V zajetí 1.část

Ráno jsme vstali ještě před svítáním. Některým z nás to dělalo drobné potíže (Jekovi). Během deseti minut jsme byli schopni vyrazit. K Izupovi jsme dorazili těsně před svítáním.

„Mára arin.“ pozdravil nás Izupa. Nejméně polovina zvědů byla duchem úplně mimo. „V nejbližších dnech se rozhodne o osudu Ardeny. Tak vám všem přeji hodně štěstí.“ odešel. S námi vyrazilo dalších pětadvacet osob. Vždy po dvou mílích se od nás odpojila trojice. Nakonec nás zůstalo sedm. Teprve teď jsem si všimla, že s námi jede někdo navíc. Po dalších dvou mílích se odpojila poslední trojice. Pokračovala jsem já, Fron, Jek a … Ber. - Co ten tady dělá? Měl být s Mernkalem? - divila jsem se.

„Jak to, že jsi nezůstal u posledního stanoviště?“ zeptala jsem se.

„Změna plánu. Ty nemůžeš hlídat.“ odpověděl mi Ber.

„Proč? Ty si myslíš, že se neumím bránit?“

Nezdařený výlet 2.část

Vzbudila jsem se. Bratři ještě spali, tak jsem jim nachystala snídani vyrazila ven. Byla asi hodina po svítání a mnoho lidí ještě nebylo venku. Čekala jsem útok od neznámého muže. Nikde se neobjevil. Vrátila jsem se tedy domů. Fron i Jek už byli vzhůru.

"Dobré ráno. Kdypak jste se vrátili?"zeptala jsem se.

"Něco po půlnoci."

"A dali jste si pořádně do těla, co?"

"Já ne. Jen Jek."usmíval se Fron.

"To je jedno. Svým každodenním povinnostem neutečete. Jedu do Vesnice k obchodníkovi. Přeji příjemný den."řekla jsem a zavřela za sebou dveře. Vyvedla jsem Lafa, osedlala ho a vyjela severní bránou za dobrodružstvím. Směřovala jsem k Vesnici. Bez problémů jsem dorazila k obchodníkovi. Jako vždy měl vše, co jsem potřebovala. Byl to starší muž vysoký jako Jek. Trochu zavalitý a u pasu nosil jen krátkou zahnutou dýku. Vždy byl ke mně zdvořilý. Stejně zdvořile jsem se s ním rozloučila a vyrazila na cestu domů. Čekalo mě nepříjemné překvapení. Cestu mi zkřížil muž v černém plášti s kápi na ryzákovi. - Toho ryzáka znám. - pomyslela jsem si.

Nezdařený výlet 1.část

Nevím, jak dlouho byl vzhůru. Možná celou noc. Ráno jsem ho ale nenašla. Jek už byl taky vzhůru.

"Dobré ráno, kde je Fron?"vychrlila jsem na Jeka otázku.

"Nevím. V noci někam odešel a ještě se nevrátil."odpověděl mi Jek. Vstala jsem, vzala si pro jistotu Lafovu uzdu a doskákala po jedné noze ven. Tábor, až na pár jedinců, byl ponořen do říše snů. Rozhlédla jsem se po našich koních. Fan nikde. Fron dojel na koni. Zapískala jsem na Lafa. Poslušně přiběhl a nechal se nauzdit. Pokynula jsem mu, aby si lehnul a já mohla bez problémů nasednout. Laf si stoupnul i se mnou. Vedla jsem ho na východní okraj tábora. Stopu jsem nenašla. - Fron tudy nejel. - pomyslela jsem si a vedla Lafa k jihu. Stopa stále nikde. Vítr ji ještě nemohl smazat. Pokračovala jsem k západu. A potom k severu. Spatřila jsem rychle přijíždějícího Frona. Jela jsem mu naproti. Už zdaleka mi mával.

Výcvik

Večer jsme se utábořili ještě v poušti. Zítra jsme měli, podle Izupových výpočtů, vyjet a tábořit mimo poušť. Po večeři jsme si zavolali Velina

"Tak co, jsi připraven?"zeptal se Fron. Odpoledne vyslovil Velin přání, abychom si tykali a my jsme souhlasili.

"Vy to myslíte vážně?"divil se.

"A co sis myslel?"zeptal se pro změnu Jek.

"No, nic. Jsem připraven."

"Dnes máš první hodinu výcviku. Fron s Jekem budou přihlížet na tvůj styl a jiné problémové věci. Já budu tvůj pomyslný protivník."řekla jsem.

"Ne, s tím nemohu souhlasit."odporoval Velin.

"Proč?"zeptala jsem se.

"Já… nechci ti ublížit."zdůvodnil.

"Ale mě jen tak neublížíš. Můžeš být klidný."

"Víš to určitě?"stále mi nevěřil.

"No jasně."řekla jsem a bez varování jsem zaútočila.

Den Překvapení

Cestou k řece jme nepotkali ani živáčka. I vítr jakoby spal. Dojeli jsme k řece z pravého břehu. Z levého břehu se na nás dívaly stovky světélkujících očí. Dost mě to znepokojovalo.

"Co je to za zvířata?"zeptala jsem se Narykela, který stál po mém boku, "Takové oči jsem ještě neviděla."

"Taky nevím, co to přesně je. Nikde ale taková zvířata nežijí, jen tady."odpověděl mi Narykel a šel napojit svého koně. Pomalu jsem ho následovala a nespustila oči ze stvoření.

"Napojte koně a naberte vodu do všeho co ji udrží. Je to poslední řeka před pouští. Další řeka je až v Modrém Městě."zavelel Izupa a taky se dal do práce. Během hodiny jsme se postupně vystřídali u řeky všichni. Vraceli jsme se rozsedlinou k mostu a přejeli přes něj. Za mostem byl akorát pás stromů a za ním jen holá poušť Alta. Čekaly nás tři dny pomalé jízdy přes ni. Připojil se ke mně Izupa.