámila mi. "Je možné, že to bude trvat kratší dobu. Je to pouze odhad."dodala, když viděla můj zklamaný výraz. Vstala z postele. "Bude jednodušší, kdyby jste se přesunula do mého domu."řekla ještě, čímž mě úplně dorazila. Vyjeveně jsem na ni hleděla.

"A proč?"nechápala jsem a zmateně pohlédla na Melin. Ta se na mě jen zklamaně podívala. Předpokládala jsem, že s ní budu trávit více času, který mi byl v dřívější době odpírán.

"Bude to jednodušší. Zítra se tu opět stavím a podnikneme přesun. Namárië."rozloučila se a odešla. Hledíc za ní jsem se nemohla vzpamatovat z toho, co mi řekla. 'Probrala' mě až Melin. Úplně jsem na ni zapomněla. Posadila se na postel u mé hlavy.

"Nic si z toho nedělej."konejšila mě.

"Ale…já jsem …myslela, že budu tady, s…s tebou a…Fronem a …Jekem. Trávit s tebou … víc času?"řekla jsem koktavě a v očích se mi objevily slzy. Zpráva mě dostala.

"Neboj. Budeme tam s tebou co nejčastěji a co nejdéle."usmála se na mě. Položila jsem ji hlavu do klína. Téměř okamžitě mě začala hladit po vlasech. Za chvíli přišel Fron s Jekem. Usínala jsem s pocitem štěstí i s jakýmsi pocitem samoty.

Probudila jsem se pozdě odpoledne. V pokoji bylo šero. Namáhavě jsem se posadila a později i vstala. Než jsem se doplazila ke dveřím, vešel Jek.

"Ari, co se děje? Běž si lehnout, zavolám ostatní."odešel. Já se otočila na patě a vrátila se do postele. Za chvíli se ve dveřích objevili.

"Co potřebuješ, Ari?"zeptala se mě Melin tiše a usedla ke mně na postel.

"Vaši společnost."odpověděla jsem. Opět jsem jí položila hlavu do klína a nechala se hladit. Užívala jsem si to, co mi bylo dlouhou dobu odpíráno. Někdo zazvonil na zvonec u dveří. Dotyčný mi překazil krásnou chvíli. Melin se zvedla a šla otevřít. Přišel někdo, koho bych nečekala ani ve snu. Melin s příchozím prohodila pár slov, ale nahoře jsme nic neslyšeli. Pak se ozvaly kroky na schodech. Do pokoje vešla Melin s miskou v ruce a za ní…… - T oho bych tu nečekala. - pomyslela jsem si. Na to, co jsem viděla z vozu, jsem zapomněla. Rozbušilo se mi srdce. Nepochopila jsem svou reakci na příchozího. Nečekala jsem, že ho uvidím tak brzo. Ber se usmál svým typickým úsměvem a konečně vešel do místnosti.

"Mára undómë."pozdravil. Stále jsem na něj nevěřícně hleděla s pootevřenou pusou.

"Co jste jí udělali?"zeptal se Ber, "Málomluvná už byla, ale že by ztratila řeč úplně, to se mi nezdá. Mlčí jak leklá ryba." Fron se usmál. Stejně tak Jek a Melin. Pravou rukou jsem nahmatala polštář, zatvářila jsem se uraženě a polštář jsem po Berovi hodila. Nestihl uhnout. Trefila jsem ho přímo do obličeje.

"To máš za tu leklou rybu ty vysrašenej uhýkanej osle."řekla jsem mu. Melin se zděsila. Nevím proč. Fron i Jek se začali smát a Ber se na mě přihlouple díval. Po chvíli ze ale začal smát. Jen Melin se stále smíchu bránila.

"Jak se vám tu líbí?"zeptal se Ber, když se přestal smát, a podíval se na mě.

"Co jsem …"začal Fron.

"Zatím jsme neměli možnost se tu společně pořádně porozhlédnout, takže nebudeme dělat unáhlené závěry."skočila jsem Fronovi nevychovaně do řeči. Přihlouple se na mě podíval.

"Asi tak."přinutil se říct Fron po chvíli. Potom se s námi Ber rozloučil. Ke dveřím ho doprovodila Melin. Dlouho si u dveří povídali. Než se Melin vrátila, já jsem usnula.

Probudila mě Melin. Ještě se pořádně nerozednilo.

"Mára arin."usmála se.

"Mára arin. Co se děje?"zeptala jsem se.

"Za chvíli je tu Aca. Budeš se na její přání stěhovat."smutně se usmála.Pomalu jsem se zvedla a s Melininou pomocí jsem se převlékla. Naposledy jsem se podívala po pokoji a pomalu scházela ze schodů. Došla jsem do jídelny, kde na nás všechny čekala snídaně.Nejistě jsem vešla. Nikdo kromě mě v místnosti nebyl. Prohlížeje si vybaveni jsem pomalu obešla stůl. Za chvíli vešel Fron s Jekem.

"Mára arin, Ari, jak ses vyspala?"zeptal se mě Fron snažíc se mě optimisticky naladit.

"Mára arin. Vyspala jsem se docela dobře, ale pod hlavou mi něco chybělo."odpověděla jsem. Společně jsme zasedli k bohatě prostřenému stolu. Jedla jsem pomalu a málo. Melin naštěstí nic neobvyklého nepostřehla. Ke konci našeho "hodování" se rozezněl u vstupních dveří zvonec. Otevřít šel Fron. Za chvíli se vrátil s Acou v zádech.

"Mára arin, doufám, že nejdu moc brzy."usmála se.

"Ale ne. Přisedněte a nasnídejte se s námi."pozvala ji Melin.

"Ne, děkuji. Ráda bych co nejdříve začala s léčbou." Já jsem pomalu vstala od stolu.

"Je to daleko?"zeptal se Fron.

"Jak pro koho."odpověděla mu Aca.

"Doprovodíme vás."naznal Fron. Já se pohledem rozloučila s nádherným prostředím domu a následovala Acu a Melin ven, kde vládl čilý ruch.Zpívali ptáci, slyšela jsem zurčet potok a všichni okolo se mile usmívali. Procházeli jsme 'ulicemi' města a mnoho elfů nás zdravilo. Nevím, jak daleko jsme šli ani jak dlouho jsme šli. Nevnímala jsem čas, byla jsem zaujatá okolím.