Prospala jsem celou noc a celý den. Probudila jsem se za tmy. Na bedně u mých nohou slabě blikala svíčka. Slyšela jsem, jak venku prší. Foukl vítr, svíčka naposledy blikla a zhasla.
"Už zase."ozvalo se vedle mě.
"Co se děje?"zeptala jsem se.
"Mára undómë, Ari. Veku prší tak, že je vidět maximálně na dva kroky dopředu. Museli jsme zastavit."odpověděl mi Ber.
"Kde je Fron a ostatní?"
"Tísní se dole pod vozem. Tady leží akorát Mernkal s Jekem.
"A koně?"
"Někteří se rozprchli." Zablesklo se a chvíli na to nás ohlušil hrom. Pravděpodobně někam uhodilo. Lekla jsem se. Nečekaně jsem se přilepila na Bera. Ani nevím, proč jsem to udělala. Ber taky nechápal moji reakci a opatrně se mě 'zbavil'. Natáhl se pro misku.
"Budeš jíst?"zeptal se mě.
"Asi budu muset, že?"odpověděla jsem otázkou. Jen přikývl. Vzala jsem mu lžíci i misku a pustila se do jídla. Snědla jsem svou tradiční čtvrtinu a misku jsem vrátila Berovi. - proč mi vždycky dají plnou misku, když ví, že stejně víc jak čtvrtina nezmizí? - pomyslela jsem si, když jsem viděla Berův výraz, který říkal: 'Tak málo? Nechceš ještě?' odložil misku na bednu a podíval se mi do očí. Dlouho jsem zkoumavý pohled nevydržela a podívala se jinam. Ber mě pohladil po tváři a nadzvedl bradu, takže jsem byla nucena na něj pohlédnout. Znovu oblohu prozářil blesk následován hromem. Znovu jsem se lekla a…skončila v Berově objetí. Ucítila jsem na hlavě jeho ruku. Snažil se mě utěšit a uklidnit.
"Prospi se ještě. Zůstanu tady až do rána. Ava aista."odtáhl se ode mě a povzbudivě se na mě podíval.
"Jak myslíš a já nemám strach."vyjela jsem na něj potichu, i když jsem mu před chvílí dokázala pravý opak, a ukládala se ke spánku. Ber ještě chvíli cosi dělal u mých nohou a pak vyšel do deště. Zablesklo se a ozval se hrom, který mě vyděsil. Rychle jsem se schovala pod přikrývku a snažila se usnout.
Probudila jsem se. Oslnilo mě slunce. Plachta byla do půlky vozu odhrnutá a na konstrukci rozvěšené čísi svršky. Pravděpodobně se sušily. Nerušeně jsme pokračovali v cestě. Pomalu jsem se posadila. Za vozem na koni jel Fron s Berem a bavili se. Jakmile mě zaregistrovali, oba se usmáli. Fron na chvíli zmizel a pak se znovu objevil a skočil do stále jedoucího vozu.
"Už jsi vzhůru?"zeptal se.
"Dost blbá otázka."odpověděla jsem. Fron mi podal misku.
"Můžu se na chvíli projít?"zeptala jsem se při jídle.
"Je mi líto, ale dnes už ne. Za chvíli je tma. Odpočívej pořádně. V noci překročíme hranice Elfského lesa a zítra pravděpodobně dorazíme do Esgorenu. Mára lómë."opustil mě. Snědla jsem ještě trochu kaše a ukládala se ke spánku. Začalo se stmívat.
Za tmy někdo vešel do vozu. Přivřela jsem oči a čekala, co se bude dít. Byl o Ber. Hodlal se trochu prospat. Meč položil mezi sebe a mě a dýku schoval pod polštář. Mrknul se na mě a oblékl si tuniku, kterou sundal z konstrukce. Zakryl plachtou zbytek vozu a konečně si lehnul čelem ke mně.
"Já vím, že nespíš."oslovil mě potichu.
"A můžu vědět jak?"zeptala jsem se a otevřela oči.
"Třepou se ti víčka a snažíš se dýchat potichu."
"No dobře."
"Klidně spi a nenech se rušit."
"Jak daleko ještě pojedeme?"zeptala jsem se po chvíli.
"Zítra večer jsme na místě. Máš strach?"zeptal se.
"Nevím, čeho bych se měla bát?"odsekla jsem, "Ty snad víš, čeho bych se měla bát?"
"Jen jsem se zeptal. Spi už. Mára lómë."
"Mára lómë."odvrátila jsem se. Ber mě pozoroval, ale za chvíli jsem slyšela jeho pravidelný dech. Nemohla jsem usnout. Něco mě nutilo být vzhůru.
"Hauta."ozvalo se z venku. Prudce jsem se posadila, což byla pochopitelně chyba. Ber vstal chvíli po mě. Zamotala se mi hlava a skácela jsem se na zad přímo na Bera.
"Man nalye?"ozvalo se po chvíli. Fron odpověděl potichu. Myslel si, že spím a nechtěl mě rušit. Se strážcem se bavil docela dlouho. Ber mě držel v náruči.
"Vydržíš tu chvíli sama aniž bys udělala nějakou blbost?"zeptal se mě.
"Co si o mě myslíš?"odpověděla jsem mu.
"Radši nic."jemně mě položil, přikryl a těsně u mého obličeje řekl: "Odpočívej a nabírej síly. Budeš je potřebovat."doporučil, vstal, vyšel z vozu a zapojil se do debaty. Stále jsem cítila na tváři jeho teplý dech. Pomalu mě to uspávalo. Už jsem si myslela, že usnu, když se vůz dal do pohybu. Opět jsem byla vzhůru. O plachtu se otřely první větve stromů. Začala mi být zima. - Asi mám horečku. - pomyslela jsem si. Pokusila jsem se usnout, ale ať jsem se snažila sebevíc, nešlo to. Nevím jak dlouho jsem v tomhle stavu ležela. Někdo přišel.
"Ari, jsi vzhůru?"oslovil mě potichu Fron a přistoupil ke mně. Otevřela jsem oči.
"Jde o to, jak se to vezme."odpověděla jsem stejně potichu.
"Jsi schopná pohybu?"
"Nevím." Fron mi sáhl na čelo.
"Úplně hoříš."zděsil se, "Ari, řekni mi, jak se cítíš?"
"Je tu chladno."
"Chvíli počkej."řekl Fron. Sebral houni z vedlejšího lůžka přehodil přese mě.
"Lepší?"zeptal se.
"Jak se to vezme."
"Tak se pokus usnout."opustil mě v domnění, že je mi tepleji. Ta chvíli se zapojil do rozhovoru venku.
"Tak co? Jak je jí?"zeptal se Jek.
"Má vysokou horečku. Nevím co s tím."přiznal se Fron.
"Možná bych něco věděl."ozval se strážce.
"Povídejte."vyzval ho Ber. Strážce pokračoval potichu, takže jsem nic neslyšela. Začala jsem usínat. - Konečně. - blesklo mi hlavou. Dlouho jsem se neradovala.
"Tak to zkusíme."ozval se trochu hlasitěji Fron, čímž mě vzbudil.
"Budete muset vydržet hodně dlouho sedět bez hnutí a ve velkém teple."varoval ho strážce.
"Musím se obětovat. Jeku ty pojedeš do Esgorenu a najdeš tu léčitelku. Ber mi pomůže."
"Jo, jasně."vyjádřil Jek souhlas.
"Tak už jeď."pobídl ho důrazně Fron, "My se jdeme postarat o Ari."vstoupil do vozu. Chvíli na to vstoupil Ber.
"Ari, jsi vzhůru?"zeptal se mě a pohladil po tváři. Pootevřela jsem oči. Fron mě začal zbavovat pokrývek. Pak se i se mnou v náručí posadil a nechal se obmotat houněmi. Za chvíli jsem se ocitla uprostřed koule z houní. Začínalo mi být příjemné teplo na usínala jsem.
"Ari?"oslovil mě ještě Fron. Nepatrným pohybem jsem dala najevo, že vnímám. "Měla by ses napít." Pootevřela jsem oči. Proti mně dřepěl Ber a přikládal mi k ústům láhev. Napila jsem se jen trochu. Usnula jsem. Nevím, kdy se vrátil Jek.
Žádné komentáře:
Okomentovat