"Ari."někdo mě oslovil a jemné pohladil po tváři. Otevřela jsem oči. Nade mnou se skláněl Jek a snažil se mě probudit.
"Co se děje?"zeptala jsem se. Jek obrátil oči v sloup a usmál se.
"Po ránu neumíš říct něco jiného než 'Co se děje?'"
"Už to tak vypadá. Proč se vstává tak brzo?"
"Nechceš ty otázky trochu zadržet? Nestihl jsem odpovědět ani na tu první a ty se ptáš už na další." Pousmála jsem se.
"Tak znovu. Co se děje?"zeptala jsem se.
"Vstává se. Už je ráno."odpověděl.
"A proč tak brzo?"
"Chceme využít tmu, abychom se pokusili o útok ještě za tmy. Moment překvapení."
"A ví se, kde má Maur stan?"
"S velkou pravděpodobností ten největší, co v táboře je."
"Může to být lest. Může to být třeba stan Hwesty."
"Ale? Proč by Maur podstoupil svůj stan nějakému podřadnému člověku?"
"Řekla bych, že Hwesta není podřadný. Je něco víc."
"A co by byl?"
"To ještě nevím. Jdeme se připravit?"
"A na co?"zeptal se nechápavě Jek.
"Na rozhodující okamžik."odpověděl mu za zády Fron. Jek se mírně lekl. Já taky, protože jsem Frona v tmavé tunice nezpozorovala.
"Jen tak."odpověděl s úsměvem, "Připravte se, za půl hodiny vyrážíme."opustil nás.
"Tak se jdeme připravit."vstal a na nohy pomohl i mě. Složila jsem přikrývku, osedlala Lafa a přikrývku připevnila řemeny k sedlu. Za chvíli přišel Fron.
"Potřebuješ s něčím pomoct?"zeptal se, i když věděl, že mi i při záporné odpovědi pomůže.
"Ne, děkuji."odpověděla jsem.
"To říkáš vždycky."
"Ty taky."
"Nech to ležet."řekl, když viděl, jak zvedám poloprázdný batoh s potravinami. Neuposlechla jsem. Přiskočil ke mně a pomohl mi jej připevnit k sedlu.
"Proč to děláš?"zeptala jsem se.
"Pochopil jsem hromadu věcí."odpověděl.
"Například?"
"Například…to, že by se ti mohlo ještě něco stát."
"Cože?"
"Sedej."nastavil ruce, kam jsem měla vložit mohu.
"Na koně se snad můžu dostat sama."rázně jsem omítla. Do sedla jsem se dostala bez pomoci.
"Máš…..e……strach?"zeptal se.
"Když ti odpovím, budeš se smát."
"Nebudu. Jestli je strach takový ten svíravý pocit tady,"ukázal si na srdce, "tak jsme na tom stejně."
"Je."odpověděla jsem. Bylo mi divné, že má Fron strach, ale mluvil upřímně.
"Tak se drž."poklepal mě po noze.
"Frone?"
"No?"
"Mám tě ráda."
"Já tebe taky."objal mě.
"ehm."ozvalo se Fronovi za zády, "Musíme už jet."za námi stál Orotil a ne zrovna přívětivě nás sledoval.
"Jasně. My už jsme připraveni."řekl mu Fron. Pak se otočil na mě, "Povede se to. Musí se to povést."povzbudivě na mě mrkl a opustil mě. Koně mu hlídal Jek. jakmile se dostal do sedla, vyjeli jsme. Nikdo nepromluvil. Ještě za tmy jsme překročili řeku a dojeli na kraj lesa. Na průzkum šel sám Hunson. Nás nechal čekat za třetí řadou stromů v ostružiní. Po dobré půl hodině se vrátil s úsměvem na rtech.
"Čemu se směješ?"zeptal se ho jeho bratr Orotil, "Bitevní pole je vylidněné?"
"Ne, ale největší stan nemá žádnou stráž. Mám cestu volnou."
"Kdo ví, kolik jich je uvnitř, pokud uvnitř vůbec někdo je."namítla jsem.
"I to je možné. Jdeme na to?"zeptal se Fron.
"Zatím jde všechno podle plánu. Pokuste se zůstat co nejdéle v utajení. Jinak ………zlomte vaz." Opět jsme vyrazili. Snažila jsem se krýt za každým stromem. Fron mi byl neustále v patách. Asi se bál, že vyvedu nějakou hloupost. Tentokrát jsem na žádnou nemyslela. Nezpozorováni jsme se dostali až ke stanu. Chvíli jsme se zastavili, aby nás doběhli všichni. Dostala jsem se s Fronem na špici.
"Ať si pohnou. Prošli jsme kolem hlídky."pošeptala jsem Fronovi.
"Myslím, že je pozdě."odpověděl mi Fron. Za mými zády se ozval nelidský výkřik. Hlídka, která procházela, si nás všimla. Vzala jsem do ruky luk a než jsem stačila založit šíp, Fron vystřelil. Doběhl k nám Jek s Berem.
"Co se stalo?"zeptal se Jek.
"Nic, jen jsme prozrazeni. Co chce dělat Hunson teď?"odpověděl Fron.
"Já bych se na něj nevázala."řekla jsem svůj názor.
"Tak jdeme. Ari, nakoukni se za roh, jestli je cesta volná." Potichu jsem se přesouvala podél stanu. Nedostala jsem se ani na tři stopy daleko, když mě někdo oslovil.
"Ari, kam jdete…?"někdo ho umlčel. Otočila jsem se. Vedle Jeka seděl Frenin. Jek Frenina naštěstí stačil umlčet. Teď na mě povzbudivě mrkl a naznačil, ať pokračuji. Odplížila jsem se k nejbližšímu rohu a nakoukla za něj. Čekalo mě nemilé překvapení. Za rohem byly nachystáni dva skřeti a Bal. Všichni s lukem a založeným šípem. Rychle zamířili a vystřelili. Tak tak jsem stihla uhnout. Balův šíp se mi otřel o tvář. Nevěnovala jsem tomu pozornost a hodlala se vrátit k ostatním. Našla jsem tam už i Orotila, Hunsona a Oryata.
"Tak co?"zeptal se mě Fron.
"Tudy to nejde."ukázala jsem za sebe, "Je tam Bal a dva lučištníci."
"Tam je to stejné."
"Ari, trefili tě."ozval se Jek.
"Kde?"zeptala jsem se.
"Na tváři."přidal se Oryat. Hunson neměl nic jiného na práci než se starat o zranění. Já jsem nad tím jen mávla rukou.
"Je potřeba ránu vymýt."mudroval Hunson.
"Nešlo by to nechat na potom?"zeptala jsem se.
"Ne…"odmítl Hunson. Samozřejmě po domluvě pohledem s Fronem. Musela jsem tedy ještě chvíli setrvat. Hunson si začal prohlížet ránu.
"Zřejmě hodlají zaútočit."řekla jsem.
"Nemelte se mi."okřikl mě Hunson.
"Ne hodlají. Už útočí."namítl Oryat.
"Utíkejte!!"zařval Orotil. Skřeti napínali tětivy. Z jedné strany jim vele Bal a z druhé Muči. Za lučištníky se krčili šermíři připraveni k útoku. Lučištníci vystřelili. Naštěstí nikoho netrefili. Stále jsem seděla na místě, kde mě Hunson ošetřoval, teď už jsem vlastně ležela a kryla se za vysokou trávou.
"Ari!"křikl na mě Fron, "Vstávej. Jsme nuceni bojovat." Rozhlédla jsem se. Kousek ode mě bojoval Ber a Fronem. Pravděpodobně mě bránili před skřety. Podívala jsem se po ostatních.
Bránili se ze všech sil. Ke mně pomalu kráčel Hwesta. Po boku mu stál Bal a Muči. Vstala jsem ze země.
"Vítám tě, Ari."řekl Hwesta. Blížil se.
"Co zase chceš?"zeptala jsem se jedovatě.
"Pořád to stejně, ale trochu jiné."
"Vyjádři se."
"Chci tě pokořit."
"To se ti nepovede."pozvedla jsem meč, "Bojuj."vybídla jsem ho.
"Jak chceš. Stojíš proti přesile."tasil meč. Bal a Muči následovali jeho příkladu. Chvíli na to zaútočili. Všichni tři dohromady.
Žádné komentáře:
Okomentovat