Nebezpečí zatím zažehnáno 2. část

Vzbudila jsem se. Ležela jsem na zádech (překvapivě po tom bičování) na čemsi měkkém a pohyblivém. Kolem mě bylo šero, nad sebou jsem viděla plachtu vozu. Na zádech jsem cítila obvazy. - to se mi asi jen zdálo o osvobození. Nebo jsem mrtvá? - pomyslela jsem si. Teprve potom jsem si všimla, že jsem velmi pečlivě zabalená do dek. - Hwesta by asi něco podobného neudělal. - uvažovala jsem. - A navíc by mě nedržel ve voze, ale v té kobce. - Mé úvahy přerušil jeden příchozí. Ani jsem si neuvědomila, že vůz zastavil.

"Jeku, opatrně, rozumíš?"ozval se Fron. - Tak se mi to nezdálo a ani nejsem mrtvá. - blesklo mi hlavou.

"No jo, no."odpověděl Jek a za chvíli se objevil v mém zorném poli. Chvíli dělal cosi s vodou u mých nohou. Pak se otočil na mě s mokrým hadrem v ruce. Vyvalil oči a hadr s hlasitým plesknutím dopadl na podlahu vozu.

"Nedívej se na mě tak."řekla jsem koktavě potichu a chabě se usmála. Jek nebyl schopný slova. Po chvíli přišel blíž a pozorně si mě prohlížel.

"To není možný."přesvědčoval sám sebe, že to není pravda. Na jeho tváři se rozlil úsměv.

"Jeku, co tam tak dlouho děláš."ozval se netrpělivě Fron. Zjevně čekal na zprávu o mém zdravotním stavu.

"To mi nebudeš věřit."řekl Jek.

"Co se stalo?"zeptal se Fron a pravděpodobně nakoukl do vozu, "Co se tak tlemíš?"

"Já mám důvod."odpověděl Jek.

"A jaký?"zeptal se Fron. Stále jsem ho neviděla, tudíž on nemohl vidět mě.

"Povídej, přeháněj."

"Ari se vzbudila a stihla mi i vynadat."oznámil mu Jek štěstím bez sebe.

"To jsi nemohl říct dřív?"zajásal Fron.

"Vždyť tys mě stejně neposlouchal." Konečně jsem Frona spatřila. Přesvědčil se, že si z něj Jek neutahuje. Když to zjistil, usmál se, zkontroloval, zda jsem v teple, dřepl si ke mně a chytil mě za ruku.

"Bolí tě něco?"zeptal se.

"Ne. Jak dlouho jsem……byla u Hwesty?"zeptala jsem se.

"Něco kolem……šesti týdnů."odpověděl pomalu Fron. Nechtěl mi to prozradit. "Nechceš toho už nechat. Nemám koho prohánět s mečem a na koni."usmál se.

"Na co tu máš Jeka…"neudržela jsem otevřené oči. Hned od začátku mi to bylo obtíží. Fron mi sáhl na čelo a pak už jsem nevnímala.

Jsem v lese. Pravděpodobně Elfském. Procházím se pod korunami stromů. Najednou se vedle mě objevil Mernkal.

"Ari, utíkej. Zachraň se."řekl mi.

"Kde jsou ostatní?"zeptala jsem se.

"Jsou mrtví."odpověď naléhá na můj mozek. Odmítám přijmout skutečnost.

"A Ber?" 'Proč mě napadl zrovna on?'

"Ari, je mi to líto, ale……"selhal mu hlas.

"To není možné. Říkal, že se vrátí."

"Ari… on se už nevrátí. Viděl jsem ho umírat."

"Kde je? Chci ho vidět."

"Ari, ne. Zachraň se alespoň ty."

"Bez něj žít nechci."rozkřičela jsem se na něj a rozběhla se na bojiště. Mernkal mě dohnal, přehodil si mě přes rameno a utíkal na druhou stranu.

"Pusťte mě Mernkale, slyšíte?"křičela jsem na něj.

"Je to pro tvoje dobro."slyšela jsem. Brečela jsem. Mernkal však nepolevoval. Po chvíli jsem to vzdala. Mernkal mezitím doběhl na kraj lesa, kde mě složil aby si odpočinul. Rozběhla jsem se zpět. Mernkal mě nenechal utéct daleko. Znovu si mě přehodil přes rameno a podél lesa pokračoval

"BERE………"zakřičela jsem

Vzbudila jsem se. Vůz i se mnou pokračoval v cestě, vedle mě seděl Ber a dával mi obklady na čelo, které mírně tlumily bolest hlavy. Po probuzení jsem se necítila tak unavená, jako předtím. - Jen doufám, že jsem nekřičela. - blesklo mi hlavou. Ber tu být zrovna nemusel. Za chvíli jsem se smířila s tím, že mě slyšel. Tvářil se, jako by se nic nestalo.

"Kolikátého je?"zeptala jsem se potichu.

"Devátého podzimu. Máš nějaké přání?"zeptal se.

"Ne. Kde jsou ostatní?"

"Hlídají cestu vpředu i vzadu."odpověděl a sundal mi obklad z čela.

"Co se teď bude dít?"zeptala jsem se.

"Teď se musíš uzdravit."usmál se, "Nebudu tě rušit. Odpočívej."odešel. - Odpočívat? Tos uhod. - pomyslela jsem si. Zkusila jsem vstát. Částečně se mi to povedlo. Sedla jsem si a později i vstala za pomoci podpěry na plachtu. Jak jsem zjistila, že ze mě zbyla jen troska. - Z tohoto stavu se jen tak nedostanu. - pomyslela jsem si. Když jsem si uvědomila, že jsem asi šest týdnů nejedla, podlomila se mi kolena. Na nohy jsem se už nepostavila a ani jsem se nedokázala hnout z místa. Celé hodiny jsem seděla na podlaze drkotajícího vozu a přemýšlela nad tím, co jsem prožila. Nakonec jsem usnula.

"Ari, co tu děláš."slyšela jsem jako z velké dálky Frona.

"Ani nevím."odpověděla jsem. Oči se mi otevřít nepodařilo, tak jsem čekala, co Fron udělá. Došel až ke mně, zvedl mě a odnesl na lůžko, kde mě opatrně položil a znovu přikryl. Podařilo se mi otevřít oči.

"Tohle nedělej."

"A co mám dělat?"zeptala jsem se.

"Odpočívat. Kdykoliv budeš chtít, může tu někdo z nás zůstat. Stačí říct."řekl mi Fron, "Už půjdu ať můžeš odpočívat."vstával. Chytla jsem ho za ruku.

"Zůstaň, prosím."řekla jsem tiše. Fron se usmál a znovu se mi usadil po boku. Seděli jsme mlčky.

"Co všechno se stalo za tu dobu, co jsem byla v zajetí?"

"Nic moc. Co vím, tak Rómen se vzpamatovává z útoku. Velin se vrátil domů a napsal, že ho zvolili králem."

"Ten se má. Má po starostech."

"Ne. Bude jich mít teď ještě víc, ale podle mě bude dobrý král."

"A co Narykel?"vzpomněla jsem si na něj a Meren.

"Hodlá se oženit."

"A koho si bude brát?"

"Koho asi. Přece Meren. Čekají jen na tebe."

"A proč? Ať se vezmou, na mě nemusí brát ohled."

"To nemusí, ale chcou. Bez tebe by se nikdy nepotkali."

"To je možný. A co tak najednou?"

"Nevím. Jediné, co vím je, že budou oddáni v Modrém Městě ve svatyni.

"Tam něco takového je?"divila jsem se.

"Je. Na náměstí. To ani nevíš, co?"

"Nevybavím si, kde je."

"Však to uvidíš. Neměj strach."

"A kam to vlastně jedeme?"

"Na svatbu do Modrého Města."

"A kdy bude?"

"Až se uzdravíš, nebo až budeš schopná alespoň kousek jít."

"Ale já jsem schopná."

"Na jak dlouho."

"Tak to nevím."

"No vidíš. Ještě po svatbě jsme pozváni na hostinu."

"To vypadá dobře. Kdy tam dojedeme?"

"Asi zítra."

"No dobře. Nemůžu se aspoň chvíli projet na Lafovi?"zeptala jsem se nevinně. Fron se usmál.

"Nemůžeš. Sotva se udržíš na nohou."

"No jo."

"Chceš si chvíli povídat s Jekem?"

"Proč?"

"Jen tak. Jdu zjistit něco nového."

"Hmm. Tak běž. Pokusím se neusnout."

"Klidně spi. Dozvíš se to až se vzbudíš."vstal a odešel. Chvíli na to jsem neudržela otevřené oči a usnula jsem. Ještě jsem slyšela, jak někdo vešel do vozu a sáhnul mi na čelo.

"Probudila jsem se. Vedle mě seděl Ber a spal. Pomalu jsem se posadila, opatrně se zbavila přikrývky a ………a dál jsem se nedostala. Ber se vzbudil a chytil mě za ramena.

"Nedělej to."oslovil mě. Otočila jsem se na něj.

"To se tady mám ukousat nicneděláním?"zeptala jsem se.

"Já nevím co chceš dělat."

"Rajtovat na koni."

"Ty víš, že nemůžeš. Ani se bez pomoci nepostavíš."

"Chceš se mi posmívat?"

"Ne. Jen usuzuji, že nejsi při síle, jak by sis představovala."

"No jo, asi máš pravdu."plácla jsem sebou zpět na lůžko a chvíli na to zavyla bolestí a prohnula se v zádech. Bera jsem tím vyděsila. Do vozu za jízdy naskočil Fron.

"Mára arin, Ari. Připrav se na přesun. Právě jsme projeli bránou Modrého Města."oznámil mi Fron.

"Kterou?"znovu jsem si sedla.

"Severní."odpověděl mi, "Znovu si lehni, zas tak spěchat nemusíš."hodil po mě svou tuniku. Ber odešel.

"Ať máš něco na sobě."zdůvodnil. s jeho pomocí jsem se dostala do jeho asi třikrát větší tuniky a ohrnula si rukávy.

"Jsi schopná kousek jít?"zeptal se mě Fron.

"Určitě."usmála jsem se, "Ale nikdo mi to nevěří."pro změnu jsem se zašklebila. Vůz zastavil. Chvíli na to se zvedla plachta a mě do očí zasvítilo přímé slunce. Zakryla jsem si je. Za chvíli jsem si na slunce zvykla. Fron mi pomohl vstát. Po dlouhé době jsem se postavila na vlastní nohy. Společně s Fronem jsem prošla celý vůz. Rozhlédla jsem se po okolí. Upíraly se na mě stovky očí. Hledala jsem někoho známého a našla jsem jich hodně. Chtěla jsem v nich najít nějakou oporu a ne jen zvědavost. Zklamali mě. Vůbec se nesnažili zvědavost zakrýt. Pode mnou se objevil Ber. Pohlédla jsem i na něj. - Snad poprvé se na něj dívám z hora. - blesklo mi hlavou. Podíval se mi do očí a usmál se. V jeho očích byla naděje. Z druhé strany si stoupl Fron a společně mi pomohli dolů z vozu. Hned u nohou jsem měla schody do hlavní budovy. Pomalu jsem vystoupala po schodech až nahoru. Pohledy ostatních lidí mě znervózňovaly. Mezi tolika lidmi jsem se ještě necítila tak divně. Oblečená do polorozpadlých kalhot a tuniky, která je určena pro někoho vyššího a mohutnějšího než jsem já. Ohlédla jsem se po Fronovi. Byl daleko, ale brzy mě doběhl. S ním za zády jsem se cítila lépe. Vešli jsme do domu. Naše kroky se v přijímací místnosti rozléhaly až mě to děsilo. Ještě po schodech nahoru a kousek po chodbě a jsem ve svém útulném pokoji. Na schodech se mi podařilo sletět. Zase se na mě sápala horečka. Tentokrát mě chytal Ber. Myslela jsem, že je za mnou Fron, ale to nevadí. Ber na mě upíral své oči. Pohlédla jsem mu do nich. Znovu se usmál. Měla jsem problém nechat otevřené oči. Usnula jsem v Berově náruči.

Probudila jsem se. Všude byla tma. Na stole plála lampa a u stolu někdo seděl. Na čele jsem měla obklad, který dlouho nikdo nevyměnil. Můj ošetřovatel pravděpodobně usnul. Ještě mnou zmítala horečka a v ústech mi vyschlo. Vedle hlavy jsem našla misku s vodou. - Divím se, že jsem ji nepřevrhla. - blesklo mi hlavou. Obklad jsem z hlavy sundala a hodila do misky. Miska se převrhla a můj polštář se učil plavat. Hluk způsobený převržením misky, která následně spadla na zem, probudil spící osobu. Osoba ke mně vzhlédla. Byla to, pro mě, neznámá žena.

"Rozlila jste si vodu. Teď musím jít pro novou."řekla mi. Že ona spala chyba není. Měla jsem sto chutí jí něco říct, ale raději jsem mlčela. Žena sebrala misku a odešla. Začala jsem klimbat. Někdo vešel. Neobtěžovala jsem se příchozího oslovit. Oslovil ho někdo přede mnou.

"Co tam chcete?"zeptala se žena.

"Jak se jí daří?"zeptal se……Ber.

"Nevím, já jen dohlížím, aby měla na čele obklady."odsekla žena.

"Půjčte mi to."

"Co si to….?"třískly dveře. Ber došel ke stolu a položil na něj misku. Pak přešel k posteli a sedl si na ni u mé hlavy.

"Ari?"sáhl mi na čelo a potom na tváře.

"Co se děje?"zeptala jsem se ho, otevřela jsem oči a pohlédla do jeho.

"Nic. Byl jsem poslán, abych zjistil tvůj zdravotní stav."odpověděl. natáhl se pro misku, vyždímal hadr a přiložil mi ho na zpocené a rozpálené čelo.

"A kdopak tě tak v noci poslal?"vyzvídala jsem dál.

"Narykel. Řekl mi to už odpoledne, ale až teď jsem se dostal až sem. Jak je ti?"

"Bylo mi i hůř. Potřebovala bych nějaký pohyb."postěžovala jsem si. Ber se usmál.

"Vždyť víš, že nemůžeš." Znovu se otevřely dveře. Pohlédla jsem na příchozí. Jeden z nich měl pochodeň. Druhá, menší postava, byla ta žena, kterou jsem vzbudila.

"Támhle je."řekla žena. Ber se otočil za hlasem.

"To je pořádku."řekl ženě Izupa. "To vyřídím sám. Můžete pokračovat ve své práci."pokynul Berovi. Ten se podíval na mě. Stiskla jsem mu ruku a hlavou mu naznačila, že může klidně odejít. Nejistě vstal a ještě ve dveřích se na mě podíval. Za chvíli se ke mně přihrnula žena a vyměnila mi obklad.

"Divím se Vám, že jste ho nevyhodila."řekla.

"A proč bych to měla dělat?"odvětila jsem.

"Já už ty chlapy nestíhám vyhazovat. Tenhle je nejmíň šestý."

"No a? Těch ostatních pět jsem neviděla."

"Já nevím, kdyby přišel ve dne, ale přijít o půlnoci?"brblala žena a sedla si na židli a začala podřimovat. - Proč Ber přišel? - začala jsem uvažovat. - A proč nad tím vůbec přemýšlím, když to nemá cenu? - uvědomila jsem si po chvíli a usnula jsem. Myslela jsem na důvod Beroviynávštěvy a na Bera samotného. Překvapivé.

Probudila jsem se. V pokoji seděl.Izupa.

"Mára arin, Ari. Jsem rád, že jsi vzhůru."oslovil mě dřív, než jsem stihla jakkoli zareagovat na jeho přítomnost.

"Co se děje?"zeptala jsem se.

"Nic se neděje. Proč by se mělo něco dít?"

"Jen tak."všimla jsem si, že na stole leží miska se lžící. Izupa si mého pohledu všimnul.

"Máš hlad?"zeptal se.

"Ani ne."

"Přesto by ses měla najíst."vstal, vzal misku a přešel k posteli, na kterou si sedl.

"Co to je?"zeptala jsem se.

"Ovesná kaše. Máš něco proti?"

"Ne."stihla jsem ještě odpovědět. Izupa mě začal krmit jako malé děcko. Hned po první vrchovaté lžíci jsem se začala bránit. Nadrzo jsem mu lžíci sebrala.

"Já sama."zdůvodnila jsem. Cítila jsem se příšerně, když mě začal krmit. Jako bych to nedokázala sama. Snědla jsem tak čtvrtinu misky, což bylo hodně málo. Můj žaludek ale po druhé poloprázdné lžíci začal protestovat. Odložila jsem lžíci a uvelebila se ke spánku.

"Už nechceš?"divil se Izupa.

"Ne. Děkuji."chvíli na to jsem usnula. Izupa mi sáhnul na čelo a pak už o ničem nevím.

Procitla jsem. Někdo se mě snažil vzbudit.

"Ari, vstávej."pobídl mě hlas.

"Tak ji nech ještě chvíli spát."řekl Jek.

"Ne jinak to nestihneme. No tak, Ari."

"Co se děje?"zeptala jsem se.

"Dneska je ta svatba. Vstávej, nebo příjdeme pozdě."vysvětlil mi Fron, který se mě nažil vzbudit. Otevřela jsem oči.

"Co to máš na sobě?"zeptala jsem se s úsměvem.

"Slavnostní oblečení. Nelíbí se ti?"

"Nic proti tomu nemám. Je to jen nezvyk. Měl bys to nosit častěji."

"Nejsou důvody. Tak hop z postele. V lázni máš připravené šaty. Jarin ti pomůže."

"Když jinak nedáš."pomalu jsem vstala. V lázni na mě opravu čekala Jarin. V ruce držela tmavě modré šaty s bílým lemováním. Na sobě měla červené s modrým lemováním. Opravdu ji slušely. Za deset minut jsem se shlížela v zrcadle. Jarin mi ještě rozčesala vlasy. Polovinu mi sepnula bílou sponou s modrým okrajem a vzniklý culík zapletla. Chvíli na to někdo zaklepal.

"Už budete?"zeptal se klepající Fron.

"Klidně vejdi. Už jsme hotové."vyzvala ho Jarin. Pomalu se otevřely dveře. Vešel Fron. Prohlédl si mě od hlavy k patě a zpět a protáhl obličej.

"Něco je špatně?"zeptala jsem se ho.

"Ne."dostal ze sebe, "Moc ti to sluší. Měla bys nosit častěji přiléhavé šaty. Jdeme?"nastavil nám rámě.

"Já za to nemůžu, že se v nich nedá bojovat."přijala jsem ruku.

"Ty teďka dlouho okovat nebudeš takže využij příležitosti."vedl nás ven. Před pokojem čekal Jek. Nabídl mi ruku a já ji přijala.

"Co je tohle za obřadnost."zanadávala jsem.

"Zvykej si. Nic moc nového tě asi už nepotká."usmál se Fron.

"Doufám, že ne."

"Tak si pohneme, ať to stihneme."upozornil nás Fron. Sešli jsme ze schodů. U paty schodiště na nás čekal Ber, také ve slavnostním. Zdlouhavě se na mě podíval. Cítila jsem, jak se červenám.připojil se ke mně a Jekovi.

"Jak se máš?"zeptal se mě.

"Ujde to. Mohlo by být hůř."odpověděla jsem a snažila se nevnímat jeho zkoumavé pohledy.

"Moc ti to sluší."řekl po chvíli. Měla jsem sto chutí se otočit a utéc. Cítila jsem se jako vězeň vedený na popraviště. Jek se jen pousmál. Šli jsme přes polovinu města. Na náměstí se scházeli lidé.

"To se to tak rozkřiklo?"zeptala jsem se přes rameno Frona.

"Meren má asi hodně známých."odpověděl Fron.

"Doufám, že tu nebude její bratr."odmítla jsem vyslovit jeho jméno.

"Neměl by. Podle toho, jak se k ní zachoval posledně."ujistil mě Fron, "Neboj, máš nás."povzbudivě na mě mrknul. Konečně jsem spatřila svatyni. Byla o veliká budova s vysokou věží. Uvnitř byly lavice. Překvapilo mě, že je do druhého patra. V předu byl stůl za ním jakási skříňka. Nestihla jsem se pořádně rozhlédnout a kráčel nám vstříc Narykel.