Přišla jsem do areálu před svou trenérkou. Ihned jsem dostala pokyn, abych se převlékla, v mém případě jen odložila batoh a dostala se do posledního svetru, a došla si pro Orpheu. Nebyla jsem si stoprocentně jistá, zda ji poznám. Měla na sobě šedomodrou deku. Našla jsem ji, připnula si ji na vodítko a odvedla z ohrady. Pozdravil mě i Ernest. Jen jsem ho pohladila a pokračovala za Orpheou.
Představuji vám Orhpeu. Je to krasavice.
Trenérka mi přinesla věci na čištění. Sundala jsem jí deku a pak ještě jednu věc, která nevím-jak-se-jmenuje. Chránilo jí to plece.
Zablácená moc nebyla. Očistu jsem si užívala. Po chvíli byla jako ze škatulky. Už jsem se ani moc neobávala reakce na čištění kopyt. Jen je měla hodně zanesené. Chvíli mi to trvalo. Několikrát se o mě krásně opřela, při tom čištění kopyt. Asi usínala. Trochu. Zadní kopyta mi moc dávat nechtěla, ale musela. Osedlat jsem ji taky zvládla skoro sama. Sedlo jsem jí ale dala moc dozadu, takže to trenérka musela trochu poopravit. Musím taky natrénovat dotahování podbřišníku. Na to jsem nějak neměla sílu. Příště už to zvládnu. Snad. Konečně se mi podařilo ji nauzdit. Krásně si vzala udidlo a ani mě nekousla.
Pak ještě otočit koně ke schůdkům a dostat se do sedla. Otočku jsem snad zvládla bezchybně. Aspoň na to nebyla žádná reakce.
Začátek hodiny jsem strávila na dlouhé lonži. Prvně krok. Trenérka mi upravovala sed, hlavně nohy. Pak následovaly cviky. Obrat hrudi doleva a doprava. Upozorňovala mě na chyby. Další cvik byl těžší, ale dá se říct, že jsem ho se ctí zvládla. (Mohlo to být lepší). Ruce jsem měla nad hlavou, tlačit paty k zemi, držet se jen stehny a pokusit se postavit. Bez třmenů, prosím pěkně. Vydržela jsem to prvně do pěti napočítat a pak dvakrát do deseti, počítáno pomalu.
Ještě jsem si znovu vyzkoušela předklony, abych se pravou rukou dotkla levé špičky a naopak. Levou rukou pravé špičky nohy. Nedotkla jsem se. Nějak to nešlo. Posledním cvikem jsem se měla natáhnout co nejvíc dopředu. Položit se na krk koně, obejmout ho. To jsem skoro letěla na hubu. Pak jsem přišla na to, že nemůžu dávat nohy dozadu. Musím s nimi naopak dopředu. Několikrát se mi to nepodařilo a nohy šly tam, kam neměly.
Na lonži jsem si vyzkoušela i klus bez třmenů. Tentokrát jsem se dívala. V první chvíli jsem padala jako vždy dopředu. Potom jsem to vyrovnala a občas se mi podařilo i vysednout.
Klus jsem si zkusila i se třmeny, ale to byla teprve katastrofa. Vůbec mi to nešlo. Takže nohy ze třmenů ven. Je to lepší.
Nakonec jsem se dočkala i samostatného ježdění v drezurním obdélníku. Udělala jsem si pár velkých kruhů. Na pokyn jsem zastavila, často však za určenou značkou. Snad nevadí. V jednu chvíli se pode mnou Orphea trochu splašila, ale zůstala jsem v sedle. Ani se pořádně nerozběhla a hned jsem ji přitáhla. Dokázala jsem ji také nasměrovat na pokyn trenérky a zastavit.
Druhá jezdecká hodina je za mnou. Začínám cítit bolest ve stehnech, aspoň vím, že jsem je používala. Teď jde o to, jestli správně.
Po tréninku jsem se chvíli bavila s trenérkou a jejím trenérem a sledovala, jak jezdí. Je to krásný pohled. Dneska jsem jezdila opravdu za každého počasí. Chvíli pršelo, chvíli sněžilo, skoro celou dobu foukal vítr a taky se ukázalo sluníčko. Není to nádherné?
Když jsem čekala s koněm na trenérku, aby si ji ode mě vzala, tak si do mě Orphea několikrát dost silně drcla.
A teď můžu snít o tom, že jednou budu také tak jezdit.
Vaše příjemně unavená Vanimaré
Žádné komentáře:
Okomentovat