Rok 2025

Tak a je to tady. Posledních pár minut do půlnoci. A mě nezbývá nic jiného, než si připomenout a zrekapitulovat celý uplynulý rok s číslem 2025.

Leden uplynul v poklidu. Vrátila jsem se do práce a ta mě těšila. Užila jsem si trochu sněhu a v lesích jsem hrávala na flétnu a pikolu. Užila jsem si plesovou sezónu a rozdala dětem jejich první vysvědčení.

Dokončila jsem taky Psací návyk Zimní edici. Bylo to super období plné psaní a povzbuzování.

Leden se přehoupl v únor a já oslavila další narozeniny. Na jarní prázdniny jsem odletěla do Říma. Tam jsem si to nesmírně užila. Po dlouhé době jsem potkala známého kněze. Byla jsem za ním na mši svatou. Prošla jsem si všechny Svaté brány a vykoupala nohy v moři v Ostii. Bohužel jsem si užila i problémy s živočichy ve vlasech. Opakovaně během jednoho týdne. Začala jsem si tedy vlasy pořádně zaplétat. Do práce po prázdninách jsem se vrátila změněná.

Nejkrásnější v Římě byla neděle po příjezdu. Chtěla jsem do Vatikánu a tam přísná kontrola. Veškeré pití se zabavovalo. Následně jsem zjistila proč to všechno. Na Svatopetrském náměstí probíhala liturgie mše svaté s papežem Františkem. Musela jsem tam zůstat, i když jsem nerozuměla ani slovo. Ale jen ten zážitek.

Z února byl brzy březen. A nastaly problémy. V práci. Skončilo to mojí dlouhodobou pracovní neschopností. Zhroutila jsem se a do práce se nevrátila. Ale to teď trochu předbíhám. Každou neděli jsem si užívala procházky. Později během března i během týdne a dopoledne. I když je pravda, že jsem měla úplně odpor k tomu jít ven. Místo toho jsem usedla za šicí stroj a šila, co se dalo. Březen byl samozřejmě ve znamení Pána prstenů. Ušila jsem si i šaty na koncert z černého a bílého sametu.

V březnu jsem se taky odhodlala k dalšímu studiu. Tentokrát v rámci celoživotka na pajdáku v Olomouci. Jde o obor speciální pedagog.

V dubnu moje neschopnost pracovat pokračovala. Už jsem se trochu otrkala a chodila jsem zase ven. A po doktorech. Velikonoce jsem prožila hlavně duchovně. O nic jiného jsem se nestarala.

Na Velikonoční pondělí zemřel svatý otec František. Bylo to smutné. Dodneška si pamatuji, jak jsem s kolegyní na koleji v Olomouci netrpělivě očekávaly, jak dopadne konkláve. O to víc mě jeho smrt zasáhla. Nevynechala jsem jeho pohřeb, i když jen prostřednictvím televizního přenosu.

Připomněla jsem si také první ministrování a svou první velkou dvanáctidenní pouť do Francie, Španělska a Portugalska.

Květen přišel docela rychle. Neschopenka pokračovala, ale cítila jsem se lépe. Dohodla jsem se, že v práci skončím a že budu dělat něco jiného. Začátkem května byl zvolen nový Svatý otec. Taktéž sympatický. Mě začaly pohovory do nové práce. Zkoušela jsem i práci v nakladatelství, ale bohužel to nevyšlo.

Zapsala jsem se taky na Kafe s múzou a vyhrála jsem knihu od Jany Poncarové. Během dvou dní jsem ji přečetla.

Koncem května jsem si připomněla, že jsem naposledy seděla v sedle.

V červnu jsem postupně zveřejňovala postřehy z četby Bruna Ferrera. Přečetla jsem během asi dvaceti dní všechny jeho knížky.

Připomněla jsem si i trochu nepříjemné období, které jsem strávila v nemocnici. Operovali mě přesně šestého června. Přesně po roce jsem šla na kontrolu. K jinému panu doktorovi. Utěšovala jsem se, že už si budu moct hledat své místo působnosti u koní. Pan doktor měl ale jiný názor. Ten názor spočíval v další, již třetí operaci. Mé sny se zhroutily jako domeček z karet.

V půlce června jsem ale do koňského sedla usedla. Na chvíli v rámci akce Svatobor. A v kostýmu vikingské ženy.

Posledního června jsem nastoupila hladová do nemocnice. A měla jsem tentokrát spolubydlící. Hned jsme si porozuměly. Prokecaly jsme veškerý možný čas. Na sál jsem jela ještě ten samý den. Ze zbytku dne nevím skoro nic. Možná je to, že za mojí spolubydlící přijel manžel. Já návštěvu neměla. Pořádně jsem se probrala až před pátou hodinou. To jsem volala domů, že už to mám za sebou. U nás doma byl bratránek. Nechala jsem v nemocnici i své náušnice. Teda jednu. Už jsem ji po operaci nenašla. Nevím, co se s ní stalo. Mamka mi zatím půjčila své, co nenosí.

Prvního července jsem byla z nemocnice propuštěna. O čtyřech nohách. Se spolubydlící jsme si vyměnily kontakt a rozloučily se objetím. Do pouti jsem chodila o berlích. Po pouti, v půlce července jsem je odhodila. A začala jsem zase jakž takž normálně chodit. Po rovince.

Během července jsem se zúčastnila psacího návyku letní edice.

Na svátek sv. Jakuba jsem zažila překvapení s mrtvolou. Volala jsem i městskou policii. Pro volavku to dopadlo krematorně. Taky jsem na blogu oslavila jeho sedmnáct let. Příští rok bude plnoletý, tak doufám, že mě neopustí.

Během prázdnin jsem odpovídala na nabídky práce a jezdila po pohovorech. Hlavně dva dny před odjezdem do Kroměříže. V Kroměříži jsem strávila krásných šest dnů modliteb, setkávání a přednášek. Zúčastnila jsem se další školy liturgiky. A už se těším na další ročník. Během pobytu jsem získala práci v Brně na pozici asistenta. Byla jsem ráda i  za to.

V září jsem tedy nastoupila do nové práce. A zároveň na studia v Olomouci. Taky na rehabilitace. V Brně pro změnu.

Hned ze začátku září jsem první dva víkendy strávila v kostýmu vikinga. První byly Historické slavnosti v Kounicích a pak v Oslavanech. V práci se mi líbilo. Cestování jsem zvládala bez problémů. Ve škole v Olomouci to taky začalo skvěle. Koncem září bylo biřmování. Pěkně jsem si zazpívala a zahrála. Doprovodnou violu jsem si mohla napsat sama. A musím se pochválit. Povedlo se mi to.

Hned v září jsem se začala učit na zkoušky a zápočty. Jen abych nemusela opakovat.

Začátkem října jsem se dočkala nového Zaklínače. Nezapomněla jsem na Velkou pardubickou. Musela jsem se koukat. Když už nemůžu jezdit, tak se aspoň koukám. Říjen poklidně plynul pracovně i volnočasově. Málokdy jsem vynechala nedělní procházku. Hodně jsem nadávala na legislativu.

Listopad začal slavností všech svatých. Zpívala jsem. Připomněla jsem si další velkou pouť, pro změnu do Izraele. Bylo to deset let. V práci jsem snad celý listopad suplovala za kolegyně, co onemocněly. Aspoň jsem nevyšla ze cviku a výplata byla taky krásná. V práci jsem se trochu rozčílila, když mi děti z družiny během dvou týdnů dvakrát utrhli šňůrku od podsedáku. Tak jsem jim vynadala, že příště to budou zašívat oni.

Koncem listopadu uběhly dva roky od pádu, který skončil na operačním sále. Poslední listopadový pátek jsem měla první zápočty. Z pediatrie a somatopatologie. Oba jsem dala. A začal advent. To byly koncerty. Prvně v televizi a pak i naživo v kostele. Ty byly až v prosinci. Na prvním jsem jen zpívala a na druhém jsem hrála. Taky jsem se nechala ukecat, že si zahraju v Neslovicích Rybovku.

V prosinci mě čekala zkouška z legislativy. Cesta byla ozvláštněná tím, že jsem se probudila myšlenkou, čím budu jíst? Nechala jsem doma lžičku. Cesta domů z Olomouce byla taky záživná. Poprvé v životě jsem jela Záložním vozem. S řidičem jsme se tomu docela zasmáli.

Prosinec byl poznamenán rozchodem s přítelem, ale nijak jsem nebrečela. Byla jsem s tím smířená a tušila jsem to. Teď si stále zvykám, i když nevím na co. Během posledních dvou měsíců jsem ale mohla mít rande s jedním řidičem autobusu. Mám na něj i telefonní číslo. Nehodlám je použít.

Během prosince jsem našla další mrtvolku. Pro změnu čtyřnohou a bez křídel. Byla do srnka a už byla částečně naporcovaná. Zajistit odvoz, případně odstranění, bylo docela zajímavé. Ale podařilo se a seznámila jsem se s myslivcem. Radši jsem si na něj vzala číslo, kdybych náhodou zase nějakou tu srnku našla.

Poslední školní týden byl skvělý. Až na tu nemoc, co jsem chytila v pátek před Vánocemi. Poslední koncert, zrovna tu Rybovku, jsem musela odříct. Noty jsem měla doma, dřela jsem, až mě všechno bolelo, a nakonec nic z toho. Na sen, že si ji zahraju, budu muset ještě chvíli čekat.

Do Štědrého dne jsem se jakž takž dala dohromady a na mši svatou jsem mohla jít. Jen jsem nezpívala. Krásné bylo, že jsem potěšila paní doktorku na nutriční poradně a že jsem do prázdnin měla všechny předměty, co šly, splněné. Před svátky jsem ještě odevzdala jednu práci, ale zatím bez odezvy. Nevím, jak to dopadlo.

Poslední pondělí v roce jsem měla návštěvu. Kontaktovala mě spolubydlící z nemocnice, že by přijela i s pejskem a manželem za mnou a mohli bychom si udělat pěkný den. Samozřejmě jsem na to kývla. Přijeli podle plánu a protáhla jsem je až na bobří lávku a pak do Ivančic na oběd. Pejska jsme utahali. Já do Oslavan a oni do Tetčic jeli autobusem. Den na to jsem sotva chodila. Navíc jsem si připomínala půl roku od poslední operace.

Na Silvestra jsem vstala překvapivě brzy. Pomohla jsem mamce s obědem a přitom sledovala, jak venku krásně sněží. Odpoledne jsem šla na mši svatou. Zpívala jsem. Letos naposledy. Zase příští rok.

Tento končící rok jsem vydala 109 článků, včetně tohoto posledního. Nejvíce článků vyšlo v červnu a nejméně v únoru. Asi jsem neměla o čem psát.

A taky jsem přečetla celkem 150 knih. Na Silvestra jsem dočetla Dopisy J. R. R. Tolkiena.

Tento rok nebyl špatný. Udály se nepříjemné, ale i velmi příjemné události. Něčeho jsme se museli vzdát, ale na druhou stranu jsme určitě něco získali. I když to byly třeba jen zkušenosti. Myslím, že jsme všichni silnější než na začátku roku. Takže bez obav se vydejme vstříc novému roku s číslicí 26 na konci.

Příjemný start a klidný celý rok přeje všem Vanimaré

P. S.: Moc to s těmi ohňostroji a ranami nepřehánějte. Je to omezené.

V.