Pan farář má krizi

Dočetla jsem další knížku. Za pár hodin četby.

Kniha se jmenuje Pan farář má krizi a napsal ji Jean Mercier. (MERCIER, Jean: Pan farář má krizi. Přeložil Veronika MATIÁŠKOVÁ. V Praze: Karmelitánské nakladatelství, 2018. ISBN 978-80-7566-070-1.)

Jedná se o kněze v jedné francouzské farnosti. Farníci na něj neustále tlačí, neustále svým způsobem jsou proti němu. A jednoho dne to prostě nevydrží a před vším prostě uteče. Po pravdě se mu ani nedivím. Já bych utekla už dávno.

Po jeho útěku si konečně někteří uvědomí, co vlastně dělají, jak se nejen k němu chovají. Postupně na to všichni přijdou a změní se. Poslední, kdo se změní, je Benjamin sám.

V některých chvílích jsem u knihy skoro plakala.

Musela jsem si i některé pasáže vypsat. První z nich jsou důvody ženy, která se navrátila k Bohu. 

"Všechno jsem mu vyložila a on mi na to řekl, že mi Ježíš všechno odpouští a že mám všechno odevzdat do Spasitelových rukou. Tak moc bychom si přáli nechat si pro sebe všechno, co jsme prošvihli, abychom nad tím mohli mít dál kontrolu, mohli si to kompenzovat, odškodňovat se… toužíme si nechat pro sebe ten smutek – jako nějakou zvrácenou verzi vyznamenání, jako medaili, kterou jsme si vysloužili za nečestné jednání, za vlastní prohru. Víte, tenhle smutek nad tím, co si nedokážeme odpustit, je horší nemoc než sám neúspěch." (str. 77)

Další pasáž je už po Benjaminově úrazu a kómatu. Jak se to stalo si přečtěte. Je to rozhovor Benjamina s Jennifer Duplouxovou.

“… Zásadní je, aby pokřtění znovu objevili svoji nesmírnou moc, kterou jim Kristus dává skrze křest.“

„Mluvíte o nesmírné moci?“

„Ano! Mluvíme o moci, kterou kněz získává, když je vysvěcen. Tou mocí je moc odpouštět hříchy a proměňovat chléb v Tělo Kristovo a víno v jeho Krev. Zapomínáme ale mluvit o moci, kterou všichni získáváme křtem. Pokřtěný podceňuje nebo vůbec nezná autoritu, kterou mu Kristus dává, aby uzdravoval, aby hlásal království Boží, aby vyháněl zlé duchy, aby křísil mrtvé.“

„Vyháněl démony, křísil mrtvé… myslíte to vážně?“ „Ano, naprosto. Ale rozumějte mi dobře. Neznamená to, že si mají pokřtění hrát na exorcisty nebo všemocné léčitele, nebo že se mají vydávat za Ježíše. Ale mají skrze sebe nechat působit Krista, a to především skrze svou slabost. Předpokládá to velkou pokoru a zároveň skutečnou odvahu, odvahu důvěřovat v Toho, který v nás může psobit cokoli, i když to vždy nevidíme, i když se na to vždy necítíme. Problémem křesťanů je, že nevěší dost tomu, že v sobě mají tuto autoritu Otce, která je jim dána od Syna skrze Ducha Svatého. Někdy tomu nevěří vůbec… Kdyby tomu tak bylo, zvládli by víc zázraků, než si vůbec myslí.“ (str. 105 - 106)

A poslední je nejkratší a je z telefonátu papežského nuncia. Možná je to vrchol knihy. Člověk si možná něco uvědomí. Hlavně by si měl uvědomit, že i kněz je jen člověk...

"Ve své knize dlouze dokazujete, jak může odvaha k hlásání evangelia koexistovat s křehkostí a ranami… Je to velmi přesvědčivé."  (str. 107)

Kniha určitě stojí za přečtení. Děkuji za půjčení.