A ani to nebolelo. Až na zadek. Ten bolet brzy bude.
Došla jsem na statek. U úvaziště se chystala Orphea a Samaris. Nečekala jsem, že pro mě. Jela jsem po třech týdnech nicnedělání na vyjížďku. Trenérka mě hnala, abych se přezula a vzala si helmu. Víc jsem nepotřebovala. S pomocí schůdků jsem se vyšplhala na Samarise, Orpheu měl pan P. A vyrazili jsme. Chvíli jsem byla trochu nervózní, hlavně když jsme přecházeli silnici. Ale zvládla jsem to.
A pak už jsme zamířili do lesů a polí. Cítila jsem se jako Libuška Šafránková na Juráškovi. A měla jsem i světlého koně. Toho nejvíc světlého. A byl skvělý. Hodný, pěkně reagoval na mé povely.
Koukal všude kolem, chtěl i cválat, ale já nechtěla, takže jsme jen klusali. I tak jsem měla co dělat. V jednu chvíli Orphea něco zaregistrovala a lekla se, Samaris se samozřejmě přidal, ale... zvládla jsem ho. Jsem na sebe hrdá. Nepanikařila jsem.
Bylo krásné počasí, svítilo sluníčko, všude kolem sníh. Kopyta koní se bořila do sněhu, naštěstí jim to neklouzalo. Opravdu nádherná vyjížďka, jen fotky nemám žádné. Plně jsem se soustředila na Samarise, aby dělal, co jsem chtěla já.
Bezpečně a bez pádu jsme se s panem P vrátili na statek. Já dokonale osvěžená a lehce fyzicky unavená. Z toho jednoho kopce mě budou bolet trochu záda. Pak odstrojit, odměnit, pochválit a poděkovat, zadekovat a dát do maštale. Dneska se do ohrady už nevraceli.
Trasa byla dlouhá 6,7 km a převýšení bylo 114 m. Jen nevím, jak dlouho nám to zabralo.
Tak šťastná jsem dlouho nebyla. Bylo to super, trenérka zvolila dokonalý program, hlavně to bylo kvůli sněhu. A koleno moc nezlobilo.
Takže za týden opět v sedle. Třeba bude ještě sníh.
Vaše spokojená Vanimaré
Žádné komentáře:
Okomentovat