Dojeli jsme chvíli před trenérkou. Trochu jsme pokecaly a šly se chystat.
Byl mi určen Ernest. Nachystala jsem si vše potřebné a šlo se pro Ernieho. Nechal se překvapivě v klidu odvést. Ale už se mu moc nechtělo k úvazišti. Musel. Pak jsem šla pro pití. Naše pití.
Ustrojila jsem si Ernesta, ale nebyla jsem schopná mu dopnout podbřišník. Jako vždy. Dělala jsem si z něj srandu, kde ho mám píchnout, aby se vyfoukl. Dotahovala trenérka.
Teď už jen nasadit přilbu, odvést ke schůdkům, spustit třmeny a hurá do sedla.
Nebyli jsme na jízdárně, ale vyrazili jsme ven do polí.
Já jsem jela na vodítku, protože Ernieho otravovali ovádi. A fest. Každou chvíli se zadními kopyty snažil skopávat ty potvory. Podle pokynů trenérky jsem ho navedla do vysoké trávy, aby se těch mršek zbavil. Ono to fungovalo. Chvíli byl klid. Jízda byla střídavě v pohodě, jindy to byla horská dráha. Ze sedla mě ale nedostal.
Obešli jsme si malé kolečko, chudák trenérka šla celou dobu pěšky. Za půlkou mě pustila, udělala nám pár fotek a pak šla na vodítko kolegyně. Artura taky otravovali ovádi.
Nějakým způsobem jsem se v pořádku bez pádu vrátila na statek. Poslední úsek už jsme jeli úplně sami. Trenérka to vzala přes ohradu.
Během vyjížďky si chtěl Ernest několikrát naklusat, ale nedovolila jsem mu to. Takže asi úspěch.
Pak už jen odstrojit, učistit, vyškrábnout z kopyt kamínky, a že jsme nějaké měli, nasadit masku mouchařku... To byl dneska problém. Ernest mi přitom přetrhl vodítko. Kolegyně mi došla pro druhé a já mohla Erniemu dát masku. Už to zvládl v klidu. Odměnila jsem ho a odvedla do ohrady. Hned se hrnul k vaně s vodou. Takovou měl žízeň.
Pak jsem ještě pomohla kolegyni s mouchařkou pro Artura a už se taky vedl do ohrady.
Zbývalo mi uklidit po sobě místo, rozloučit se a zamířit domů.
Opět jsem si vyjížďku užívala. Už aby bylo zase pondělí.
A jedna fotka Ernesta. Nějak moc se mi nepodařila.
Vaše nadšená jezdkyně Vanimaré
Žádné komentáře:
Okomentovat