Poslední kapitola dodatků. Přeji příjemné čtení.
V.
Slyšela jsem někoho chodit kolem mě.
„Ari, neumírej, prosím. Dokázala jsi to.“ slyšela jsem někoho. Na tváři jsem cítila kapky vody. Zmocňovala se mě temnota.
„Atar, měli bychom vyrazit.“ ozval se druhý hlas. Nedokázala jsem si vzpomenout, komu patří. Snad to byl jen sen.
„Musíme prvně zastavit krvácení. Aranel, podej mi obvazy.“ opravdu to řekl? To přece nemohla být pravda. Aranel je mrtvá. Sama jsem ji viděla, že nedýchala. Nemohla oživnout. To si se mnou jen někdo hraje.
„Jak je na tom?“
„Ta dýka se mi nelíbí. Vytáhne ji ale až Izupa já si na to netroufnu. Honem Aranel. Musíme jet.“
„Snažím se…“
„Arine, Likone, Liesi, už máte nachystaná nosítka?“
„Ano, atar.“
„Sirede, jeďte napřed. Řekněte Izupovi Ariin zdravotní stav. Zítra v poledne jsme tam.“
„Dobře, heru.“
„My ostatní vyrazíme za chvíli. Jen to vydrž, krásko. Nenechávej…“ přestala jsem vnímat.
Když jsem přišla k sobě, cítila jsem, že se pohybuji. V boku jsem cítila nepříjemné a dost bolestivé pulzování. Pravou ruku jsem měla v dlaze.
Zkusila jsem otevřít oči. Nad sebou jsem spatřila hvězdné nebe. Když jsem hlavu trochu zaklonila, mohla jsem spatřit zadek koně. Druhý kůň byl u mých nohou. Zkusila jsem zvednout ruku pravá byla pevně přivázaná, ale levou jsem zvednout mohla.
„Hauta.“ ozvalo se nade mnou.
„Co se děje?“
„Mamil…“
„Co se stalo?“ vyhrkl Ber otázku.
„Probudila se.“ odpověděl mu Arin. Brzy jsem oba spatřila.
„Ari…“ nenacházel Ber slova. Chytil mě za levou ruku a políbil ji. Začal se mi před očima rozplývat.
„Ne, Ari, to mi nedělej. Zůstaň se mnou. Prosím…“ mluvil dál a lehce mě pleskal po tvářích. Neuspěl.
Procitla jsem. Nikdo se mnou už nehýbal. Ležela jsem v posteli v prosvětleném pokoji. To, že je den jsem věděla i přes zavřené oči. Nejspíš jsem byla v pokoji sama.
Otevřela jsem oči. Ležela jsem ve svém pokoji v Izupově domě. Rozhlédla jsem se. – Byl to jen zlý sen? – ptala jsem se. Při snaze se posadit jsem zjistila, že to sen nebyl. Pravou ruku jsem měla v pevné a těžké dlaze a v boku se ozvala tak prudká bolest, že jsem vykřikla. Hned na to do pokoje vrazil Ber.
„Ari!“ křikl mezi dveřmi. Nejspíš jsem ho vyděsila.
„Bere…“ vydechla jsem, „Co se děje? Kde to jsem?“ vyhrkla jsem.
„Ari, nenamáhej se. Klidně lež.“ chytil mě za levou ruku, „Jsi v Izupově domě.“
„Aranel…“ vykřikla jsem, „Byla mrtvá, je mrtvá, Bere, moje Aranel…“ po tvářích mi tekly slzy. Viděla jsem ji před sebou, uvázanou ke sloupu, byla celá od krve.
„Ari, poslouchej mě.“
„Aranel… Proč ona?“ snažila jsem se vstát. Bolelo mě v boku, ale nedbala jsem toho. Chtěla jsem ji ještě jednou obejmout. Někdo mi v tom bránil.
„Ari, prosím tě, uklidni se.“ mluvil na mě Ber. Objevil se přede mnou.
„Bere…“ trochu jsem se zklidnila.
„Ari, klid, odpočiň si.“
„Proč ona…“
„Aranel je v pořádku. Nemáš se čeho bát. Všichni jsou v pořádku.“
„Co se stalo?“
„Zabila jsi Hwestu.“
„Jak? Vždyť on byl rychlejší. Dřív mě bodl.“
„Ale ty jsi sebrala poslední síly a skončila to. Ari, dokázala jsi to. Je konec.“
„Opravdu? A kde je Aranel. Viděla jsem ji…“
„To nebyla ona. Sotva jsi odjela, přijela do Izupova domu i Likonem, Liesem a Siredem. Hned jsme vyjeli za tebou. Izupa znal kratší cestu. Dorazili jsme těsně po tobě. Hwesta nic netušil. Jakmile jsi to skončila, byli jsme u tebe.“ políbil mě, „Teď už bude dobře. V pevnosti mě musel Arin držet, když začal souboj.“
„Tolik ses o mě bál?“ zašeptala jsem.
„Ano, víc než o sebe. A teď už spi. Melinye le, má nejstatečnější krásko.“ řekl a ještě jednou mě políbil. Oči se mi zavřely a já je už nedokázala otevřít.
Procitla jsem druhý den navečer. Na posteli u mé hlavy seděl Ber. Zkusila jsem si sednout.
„Nenene, Ari, lež, krásko. Nenamáhej se.“
„Mám žízeň…“
„Hned.“ vstal a za chvíli mě podepřel, abych se mohla napít. Držel mi sklenici u rtů. Chtěla jsem mu sklenici vzít, ale pravá ruka byla skoro nehybná.
„Nenamáhej se, Ari.“ uklidňoval mě. Lehce nakláněl sklenici. Dychtivě jsem pila, až mi zaskočilo. Rozkašlala jsem se.
„Pomalu, Ari,“ odložil sklenici a ucítila jsem na zádech popleskávání. Pomohlo mi to. Z očí mi tekly slzy. Po chvíli jsem se mohla v klidu nadechnout.
„Zvládneš přežít souboj na život a na smrt a chvíli na to se pomalu utopíš ve sklenici vody.“ zasmál se.
„Nevím, co je lepší.“ vydechla jsem úlevou. Od kašle mě rozbolel bok. „Možná bych radši nepřežila…“ snažila jsem se ustoupit prudké bolesti.
„Dojdu pro Izupu.“ vyběhl z pokoje. Já se snažila vydýchat bolest. Jejich příchodu jsem se nedočkala. Moje hlava mě poslala do sladkého bezvědomí.
Procitla jsem do světla. Ležela jsem na pravém boku. Pravou ruku jsem pořádně necítila. Umrtvila jsem si ji ležením. Přetočila jsem se na záda. Na posteli u mé hlavy seděl Ber a spal. Trochu jsem se nadzvedla, abych si prohlédla pokoj. Tím jsem vzbudila Bera.
„Mára arin, krásko.“ oslovil mě.
„Mára arin.“ odpověděla jsem šeptem.
„Jak se cítíš?“
„Jakoby mě někdo srazil koněm v trysku.“
„Brzy se to zlepší, ava aista.“ pohladil mě po tváři. Usmála jsem se nad jeho posledními slovy.
„To říkáš vždycky.“
„Já vím. Izupa říkal, že se uzdravuješ.“
„Co mi vlastně je?“
„Celkem nic moc.“
„Řekni mi to.“ naléhala jsem. Do pokoje po zaklepání vešel Izupa.
„Mára arin, Ari.“ oslovil mě.
„Mára arin.“
„Jsem rád, že jsi vzhůru. Můžeme se poradit, co dál.“
„Ari určitě bude odmlouvat. Už teď ji vidím na očích, že chce šermovat.“ pousmál se Ber. Levou rukou jsem ho šťouchla do žeber. Dalšímu šťouchanci zabránil. Chytl mě za ruku a políbil ji.
„Heru, co mi je. Ber mi nic neřekne.“
„Vezmeme to popořádku. Zapomeň teď na veškerý namáhavý pohyb a usilovné přemýšlení.“
„Škoda. Na jak dlouho?“
„Na dlouho.“ pousmál se Izupa, „Řeknu to krátce, Ari. Bok se krásně hojí a kromě bolesti už snad nebudou žádné komplikace. Co mě trápí víc, je tvá pravá ruka.“
„Proč?“
„Máš docela komplikovanou zlomeninu předloktí a taky zápěstí.“
„Cože?“
„Jak se to Hwestovi podařilo je mi záhadou. Stejně tak tvá dýka na místě Hwestova srdce.“
„Měla jsem ji na stehně. Myslela jsem, že se mi bude hodit a hodila se.“
„Každopádně na šerm a jakoukoli činnost pravou rukou zapomeň.“
„Proč s ní nemůžu pohnout?“ zeptala jsem se po chvíli, kdy jsem si chtěla svou ruku prohlédnout.
„Musel jsem ti ji přivázat. Moc ses hýbala a já se obával, že si ještě víc ublížíš.“
„Aha.“
„Ruka je srovnaná a kosti by měly brzy srůst. Snad se vše vrátí do normálu.“ pousmál se, „Takže tě čeká jen odpočinek, pořádný spánek, vydatné jídlo a žádný pohyb.“
„No jo.“
„Z postele tě pustím tak za týden. Na chvíli.“
„Hanta, heru.“
„No, už vás nechám o samotě. Kdyby něco, víš, kde mě najdeš Bere.“ rozloučil se s námi a odešel.
„Do háje.“ zanadávala jsem. Do očí mi vstoupily slzy.
„Ari…“ oslovil mě Ber. Odvrátila jsem hlavu a levou rukou slzy setřela. „Všechno bude zase dobré.“
„Nečekala jsem takový konec.“
„To není konec, Ari.“
„Levou rukou nic nezvládnu. Na cokoli si vzpomenu, to jsem dělala pravou rukou. A teď ji nemám. Svým způsobem.“
„Však teď nic dělat nebudeš.“
„Ale…“
„Ari,“zastavil mě, jemně otočil mou hlavu a pohlédl mi do očí, „To nejzákladnější zvládneš a se zbytkem ti pomůžu. A nebudu na to sám. Nevzdávej to, prosím.“ pohladil mě po tváři a políbil. Mlčky jsme si hleděli do očí. Pocítila jsem naději.
Ozvalo se zaklepání na dveře a brzy se dveře otevřely. Do pokoje nakoukl Arin. Široce se usmál a vstoupil. Za ním byli Likon s Liesem a Aranel.
„Nesmím to vzdát. Už kvůli nim.“ pošeptala jsem ještě Berovi a už se ke mně hnala Aranel. Odstrčila Likona i Liese, obratně předběhla Arina a kdyby ji Ber pohledem nezpomalil, mohla bych si ke zraněním přidat i zlomená žebra.
„Aranel.“ oslovil ji Ber. Byla ještě dítě.
„Omlouvám se, atar.“ špitla, „Ale když já mám takovou radost.“
„To my všichni.“ popíchl ji Lies. Aranel na to nereagovala. Skrčila se vedle postele. Pohladila jsem ji po tváři. Teď jsem si uvědomila, že v té pevnosti to Aranel být nemohla. Sired ani Likon s Liesem by to nikdy nepřipustili.
„Mamil.“ v očích měla slzy. Setřela jsem je. Chtěla jsem ji obejmout, ale nešlo to. Zamezovala tomu moje přivázaná ruka. Aranel to však vyřešila za mě. Sklonila se nade mnou.
„Jen nám ji neumačkej.“ ozval se znovu Lies. Musela jsem se usmát. Políbila jsem Aranel na tvář.
„Jsem ráda, že ti nic není.“ zašeptala jsem ji, „Měla jsem obrovský strach, že jsem tě ztratila.“
„Teď už se nám nic nestane a brzy si uděláme společný piknik.“ usmála se.
„Budu se těšit.“
„Aranel, poděl se o to štěstí, co objímáš a dopřej trochu radosti svým bratříčkům.“ ozval se znovu Lies. Musela jsem se usmát. Měl totiž pravdu. Aranel se narovnala.
„Liesi, ty jsi s mamil strávil spoustu času, ale já ne.“ odpověděla mu Aranel a ustoupila. Postupně mě stejným způsobem objali i moji synové. Prohodili jsme ještě několik slov a já jsem usnula.
Týden na lůžku utekl překvapivě rychle. Zpočátku jsem většinu dne prospala. Neustále u mě byl Ber a pomáhal mi se vším. Spoustu věcí jsem se musela naučit zvládat levou rukou.
„Mára arin,“ oslovil mě Ber.
„Mára arin,“ odpověděla jsem a trochu se protáhla. Ber se posadil na postel.
„Jak ses vyspala?“
„Jako když mám ruku v dlaze a ta mě tlačí. Nehledě na to, že mě celá ruka pod obvazem děsně svědí.“
„To je celkem normální. Nasnídáme se.“
„Dobře.“ posadila jsem se na posteli. Ber ze stolu vzal podnos s jídlem a dal jej na postel. Společně jsme se nasnídali. Během toho se ukázala Aranel v doprovodu dvojčat a později i Arin s Nacil. Během dopoledne přišel Izupa.
„Mára rë, Ari.“
„Mára rë, heru. Že už můžu ven?“ spustila jsem hned, co vydechl.
„To se uvidí. Jak se cítíš?“
„Bylo mi i hůř.“
„Podívám se na ránu v boku.“
Vyhrnula jsem halenu. Izupa začal odmotávat obvazy.
„Vypadá to moc dobře.“ pochvaloval si.
„Heru, budu moct už z postele?“ zeptala jsem se znovu.
„Na chvilku možná.“ odpověděl. Usmála jsem se. „Ale bez meče.“ dodal.
„Škoda.“
Izupa již zacelenou ránu namazal mastí, aby jizva nebyla ztvrdlá, a znovu mě obvázal.
„Pomalá a krátká procházka ti neuškodí.“ řekl mi, „Bere, ohlídáš ji.“
„Ohlídám, heru. Kromě chůze jí nic nedovolím.“
„Můžeš se obléct. Je sice léto, ale určitě si vezmi něco teplejšího. Přece jen jsme v horách. A ruku si uvaž na šátek.“poučoval mě ještě. Všechno jsem odkývala. Izupa se s tím spokojil a odešel.
S Berovou pomocí jsem se oblékla a konečně se podívala ven. Procházka to byla krátká a pro mě velmi únavná. Odpoledne jsem tedy s Berem a dětmi proseděla v zimní zahradě. Seděla s námi i Nacil S Arinem o něčem chvíli diskutovali v soukromí. Po chvíli k nám přišli a zapojili se do hovoru.
Užila jsem si nádherný den ve společnosti mých milovaných.
Byla jsem šťastná. V půlce čtvrtroku si vzal Arin Nacil. Do dvou let jsme se s Berem vrátili do Esgorenu. Společně jsme vystopovali většinu Hwestových společníků a očistili jsme Ardenu od zla. Alespoň částečně.
Aranel se provdala za Sireda a ani Likon s Liesem nezůstali sami.
Všichni byli šťastni a proto jsem byla šťastná i já.
Skončila jsem Happyendem. Snad se to líbilo. Přemýšlela jsem, že bych dopsala ještě svatbu Arina s Nacil, ale asi bych to zbytečně natahovala. Tak jsem to ukončila jak nejrychleji to šlo. Ovšem nevím, co budu psát dál. Tyto dodatky jsem psala pravděpodobně od začátku roku 2016, to znamená kolem pěti let.
V.
Žádné komentáře:
Okomentovat