Nebezpečí zatím zažehnáno 3. část

"Vítám vás. Pojďte si sednout dopředu."pobídl nás.

"Ne, děkujeme. Zůstaneme raději někde vzadu. Neznáme tyhle zvyky."odmítl ho Fron.

"No dobře, ale na hostinu jdete?"

"Určitě."

"Ari, už je ti lépe"otočil se na mě.

"Je mi lépe. Děkuji za optání. Kde je Meren?"zeptala jsem se pro změnu já.

"Čeká venku až bude všechno připraveno."

"A mohla bych ji ještě vidět?"vyslovila jsem přání.

"Ale jistě. Měla by být každou chvíli před vchodem."

"Děkuje."odkráčela jsem. Za chvíli mě dohnal Fron.

"Nechceš to nechat až po svatbě?"zeptal se mě.

"Ne."

"Aspoň tě doprovodím." Nezbývalo mi nic jiného, než souhlasit.

Meren jsme našli přesně tam, kde nám řekl Narykel na sobě měla krásné dlouhé bílé šaty. Přišla jsem k ní.

"Meren?"oslovila jsem ji.

"Ari?"usmála se, "Tak jsi přece přišla."

"Nic mi v tom nebránil, tak proč bych seděla doma, když se moje přítelkyně vdává?"

"A už jsi zdravá?"

"Ani zdaleka ne. A co ty, že proč se tak rychle vdáváš?"

"Nebudeš tomu věřit, ale…"podívala se, kde je Fron a jelikož stál přímo u mě, jen mi to pošeptala do ucha.

"Fakt?"nevěřila jsem.

"Jo, ale nikomu to neříkej. Víš to jen ty."

"Budu mlčet, ale teď už bychom se měli vrátit. Užij si tento den, jak nejlépe umíš, poněvadž je to jen jednou za život."objala mě a políbila na obě tváře.

"Za chvíli jsem tam."pak se začala věnovat svým pečovatelkám. Vrátila jsem se s Fronem do svatyně a zasedla mezi Jeka a Bera. Fron seděl vedle Jarin. Chvíli na to zazněl křišťálový zvuk mnoha dechových nástrojů. Otočila jsem se. Nástroj byl jen jeden a nacházel se nad dveřmi v poschodí.

"Co je to za nástroj?"zeptala jsem se Jeka sedícího vedle mě. Než mi stačil odpovědět, povstali jsme, abychom uctili nevěstu.

"To jsou varhany."odpověděl někdo, ale Jek to nebyl. V lavici na námi seděl Izupa, "Jestli budeš chtít, vysvětlím ti, jak fungují." Pomalu kolem nás prošel průvod dětí na jehož konci šla Meren. Byla opravdu krásná. Na hlavě měla věneček, který držel závoj přes obličej. Došla až ke stolu vpředu. Oddávající něco řekl a všichni se posadili. Jeden pomocník v bílém něco přečetl, ale já jsem nerozuměla smyslu toho textu. Pak jsme opět povstali, oddávající také přečetl nějaký text a oddal Narykela a Meren. Pak nevím, co se dělo. Začínalo mi být teplo a motala se mi hlava. Křečovitě jsem sevřela lavici před sebou.

"Ari, je ti dobře?"zeptal se mě Ber.

"Je, neboj se."odpověděla jsem. Začala jsem zhluboka dýchat. Za chvíli mi Ber sáhnul na čelo.

"Leze na tebe horečka. Nechceš jít na chvíli ven?"

"Nic mi není."odsekla jsem. - Proč bych měla ukazovat svou slabost? - pomyslela jsem si. Začala jsem ztrácet pevnou zem pod nohama. Padla jsem na Bera. Obratně mě chytil a odnášel ven.

"Pusť mě."vyjela jsem na něj potichu.

"Ne."položil mě na lavičku. Okamžitě jsem začala vstávat.

"Co si myslíš, že děláš?"

"Lehni si a lež. Potřebuješ prokrvit hlavu."chytil mě za nohy, zvedl je do výšky a sednul si. Moje nohy si opřel o rameno.

"Je ti líp?"zeptal se po chvíli.

"Jo."odpověděla jsem otráveně, "Už se můžu zvednout?"

"Ještě chvíli vydrž."

"Když ono je to strašně nudný."postěžovala jsem si.

"Já vím."

"Tak už si můžu sednout?"

"Tak si sedni."sundal moje nohy ze svého ramene. Sedla jsem si. Ze svatyně se ozval křišťálový zvuk varhan. Účastnící svatby vycházeli ven a čekali na novomanžele. Konečně jsem je uviděla. Nečekala jsem, co udělá Ber, hnala se za Fronem a Jekem a nacpala se mezi ně. Ber mě za chvíli doběhl. Popřáli jsme novomanželům a přesunuli se do Merenina domu na hostinu. Hned za dveřmi jsem se otřásla. - Tady jsem poznala Hwestu jako nepřítele. - blesklo mi hlavou.

"Ari, děje se něco?"zeptal se mě Jek.

"Ne…nic se neděje. Jen vzpomínky se vracejí."odpověděla jsem. Došli jsme do místnosti s velkým a bohatě prostřeným stolem. Usedli jsme k té nádheře svatebního stolu. Narykel, jakožto ženich měl krátký proslov a pak jsme začali hodovat. Seděla jsem mezi Jekem a Berem. - Tohle určitě vymýšlel Narykel. Pořád mě s Berem spojoval. - blesklo mi hlavou. Jedla jsem jen střídmě. I po malých soustech měl můj žaludek protesty. Někteří z lidské většiny osazenstva si zapálili dýmky a spokojeně si pokuřovali. Za chvíli jsem toho měla plný nos a oči. Drbla jsem do Jeka.

"Co potřebuješ?"

"Jdu na čerstvý vzduch, nedá se tu dýchat. Kdyby mě někdo hledal,"ukázala jsem na dobře s bavícího Frona, "jsem před domem."vstala jsem a opustila místnost. Rychle jsem prošla skličující chodbou a vyšla ven do krásného večera. Stihla jsem akorát západ slunce. Byl opravdu nádherný. Sedla jsem si na schod a objala si kolena.

Na obzoru byla ještě sluneční zář, když někdo přišel. Nevzhlédla jsem.

"Na co se díváš?"zeptal se mě příchozí Ber. Posadil se vedle mě.

"Na západ slunce. Dlouho jsem nic tak krásného neviděla."odpověděla jsem. Pohladil mě po ruce.

"Úplně se třeseš."

"To je možný."

"Vrátíme se?"

"Ne… ještě chvíli tu zůstanu." Přehodil mi přes ramena plášť.

"Ať ti není zima."zdůvodnil, vstal a odešel. Chvíli jsem setrvala a pozorovala hvězdy. Pak jsem opět prošla chodbou a vrátila se na hostinu. V sále se tancovalo. Poloprázdné stoly se odsunuly stranou, v rohu hrála jakási skupina a všichni, co měli nohy, tak tancovali. Složila jsem Berův plášťna židli a posadila se na vedlejší. - Hlavně ať pro mě ni…… - nedomyslela jsem. Hrnul se ke mně Izupa.

"Merelyë liltien?"zeptal se mě a nabídl mi ruku

"Když to musí být."odpověděla jsem a ruku jsem přijala. Odvedl mě mezi ostatní tanečníky. Cestou jsem se snažila si vzpomenout, kde se mám držet. Izupa mi všechno ochotně vysvětlil. Učila jsem se všechno znovu. Po tanci mě Izupa odvedl na místo a poděkoval. Zase jsem chvíli seděla. Moji opuštěnost přerušil Ber. Byla jsem nucena s ním tancovat a hned dvakrát po sobě. Vpíjela jsem se do jeho hlubokých kaštanových očí. Viděla jsem v nich jakousi náklonnost a něhu. Po tanci Ber někam odešel. Přestávala jsem vnímat okolí. Očima jsem hledala Frona nebo Jeka, ale ani jednoho jsem nenašla. Do výhledu si mi stoupnul Narykel.

"Smím prosit?"zeptal se a nastavil rámě. Neodpověděla jsem a jako poslušná ovečka jsem ho následovala. Začali jsme tancovat. Absolutně jsem ztratila orientaci. Hned potom jsem začala klopýtat a ztrácet půdu pod nohama. Složila jsem se na zem a omdlela.

Probudila jsem se ve tmě s mokrým hadrem na čele.

"Už není schopná cokoli dělat."slyšela jsem Frona.

"Já ji vyléčit neumím."řekl Izupa, "Potřebuje nějakého odborníka."

"A znáte někoho?"zeptal se zoufale Fron.

"Znám akorát léčitelku z Elfského lesa."odpověděl Izupa.

"Nemůže přijet?"chytil se naděje Fron.

"Posílal jsem posla hned, jak jste přijeli. Dnes se vrátil se zápornou odpovědí."vysvětlil Izupa. Ozvala se rána a následně rachot. Fron pravděpodobně nakopl nějaké brnění na chodbě.

"Kroť se. Ari tím nepomůžeš."sjel ho Izupa.

"Jsem zoufalý."

"A co kdybychom jeli my za ní?"navrhl Ber, který dosud nepromluvil.

"Nemusela by to přežít."konstatoval Izupa.

"Zkusíme to."rozhodl Fron.

"Chceš riskovat její život?"zeptal se ho Izupa.

"Je to naše jediná naděje. Zítra vyrážíme. Bere, doufám, že mě v tom nenecháš?"

"Nenechám."stručná odpověď z Berovým úst.

"Vyšlu posla."řekl Izupa, "Vy si běžte odpočinout. Oba."odkráčel pryč. Dveře se otevřely. Vešel Ber se svíčkou v ruce. Svíčku zarazil do stojanu a posadil se na postel.

"Je ti líp?"zeptal se mě a sundal mi obklad.

"Jak víš, že vnímám?"zeptala jsem se.

"Záblesk tvých krásných očí byl tak silný, že mi neunikl."odpověděl a usmál se.

"Ty jen žertuješ."snažila jsem se vyvrátit jeho přesvědčení.

"Nežertuji. Tak jak je ti?"

"Bylo mi i líp. Nemáš náhodou odpočívat?"

"Však já za chvíli půjdu. Vystřídá mě Izupa."vyždímal hadr a položil na čelo, "Klidně spi, jestli se ti zavírají oči."

"Kam se zítra jede?"začala jsem vyzvídat.

"Do Elfského lesa."

"A proč?"

"Na to ti odpoví Fron. Mára lómë."pohladil mě po tváři. Usnula jsem.

Probudila jsem se ve voze. - Kam mě to zase stěhují? - blesklo mi hlavou. Vedle mě ležel Fron a spal. Přemýšlela jsem o rozhovoru, který jsem v noci slyšela. Vzbudila jsem Frona.

"Už jsi vzhůru?"divil se a natáhl se k bedně u mých nohou. Na bedně byla miska.

"Jo."odpověděla jsem. Fron se posadil vedlě mě. Misku položil na své lůžko.

"Posadíš se sama, nebo ti mám pomoct?"zeptal se.

"Pokusím se sama."zkusila jsem, "Tak mi asi budeš muset pomoct."

"Tak jo." S jeho pomocí jsem se posadila.

"Kam to jedeme?"začala jsem vyzvídat.

"Do Elfského lesa."odvětil.

"A proč?"moje druhá otázka. Fron zaváhal.

"Ari, ono je to trochu složitější. Totiž……"

"Nenamáhej se. Všechno vím." Fron vyvalil oči.

"Jak ses to dozvěděla?"nechápal.

"V noci jsem vás nedobrovolně slyšela."

"Takže ti to vysvětlovat nemusím."

"Chci vědět, proč jsi to udělal."dorážela jsem na něj.

"Chtěl bych, abys byla jako dřív. Nezávislá na pomoci ostatních. Všichni kolem tebe si to přejí. Izupa tě vyléčit nedokáže. V Elfském lese žije léčitelka, která tě vyléčí. Stačí ti tohle vysvětlení?"

"Jo."odpověděla jsem potichu. Přání ostatních mě dojaly.

"Máš hlad?"zeptal se Fron po chvíli.

"Ne, ale ty mě stejně donutíš."

"Přesně tak."usmál se a začal mě krmit. - Proč všichni dělají tak vrchovaté lžíce? - blesklo mi hlavou. Lžíci jsem Fronovi sebrala a krmila se sama. Víc, jak čtvrtina misky nezmizela.

"Moc jsi toho nesnědla."oznámil mi Fron.

"Já vím."

"Tak si dej ještě?"

"Už nechci, díky."

"Tak já to dojím, můžu?"zeptal se s nadějí, že to dojím.

"Klidně."odpověděla jsem. Po této odpovědi se mu protáhl obličej. Misku odložil na bednu.

"To ti neudělám. Neměla bys co jíst."řekl nakonec, "Teď budeš spát?"

"Vždyť jsem spala doteď?" Fron mě znovu položil.

"No dobře. Jen jsem se zeptal."

"Kdo s námi všechno jede?"zeptala jsem se po chvíli ticha.

"Jek, Ber, Mernkal, Oryat a Jarin."

"Jarin taky?"

"A proč ne? Jede za svými příbuznými a je ochotná i pomáhat.

"Já se jen ptám. Pro jede Mernkal, Oryat a Ber?"

"Bera jsem požádal, ať s námi jede. Zná tu léčitelku. Najde ji a domluví se sní. Mernkal a Oryat nám byli přiděleni, stejně jako další čtyři vojáci. Prý na ochranu."

"No? Zajímavá sestava."

"Tak už odpočívej."

"No jo. Ty už neumíš říct nic jiného, co?"

"Poslední dobou ne."usmál se.

"Jak dopadla hostina?"

"Ale. Skoro všichni se opili. Jen Meren Narykel, Ty, Ber, já, Jek a Jarin zůstali střízliví a popíjeli jen tak, aby se neřeklo."

"To tam muselo teda vypadat."

"Buď ráda, žes to neviděla."

"Došlo i na nože?"

"Skoro. Někdo se tam strašně nahlas hádal a tak se tam asi dva lidi porvali. S Jekem jsem je vyhodil."

"A kdo mě odnášel?"

"Ber. Ještě s ním šel Izupa. Já s Jekem jsem dorazil akorát na ten rozhovor, který jsi slyšela."

"To je složitý."

"Tak odpočívej."

"Nemůžu se aspoň trochu projít?"zeptala jsem se. Fron se na mě podíval jak na blázna.

"A zvládneš to?"

"Chvilku snad jo."

"Tak pojď"pomohl mi vstát. Trochu se mi zamotala hlava. Křečovitě jsem se Frona chytla.

"Nechceš si to ještě rozmyslet?"

"Ne. Pokračujeme."

"Jak myslíš." Došli jsme na konec vozu. Fron odkryl plachtu. Vyjeveně jsem mžourala do slunce a na Bera jedoucího na koni za vozem.

"Co se děje?"zeptal se Ber a usmál se na mě.

"Jdeme se trochu projí."odpověděl mu Fron, "Běž říct Mernkalovi, ať zastaví." Ber přikývnul a objel vůz. Za chvíli se ze předu ozvalo "Prr."a vůz zastavil. Fron seskočil dolů a rozhlédl se. Zleva se přihnal na koni Ber, zastavil ho a seskočil. Oba společně mi pomohli dolů. Obešli jsme vůz. Na kozlíku seděl Mernkal.

"Mára rë Ari. Jak se máš?"zeptal se Mernkal.

"Ujde to. Jak dlouho ještě pojedeme?"zeptala jsem se ho.

"Tak tři, možná čtyři dny. Jedeme hodně na sever a musíme se vyhnout Severním horám."odpověděl.

"Můžeme pokračovat?"

"Počkej? To chceš jít a my budeme pokračovat?"divil se Mernkal.

"A co jste si myslel?"

"No dobře. Hyjé." Vůz se dal do pohybu. Chytila jsem se jedné vzpěry na plachtu a šla vedle vozu. Z druhé strany mě držel za ruku Fron a jistil mě, abych v případě únavy a náznaku omdlévání neskončila pod koly.

"Jak dlouho chceš takhle jít?"zeptal se mě po chvíli.

"Dokud budu moct."odpověděla jsem a šlapala dál. Vedle Frona se na koni objevil Ber.

"Nechceš si odpočinout?"zeptal se mě Fron po půl hodině.

"Ještě chvíli."odpověděla jsem mu. Chvíli cesta ubíhala v klidu. Pak ale nastalo narušení. Na koni se přihnala Jarin. Na sobě měla jzdecké oblečení a v sedle seděla jako muž. Moc jí to takhle slušelo.

"Frone?"oslovila toho, komu měla něco říct. "Jek ti vzkazuje, že ho máš vystřídat. Mára rë Ari, jak se máš?"

"Dobře. Děkuji za optání."odpověděla jsem. Fron váhal.

"Ari zvládneš to chvíli sama?"zeptal se mě.

"Klidně jeď, chvíli to snad zvládnu."ujistila jsem ho. Fron zmizel za vozem. Za chvíli se objevil vedle Jarin a bok po boku s ní ujížděl dopředu až mi zmizeli z očí. Osaměla jsem s Berem a Mernkalem. Ber sesedl a vedl koně za otěže. Před námi se objevil jezdec. Za chvíli jsem v něm rozpoznala Jeka. Z druhé strany vozu uvázal Dona a připojil se k nám.

"Zdravím tě Ari, Fron…"

"Fron mi vzkazuje, že si mám jít odpočinout."skočila jsem mu nevychovaně do řeči.

"Jak to víš?"

"Fron by mi asi nic jiného nevzkázal."

"Takže, šup do vozu."

"A na kozlík nemůžu?"nevinně jsem se na něj podívala.

"A tak jo. Překecalas mě. Můžete zastavit Mernkale?"

"Ale jistě. Prr."zastavil. Jek mi pomohl nahoru, i když bych to zvládla sama, a posadil se vedle mě. Mernkal opět pobídl koně.

"Můžu si to vyzkoušet?"zeptala jsem se Mernkala. Vyjeveně se na mě podíval.

"Opravdu to chceš?"zeptal se.

"No jasně. Nic podobného jsem ještě neřídila. Prosím."žadonila jsem. Mernkal se podíval na Jeka. Ten jen pokrčil rameny.

"Tak dobře."podal mi opratě a srovnal prsty.

"A co teď?"zeptala jsem se s úsměvem.

"Až dojedeme do té zatáčky, tak zatáhneš za levou oprať a pravou povolíš. Je to skoro jako jezdit na koni. Rozdíl je v tom, že nesedíš na koni, ale za ním."vysvětloval Mernkal. Jakmile jsme vjeli do zatáčky, udělala jsem vše, jak mi řekl Mernkal. Naštěstí byla zatáčka dost mírná, takže mě nevynesla. V dálce jsem viděla další zatáčky, tak jsem radši vrátila opratě Mernakalovi.

"Už tě to nebaví?"

"Ne, ale když se podívám na ty zatáčky dopředu, asi bych je nevytočila a vůz převrátila."

"Když myslíš. Nechceš to ani zkusit?"

"Jste zručnější, nechci ten vůz převrátit. Pro nás by to znamenalo zdlouhavé zdržení."odmítla jsem. Opřela jsem se o Jeka.

"Nechceš si jít lehnout?"zeptal se mě.

"Ještě ne."odpověděla jsem. Sledovala jsem ubíhající krajinu. "Kde to jsme?"zeptala jsem se.

"Mezi Severními horami a Andaluin."odpověděl mi Mernkal. Chvíli bylo slyšet klapání kopyt.

"Jeku?"ozvala jsem se.

"No?"

"Kde je Laf?"

"Na druhé straně vozu, ale…"odmlčel se, "Nehodláš na něm jet?"

"Díky za radu, ale dlouho bych to asi nevydržela.."ubezpečila jsem ho s úsměvem a opřela si hlavu o jeho rameno. Objal mě.

"Mám tě rád."řekl po chvíli, "Víš, když jsi byla v zajetí, moc jsi nám chyběla a ………"začal, ale konce jsem se nedočkala. Usnula jsem, jako vždy v tom nejlepším.

Probudila jsem se ve tmě. Vůz se nepohyboval. Vedle mě někdo ležel a spal. Probudila jsem dotyčnou osobu.

"Co se děje?"vyděsila jsem Jarin.

"Jarin?"oslovila jsem ji.

"Ari ty jsi vzhůru?"divila se.

"Jo, kde to jsme?"

"Stojíme kousek od Severních hor. Vzbudím Frona."vstávala.

"Nech ho spát."chytila jsem ji za ruku, čímž jsem ji zadržela.

"No dobře. Zkus se ještě trochu prospat. Mára lómë."

"Mára lómë."zavřela jsem oči a pokusila se spát. Nevím, za jak dlouho jsem usnula, ale usnula jsem.

Probudila jsem se odpočatá a za světla.

"Ahoj Ari. Určitě máš hlad."vybafl na mě Jek.

"Ani ne." Jek podal misku.

"Stejně bys měla."odvětil.

"To říkáte všichni."sebrala jsem mu lžíci a začala jíst. Nesnědla jsem všechno. - Jak se z toho dostanu, když pořádně nejím. - pomyslela jsem si, když jsem odkládala misku. Jek se na mě vyjeveně podíval.

"Ty už nebudeš?"

"Ne."

"Vždyť jsi nic nesnědla?"

"Já vím."

"Tak sněz ještě trochu."přemlouval mě Jek.

"Už nemůžu."uzemnila jsem ho.

"No dobře. Mám ti nabídnout procházku."

"Přijímám."

"Mernkale, zastavte prosím." Vůz zastavil. Jek mě pomohl na nohy a společně jsme prošli až na konec vozu, kde čekal Ber. Společně mi pomohli dolů. Opět jsem se chytila vozu a mohli jsme pokračovat. Šli jsme pomalu.

"Ari? Vydržíš chvíli jít sama?"zeptal se mě Jek najednou.

"Jo, proč?"

"Něco mě napadlo. Musím to říct Fronovi, dokud to nezapomenu. Bere postaráš se o ni?"otočil se na Bera.

"Postarám. Nic se jí nestane."ujistil ho dotazovaný. Jek sedl na koně a ujížděl dopředu. Osaměla jsem s Berem po boku. Nemluvili jsme, ani jsme neměli o čem mluvit. Spokojeně jsme pokračovali v cestě.

"Ari nechceš si odpočinout?"zeptal se mě Ber po hodině pěší chůze.

"Ani ne."odpověděla jsem. Mernkal přesto zastavil.

"Ari, nasedni. Ostatní mi zmizeli z dohledu."podal mi ruku. Ber nastavil ruce a klekl si. Oba společně mi pomohli na kozlík. Ber si sedl vedle mě.

"Drž se, Ari."poradil mi Mernkal a pobídl koně do klusu. Vozem to začalo házet a kdyby mě Ber nezachytil, asi bych byla pod vozem, možná živá. Za chvíli jsme spatřili čekat Frona, Jeka, Jarin a jednoho vojáka. Dojeli jsme.

"Utáboříme se tady."zavelel Fron, sesedl z koně a zamířil si to k vozu. Mě si na kozlíku nevšiml. Obešel vůz a začal stavět stan. Mernkal vypřáhl koně a nechal je pást. Po chvíli jsem zjistila, že Ber a ostatní někam odešli. V táboře zůstal akorát Fron, Jarin, Jek a Mernkal. Pomalu jsem prošla vozem, sedla si na jeho konec a spustila nohy dolů. Za chvíli se vrátil Ber s jedním vojákem. Oba nesli náruč klestí. Došli k Fronovi a dřevo složili na hromadu.

"Kde je Ari?"zeptal se Ber.

"Asi spí."odpověděl aniž vzhlédl od práce, "Klidně se po ní podívej a jestli spí, tak ji vzbuď."pokračoval ve stavbě stanu. Ber se rozhlédl a spatřil mě sedící na konci vozu. Pomalu ke mně došel, jednou rukou se opřel o vůz vedle mé nohy a dlouze se mi zadíval do očí. Zahleděla jsem se taky.

"Co se děje?"vzpamatovala jsem se a tímto jsem probudila i jeho.

"Nic se neděje. Mělo by se něco dít?"

"Ne. Proč?"

"Nepůjdeš mezi ostatní?"

"Můžu. Stejně už mě nebaví jen tak sedět."hodlala jsem seskočit. Než jsem to mohla učinit, chytil mě Ber kolem pasu a postavil na zem. Znovu jsem se zahleděla do jeho kaštanově hnědých očí. Stáli jsme mlčky těsně vedle sebe stejně mlčky mě pohladil a odešel. Zmateně jsem za ním hleděla. Stejně zmatená jsem došla k ostatním a sedla si vedle Jeka. Z druhé strany se posadil Fron.

"Budeš jíst?"zeptal se mě.

"Asi budu muset, že?"odpověděla jsem. Podal mi známou misku s ovesnou kaší a jablko. Misku jsem si položila do klína a začala jíst.

"Na co mám tohle?"zeptala jsem se vstávajícího Frona.

"Na jídlo."odpověděl mi, "Přikusuj to k té kaši."poradili ještě a šel pomoct Mernkalovi. Najednou mi jabko někdo sebral, ozvalo se křup a jabko se mi vrátilo, ovšem s velkou dírou. Otočila jsem se. Jek se usmíval a žvýkal moje jabko.

"To bylo moje."popíchla jsem ho.

"Tak to rychle sněz, nebo ti tvoje jabko sní někdo jiný."odpověděl s úsměvem a odkráčel. Když už jsem se hodlala zakousnou, jablko mi opět někdo sebral. Za chvíli se mi vrátilo s ještě větší dírou. Kousnul si tentokrát Ber. - Oni se na mě snad domluvili. - pomyslela jsem si. Hned, jak se mi jabko vrátilo, jsem se do něj zakousla. Z celého jabka mi zbyla tak polovina a ta rychle zmizela v mém žaludku. Ohryzek jsem odnesla Lafovi. Usadila jsem se na kozlíku, přilákala ho k sobě a mazlila se s ním. Evidentně mu to chybělo, stejně jako mě. Začala jsem klimbat. Probudil mě Fron. Všude byla tma.

"Ari, běž spát."oslovil mě a odstranil mi z obličeje neposedný pramen vlasů.

"Hmm."dala jsem unaveně najevo, že slyším a vnímám. S Fronovou pomocí jsem seskočila na zem. Za chvíli jsme se ocitli ve světle malého ohně. Pohledem jsem obdařila všechny přítomné. Nejdéle mě upoutal Berův pohled. S Fronovou pomocí jsem se dostala na vůz.

"Ari, pojedeme asi přes noc, takže klidně spi. Bude tu s tebou Jarin."řekl mi než jsem se odebrala na lůžko. Chvíli na to jsem usnula.