Kolegyně, se kterou jsem začínala, ale která pak začala jezdit jinde, mě pozvala ke koním.
Těšila jsem se, ale byla jsem i nervózní. Nevěděla jsem, co mě čeká. Paní majitelka a trenérka v jednom byla velmi sympatická. Hned jsme si padly do oka.
Dostala jsem krásného hnědáka jménem Rin. Opucovala jsem ho, vyškrábla kopyta. Sedlo a uzda mi byla přinesena. Nevěděla jsem, kde cajky má.
Osedlán mi byl, já se ujala uždění.
A dlouho jsem se mazlila a pucovala. Prostě jsem si to užívala. Pak jsem taky nachystala sebe a šlo se na jízdárnu.
Do sedla jsem se dostala pomocí stoličky. Takže do sedla jsem se dostala.
Dost mě překvapilo, že jsem ho dokázala pobídnout do kroku. Část práce jsem dělala v kroku. Pak jsem zkusila i naklusat. A to jsem měla trochu strach. Ze začátku určitě.
Pak si mě trenérka vzala na lonž a pěkně mě prohnala. A dobře mi tak. Naklusat se mi podařilo ještě několikrát.
Po hodině a půl jsem skončila. Kolegyně pak sedla na Rina a zacválala si. Byl to krásný pohled, jak moc se během těch dvou let, co jsem já měla pauzu, vypracovala.
Já jsem měla radost z pochvaly, že po dvou letech na tom nejsem tak špatně. A zvládla jsem to bez bolesti. Koleno bylo úplně v pohodě.
Pak jsme Rinečka odvedly do boxu a odcajkovaly ho. Za odměnu jsme ho odvedly kousek na louku, aby se napásl. Bývá totiž spíše v boxu, aby neměl zdravotní problémy.
Rineček se pase. Není to krasavec? Čtyřnohý miláček?
Tak jsem byla nesmírně šťastná, že jsem se dostala do sedla a zjistila, že to jde. Po dvou artroskopiích a plastice. Děkuju, že jsem mohla. Snad ne naposledy. Můžu se vrátit.
Co mi ze začátku dělalo problém, byly špičky od koně a chvílemi jsem se předkláněla. Takže to co vždycky.
Vaše nadšená Vanimaré
Žádné komentáře:
Okomentovat