V.
Ber mě objímal. Nebyla jsem schopná na nic myslet, nemohla jsem se uklidnit. Můj klid se zhroutil. Nejčernější představy mě zcela ovládly.
„Ari, všechno bude dobré.“ slyšela jsem Bera. Slova jsem moc nevnímala. Smáčela jsem Berovu tuniku. Nemohla jsem to zastavit. Ber už nic neříkal.
„Arine, odepni mamiln meč.“
„Co se stalo?“
„Řeknu ti to později.“
„Dobře. Dnes už nebudeme šermovat?“
„Ne. Mamil je vyčerpaná. Odnesu ji do postele.“
Brzy jsem pocítila něčí ruce v pase, jak mi odepínají opasek s mečem. Nebránila jsem se. Byla jsem vyčerpaná Ber mě nesl do pokoje. Uložil mě na postel, zul mi boty a zbavoval mě přebytečného oblečení. Nijak jsem nereagovala. Moje myšlenky se ubíraly pouze k Aranel.
„Moje Aranel…“ zamumlala jsem. Okolí jsem nevnímala.
„Ari, krásko, všechno bude dobré.“ objal mě ještě Ber. Potom jsem ztratila vědomí.
Procitla jsem. Ležela jsem v posteli na zádech, byla jsem pečlivě přikrytá a na čele jsem měla obklad. Moji levou ruku někdo svíral.
Chvíli jsem nevěděla, co se děje. Otevřela jsem oči. Vedle postele seděl na židli Ber. Držel mě za ruku a spal. V pokoji bylo šero. Skoro tma. Na stole svítila svíčka a ozařovala nachystané jídlo. Trochu jsem se posadila, čímž jsem vzbudila Bera.
„Ari.“ oslovil mě a políbil ruku, „Jak se cítíš?“
„Jde to. Musím trénovat.“ chtěla jsem vstát, ale byla jsem slabá.
„Teď ne, teď ještě pár hodin spi.“
„Ale…“
„Musíš nabrat sílu.“
„Já vím. Hwesta má Aranel. Až se mu vzdám, pustí ji a bude všechno jako dřív. Bude klid.“
„Doufám. Určitě máš hlad. Počkej, něco přinesu.“ vstal.
„Bere,“ zarazila jsem ho, „nikam nechoď, prosím. Nic nechci, jen tvou blízkost.“ zašeptala jsem.
„Dobře, Ari.“ zašeptal v odpověď. Odpásal si meč, zul boty a ulehl vedle mě. Objala jsem ho, položila hlavu na rameno a snažila se na nic nemyslet.
„Musím to udělat sama. Musím…“ zamumlala jsem a usnula.
Probudila jsem se sama. Vyhrabala jsem se z přikrývek, opláchla si obličej a opásala se mečem. Chtěla jsem co nejdřív vyhledat Izupu. Na chodbách nikdo nebyl. Za chvíli jsem zaklepala na Izupovu pracovnu.
„Vstupte.“ ozvalo se. Váhavě jsem vstoupila. Izupa seděl za stolem.
„Mára arin, heru. Máte pro mě chvilku?“
„Mára arin, Ari. Pojď dál. Posaď se.“ vyzval mě. Usedla jsem na židli.
„Heru, Hwesta napsal místo a čas setkání. Mám tam být sama a neozbrojená.“
„Kdy a kde se máte setkat?“ přerušil mě.
„Na konci pásu Sněžných hor. Je tam prý nějaká pevnost.“
„Dobře.“ Izupa vstal, „Kdysi dávno tam něco bylo. Vyprávěl mi to můj praděd. Za mého života tam nic nebylo. Ačkoli je pravda, že jsem zmíněnou část hor nikdy nenavštívil.“ přitom přešel k policím vpravo a něco hledal, „Měl bych tu mít nějaký starý plán pevnosti.“ Chvíli se mlčky přehraboval v lejstrech. Sledovala jsem ho.
„Kdy se máte setkat?“ ozval se po chvíli Izupa. Stále nenašel, co hledal.
„Za čtyři dny večer.“ zašeptala jsem, „Už Vás nebudu zdržovat, heru. Měla bych jít cvičit.“ vstala jsem k odchodu.
„Ari,“ zastavil mě Izupa, „všechno dobře dopadne.“ povzbudivě se na mě usmál. Naznačila jsem drobnou úklonu a otevřela dveře.
„Ari, po obědě se za mnou zastav. Najdu ten plán a probereme možnosti. Přiveď i Bera.“
„Tankavë, heru.“ opustila jsem pracovnu. Na snídani jsem neměla chuť, proto jsem zamířila rovnou na cvičiště. Potřebovala jsem si vyprázdnit hlavu. Nikdo tam nebyl. Pořádně jsem se zahřála a protáhla.
„Mára arin, mamil.“ Oslovil mě Arin. Doprovázela ho Nacil. Stala se z nich nerozlučná dvojice.
„Mára arin, heri Ari.“ pozdravila mě Nacil.
„Mára arin.“
„Jdeme ti pomoci.“ usmál se Arin.
„Mě už asi nikdo nepomůže, ale děkuji.“
„Mamil.“ oslovil mě Arin důrazně a chytil mě za ramena, „Všechno dobře dopadne. Ava aista.“ zahleděl se mi do očí. Musela jsem se pousmát. Projevil se jako Ber. Vzala jsem jeho hlavu do dlaní.
„Jsi synem svého otce. Neustále mi ho připomínáš.“ řekla jsem, „Tak jdeme na to.“
Celé dopoledne jsem cvičila. Zastavil mě až příchod Izupy.
„Ari, zmeškala jsi oběd.“
„To už je poledne?“
„Už dávno minulo. Pojďte se všichni najíst.“
„Kde je vlastně Ber?“ zeptala jsem se. Chvíli na to jsem na sobě pocítila pohled. Byl kousek ode mě. Rozhlédla jsem se a spatřila ho přicházet.
„Tak pojďte na oběd.“ znovu nás vyzval Izupa a vykročil směrem k Berovi. Následovala jsem ho. Sotva jsem došla k Berovi, objal mě.
„Mára rë, krásko.“ zašeptal mi do ucha, „Musíš být unavená.“
„Mára rë, lásko. Možná trochu.“ odpověděla jsem.
„Celý den pilně cvičíš.“
„Nic jiného mi nezbývá. Nebo se mám vzdát poslední naděje a jen klidně čekat?“
„Ne. Nevzdávej se.“ položil mi ruce na ramena a hleděl mi do očí, „Jdeme na ten oběd.“ objal mě kolem ramen.
„Mluvil jsi teď někdy s Arinem o Nacil?“
„Ne, pročpak?“
„Jen tak…“
Společně jsme došli do jídelny. Téměř okamžitě jsme dostali jídlo. Mlčky jsem se najedla. Odpoledne jsem i s Berem strávila v Izupově pracovně. Byla jsem detailně seznámena se starou pevností.
Po večeři jsem šla s Berem na procházku. Mlčeli jsme. Došli jsme až na Rozhlednu a sledovali západ slunce. Ber mě celou dobu objímal.
„Atar?“ ozvalo se za námi. Trochu jsem se lekla. Za námi stál Arin a o kousek dál Nacil.
„Co se děje Arine?“
„Mám pro vás jednu zprávu.“ na chvíli se odmlčel. Nacil stojící v pozadí ho povzbuzovala pohledem.
„Povídej Arine.“ pobídla jsem ho. Zahleděl se mi do očí. S očekáváním jsem na něho hleděla.
„Atar, mamil, požádal jsem Nacil o ruku.“ vypadlo z něj. Šokoval mě. Velmi příjemně mě šokoval. Nebyla jsem schopná slova. Arin se začal usmívat.
„Nacil souhlasila a její otec také.“
„To je skvělé!“ vykřikla jsem a hnala se Arinovi do objetí. Nacil za Arinem ulehčeně oddechla a přišla k nám. Objala jsem ji také a Ber mě napodobil.
„To bychom měli zapít. Jdeme.“ zavelel Ber a společně jsme odešli do zimní zahrady. Přidal se k nám i Hunson.
Do půlnoci jsme slavili zasnoubení. Vlastně ani nevím, že půlnoc byla. Usnula jsem v křesle. Únava nastřádaná za celý den a k tomu sklenka vína vykonaly své.
Probudila jsem se v posteli. Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát. Poslední včerejší vzpomínka byla na zimní zahradu.
Kolem mě bylo šero. Vyhrabala jsem se z přikrývek a oblékla se. Ber byl někde pryč. Na stole jsem spatřila snídani a vzkaz. – Ach ten můj dokonalý muž. – pousmála jsem se.
Mára arin, krásko, nech si chutnat a přijď na cvičiště. Melinye le.
Něco málo jsem snědla. Zbytek jsem odnesla do jídelny. Cestou jsem nikoho nepotkala.
Došla jsem k cvičišti. Už z dálky jsem slyšela jasný zvuk oceli. Zastavila jsem se tak, abych všechno viděla, ale sama zůstala neviděna.
Na cvičišti byl Ber a Arin s Nacil. Nacil šermovala proti Arinovi a Ber se díval. Jakmile skončili, Ber hodnotil. Nacil byla dobrá. Zlepšovala se. velmi rychle a velmi výrazně.
Arin další souboj vyhrál. Držel Nacil před sebou a na hrdle ji držel meč. Něco jí šeptal, potom jí políbil. Ber se usmál a rozhlédl se. Nestihla jsem se schovat. Spatřil mě. Už jsem se nemohla skrývat. Podlezla jsem hrazení a vydala se k nim.
„Mára arin, heri Ari.“ pozdravila mě Nacil.
„Mára arin.“ odpověděla jsem. Ber mě objal, pozdrav mi zašeptal do ucha a políbil mě.
„Tak jdeme na to.“ odložila jsem zbytečné věci a tasila meč. První souboj byl s Nacil. Zlepšila se a to velmi výrazně. Nakonec jsem ji ale porazila. Druhý souboj proběhl s Arinem. Překvapivě skončil nerozhodně. Následovala chvíle klidu, během které přišel Hunson. Další souboj byl proti němu a poslední byl proti Berovi. Ten už jsem nezvládala a prohrála jsem.
„Pro dnešek to stačí, Ari.“ řekl Ber.
„Dobře, stejně už nemůžu.“
Ber se pousmál. Tuhle větu ode mě často neslýchával. Většinou jsem mu tvrdila opak.
„Tak jdeme.“
„Už mám hlad.“
Společně jsme odešli do jídelny a najedli se. Celé odpoledne jsem s Berem zkoumala plánek pevnosti. Snažila jsem se zapamatovat si co nejvíc. Po večeři jsem se vydala na procházku. Z Rozhledny jsem znovu sledovala západ slunce. Ber stál za mnou a objímal mě. Užívala jsem si tu chvíli. Byla to jedna z posledních. Po návratu do pokoje jsem ulehla do Berova objetí a poddala se spánku. Začínala jsem být překvapivě klidná. Nic mě netrápilo ve snech.
Další dny jsem trávila podobně. Izupa se během nich postaral o mou nenápadnou výzbroj. Musela být nenápadná, protože to požadoval Hwesta. Bohužel jsem se kvůli tomu musela vzdát svého meče. Dostala jsem ale velmi dobrý jednoruční meč se zvláštní hlavicí. Byl přesně vyvážen a byl lehčí. Poslední dny jsem šermovala s ním. Zvykala jsem si také na šerm v dlouhé sukni. Ze začátku to bylo obtížné, ale brzy jsem to zvládala bez pádu.
V předvečer odjezdu jsem seděla i s Berem v Izupově pracovně.
„Tak Ari. Je ti všechno jasné?“ zeptal se mě Izupa.
„Snad ano, heru.“
„Snad jsme dokázali předvídat všechny možné situace.“
„Teď už můžu doufat, že nenastane nějaká nepředvídatelná.“
„Dobře.“
„Hanta rimbevë, heru, za všechno. Postarejte se o Arina a Nacil.“
„Spolehni se. Mára lómë.“ rozloučil se s námi Izupa.
„Mára lómë.“ opustili jsme pracovnu a šli do pokoje.
„Jak se cítíš, Ari?“ zeptal se mě Ber.
„Jsem překvapivě klidná. Asi se ještě půjdu projít.“
„Dobře. Mám…“
„Děkuji. Potřebuji být chvíli sama. Za chvíli jsem u tebe.“ zastavila jsem ho. Donutila jsem ho sklonit se a políbila ho. Pak jsem se otočila a odešla z budovy. Došla jsem na rozhlednu a, jak jsem měla v poslední době ve zvyku, jsem sledovala západ slunce.
Smířila jsem se s osudem. Musela jsem Aranel a ostatní zachránit. Rozhodla jsem se správně.
„Tak zítra Hwesto.“ zašeptala jsem do tmy a vydala se zpět do pokoje. Cestou jsem potkala Arina.
„Mamil?“ oslovil mě.
„Arine.“ usmála jsem se, „Zítra už bude po všem. Postarej se o Nacil. Učiň ji šťastnou a nezapomeňte na mě.“ řekla jsem mu.
„Rád bych jel s tebou.“
„Nejde to. Už kvůli Aranel. Zůstaň tady s Nacil.“ objala jsem ho, „A potom pomoz Aranel překonat tu bolest, která přijde.“
„Dobře.“
„Namárië, Arine.“ pohlédla jsem mu do očí, „Je pro tvé děti.“ podala jsem mu svůj meč a opustila ho. Nechala jsem ho stát na místě. Ohlédl se po mně, ale já se ohlédnout nedokázala. Pravděpodobně bych už potom nedokázala odejít.
Vstoupila jsem do pokoje. Opláchla jsem si obličej a zalehla do postele. Chvíli na to někdo vstoupil.
„Ari?“ ozval se Ber.
„Tady jsem.“ odpověděla jsem. Ber došel k posteli a ulehl vedle mě. Mlčeli jsme. Loučila jsem se.
„Bere?“ oslovila jsem ho.
„Copak, krásko?“
„Chtěla bych….“ odmlčela jsem se, „Naposledy.“ zvedla jsem se na loktech a pohlédla mu do očí. Chvíli na mě nechápavě koukal. Pomalu jsem se k němu přibližovala. Něžně jsem ho políbila. Pochopil.
Žádné komentáře:
Okomentovat