Bitva 5. část

Znovu jsem se probudila ve stejné poloze v jaké jsem usnula. Vedle mě stál Fron. Jek byl pravděpodobně na hlídce s Berem.

"Mára arin."řekl, když zjistil, že jsem vzhůru.

"Mára arin, co se děje dole?"zněla moje první otázka.

"Nic moc pozitivního."

"Takže tu strávíme zase celý den?"

"I to je možné. Tady máš snídani."

"Co ostatní. Hunson, Orotil a Oryat?"

"Nevím, kde jsou. Zatím o sobě nedali žádnou zprávu. Našel se ale Frenin. Je dole s Berem."

"A Jek?"

"Spí kousek nad tebou. Potřeboval si odpočinout."

"Ty odpočinek potřebuješ víc."

"Nedá se nic dělat. Ještě ošetřím Freninovi drobné zranění a pak…"

"Pak si půjdeš odpočinout."

"Dobře. Až Frenin vyleze za námi, půjdeš ty dolů."

"Super."

"Ale pouze za Berem. Nebudeš nic dělat, pokud ti Ber neřekne. Tady máš luk a šípy."

"Díky."

"Ještě tu setrvej, Frenin ještě nepřišel nahoru." Oba dva jsme hleděli dolů a čekali na Frenina.

"Jak se přes ty skřety vůbec dostal?"prolomila jsem ticho.

"To bych taky rád věděl. Najednou se objevil pod námi na větvi."odpověděl mi Fron, "Přesně tak, jak se objevil pod námi teďka."pousmál se. Já jsem se nechápavě podívala pod sebe. Pod námi se snažil vyšplhat Frenin.

"Tak už běž za Berem a poslouchej ho na slovo."

"Budu se snažit."odejmula jsem Frona a pomalu začala slézat dolů. O kus níž jsem minula Frenina. Velmi dlouze se na mě zadíval. Bylo mi to až nepříjemné, ale bez ohlédnutí jsem pokračovala dál. Frenin se na mě díval, dokud ho pravděpodobně nezavolal Fron. Za chvíli jsme se ocitla nad Berem.

"Jen polez níž."ozval se, aniž by spustil oči ze skřetů pod námi.

"Co je nového?"zeptala jsem se.

"Celkem nic."odpověděl. neslyšně jsem slezla níž a posadila se ke kmeni stromu.

"Frenin už dorazil nahoru?"

"Dávno. Říkal něco o ostatních?"

"Jo. Že jim nic není."

"To je dobře."odechla jsem si a začala sledovat dění dole. Skřeti se činili. Naskládali pod nás hromadu dřeva a stále ji navyšovali.

"Bere?"

"No?"odtrhl oči od činnosti skřetů a upřel je na mne. Pohlédla jsem mu do nich.

"Chtějí nás upálit, nebo vykouřit."

"Jak jsi na to přišla?"

"Jednoduše. Na co si myslíš, že je ta hromada suchého dřeva?"

"Na oheň. Takhle to dělali i včera."

"Tak blízko ke kmeni?"

"Tak blízko ne…"

"Už to chápeš? Tahle hromada dřeva by jim stačila nejméně na týden. Oni ji chtějí zapálit celou a co nejdříve. Co hodláš dělat?"

"Vrať se zpět k Fronovi a řekni mu, co jsi řekla mě."

"To si počkáš."

"Cože?"

"Ale nic. Vracím se nahoru."

"Pospěš si, prosím."dlouze se na mě podíval.

"Budu se snažit."otočila jsem se a lezla nahoru - Proč jsou dneska všichni tak divní a neustále se na mě dívají? - ptala jsem se sama sebe. Šplhala jsem nahoru. Celkem rychle a celkem potichu. Asi v polovině cesty jsem si dala pauzu na vydýchání. Po chvíli jsem lezla dál. Podívala jsem se nahoru. Fron mě spatřil a lezl mi naproti. Setkali jsme se v půli cesty.

"Co se děje?"

"Nic zvláštního. Jen se nás v nejbližší době pokusí upálit nebo alespoň vykouřit."odpověděla jsem.

"Kdo ti to řekl."

"To jsem si pouze domyslela."

"Vrať se……"

"Frone, Ber mě pošle nahoru."

"Tak počkej tady. Vzbudím ostatní a přesuneme se všichni dolů."řekl a začal šplhat zase nahoru. Já se podívala na dění pode mnou.

Nahoru začala stoupat nějaká mlha. Po chvíli jsem zjistila, že je to dým. Nutil mě kašlat. - Frone, pohni si, nebo se všichni udusíme. - pobízela jsem ho v duchu. Pak jsem si uvědomila jednu věc. - Dole je Ber. - blesklo mi hlavou. Pomalu jsem začala sestupovat dolů. Za chvíli mě dostihl Fron, podal mi kus vlhkého hadru a naznačil mi, že si tím mám překrýt ústa a nos. Potom jsme pokračovali dolů za Berem. Dým houstnul. Zvyšovala se i okolní teplota. Bera jsme našli na místě, kde jsem ho nechala. Seděl strnule. - Takhle jsem ho tu nenechala. - blesklo mi hlavou. - On se nehýbe. - Slezla jsem na větev vedle něho. Sáhla jsem mu a krční tepnu. - Ještě žije. Je to dobrý. - ulehčeně jsem si oddechla.

"Co se děje?"zeptal se mě Fron.

"Je v bezvědomí."odpověděla jsem mu.

"Tak ho probuď."pobídl mě. Znovu jsem se začala věnovat Berovi. Zespoda se ozval hluk. Podívala jsem se na Frona. Zaposlouchal se a pak se usmál. Něco pošeptal Jekovi a Freninovi. Oba dva mi pak zmizeli dole z očí.

"Dole se něco děje. Jdeme se tam podívat. Frenin by se měl každou chvíli vrátit."

"Ty půjdeš dolů taky?"zeptala jsem se.

"Až se vrátí Frenin."odpověděl, "Ty se nikam nehneš a budeš hlídat, aby nešel dolů ani Ber dřív, než pro vás někdo přijde."

"Zase mě chceš vyloučit? Já jdu taky."

"Ne, Ari, jednou mě už prosím tě poslechni a zůstaň tady."

"Frone……"

"Ne, Ari." Přišel Frenin.

"Dole je Hunson. Orotil a Oryat a snaží se uhasit oheň."hlásil a podíval se na mě.

"Dobře. Jdeme jim pomoct."odpověděl a otočil se na mě, "Probuď Bera a oba se odtud ani nehněte."

"Frone……"

Ari. Ne. Jednou mě poslechni."objal mě, "Zůstaň. Udělej to pro mě."pohladil mě po tváři, otočil se a začal slézat dolů. Frenin zůstal a díval se na mě. Fron to zjistil o chvíli později.

"Frenine." Jmenovaný zareagoval okamžitě. Otočil se na Frona. Fron mu pokynul, aby ho následoval. Frenin se ještě jednou podíval na mě a následoval Frona dolů. Já jsem osaměla s Berem v bezvědomí. - Tak jo. Dlouho už spát nebudeš. - pomyslela jsem si. Začala jsem ho fackovat. Jen trochu pohnul hlavou.

"Bere, vzpamatuj se."přidala jsem slovní pobízení a přitvrdila na fackách.

"Už jsem vzhůru, Ari."

"Nejseš."odpověděla jsem. Otevřel oči a podíval se na mě.

"Kde jsou ostatní?"

"Dole. Snaží se nás dostat z průšvihu."odpověděla jsem a podala mu láhev s vodou. Trochu se napil a pokusil se vstát. Stálo mě hodně sil, abych ho donutila si sednout.

"Jdu jim pomoct."

"Nikam nepůjdeš. Máš tady sedět. Vzkazuje ti to Fron."

"Dobře a ty?"

"Já jsem na tom stejně."

"Co se stalo?"začal se vyptávat.

"Skřeti se nás pokusili vykouřit."

"Takže jsi myslela správně."

"Jak jinak." Na tohle už neodpověděl. Jen mlčky seděl a díval se dolů. Přes dým, který hašením ještě zhoustnul, jsme toho moc neviděli. Po dobré hodině jsem dole zaregistrovala pohyb.

"Asi se vrací Fron."oznámila jsem.

"Vidím." Fron mezitím vyšplhal až knám.

"Tak co?"vybafla jsem na něj otázku.

"Skřety jsme pobili, máme volnou cestu."

"A Maur?"zeptal se Ber. Při tom jménu mi po zádech přeběhl mráz.

"Beze stopy zmizel."

"Jak daleko ještě pojedem?"

"Jen kousek. Jsme skoro na místě. Koně máme skoro všechny. Bude to celkem rychlé."

"Kdo přesně nemá koně?"zeptala jsem ze strachu o Lafa.

"Frenin a Orotil."odpověděl mi Fron, "Půjdeme?"

"Jasně."

"Koně vyřešíme společně." Slezli jsme dolů, kde na nás čekali ostatní.

"Žádné vážnější zranění není?"zeptal se nás Hunson a za otěže držel mého Lafa.

"Pokud do toho počítáš i drobné přidušení, tak se hlásím."odpověděl mu Ber. Hunson se po něm podíval a pousmál se.

"Máš smůlu. Nepočítám. Vám nic není Ari?"otočil se na mě.

"Maximálně drobné oděrky a přiotrávení."odpověděla jsem, "A to do seznamu vážných zranění nepočítáte."

"Budeme pokračovat?"ozval se Orotil nevrle. Zřejmě se mu nelíbí, že musel opustit své přátele na bojišti a pomáhat nějaké malé holce, které stejně nemá šanci vyhrát.

"Jak vyřeíme problém s koňmi?"zeptal se fron.

"Orotil pojede s Ari a Frenin s Berem."hravě to vyřešil Hunson a podal mi Lafovy otěže. Sám sedl na svého koně. Následovali jsme jeho příkladu. Orotil se netvářil zrovna šťastně. Moji pomocnou ruku odmítl a sám se dostal na Lafův hřbet. Jako první hlídka jel sám Hunson. Pravděpodobně se nehodlal dopustit stejné chyby, které by nás mohla stá tentokrát i život. Spojení mezi námi a jím dělal Oryat. Vedle mě a ne zrovna šťastně se tvářícího Orotila jel Ber s Freninem. Všichni tři se, pokud to šlo, vesele bavili. Fron a Jek jeli za námi. Jela jsem skoro v polospánku.

"Za chvíli jsme u cíle."probudil mě Oryat. Hunson v předu už stál a čekal až ho dojedeme.

"Děje se něco?"zeptal se Orotil.

"Jsme na místě."sesedl z koně, "Poradíme se o tom, co bude dál a pak si všichni odpočinete. Já a Orotil budeme hlídat."oznámil nám. Seskočila jsem z Lafa a uvázala ho ke stromu. Usedli jsme do kruhu.

"O čem se chcete bavit?"zeptal se Jek.

"O tom, co přece uděláme, ne?"odpověděl mu Fron. Plán vypadal velice jednoduše. Spokojeně jsme Hunsona vyslechli, něco málo snědli a zalehli. Usnout jsem nemohla. Moje hlava pracovala na plné obrátky. - Jak to zítra dopadne? Kdo všechno z mého okolí ještě zemře? - podobnými otázkami jsem se zabývala až do půlnoci. Potom jsem konečně usnula.