Karanténa pokračuje, do šermu stále nemůžu, tak přidávám Ari. Příjemné čtení.
V.
Odešli jsme rovnou na dvůr. Koně nám již osedlali. Kolem nás byla celá rodina. Postupně jsem všechny objala a prohodila s nimi pár slov.
„Frone, brzy se uvidíme. Postarej se o Aranel.“
„Slibuju.“
„Buďte na sebe opatrní. Zbytečně neriskujte. Hwesta je nebezpečný. Opatrujte se, oba.“ Objala jsem i Liese. Poslední jsem objala Aranel.
„Nebuď smutná, Aranel. Než se naděješ, budeme spolu. A budeme pánovat tvou svatbu. Sired je dobrý muž. Gratuluji ti.“ usmála jsem se. Aranel plakala.
„Tak jdeme.“ zavelel Ber. Chytila jsem koně za otěže a vedla ho přes pastviny k brance v hradbách města. Kousek za brankou jsme koně vedli. Pak jsme nasedli a hnali je k jihu. Nemluvili jsme. Nebylo to třeba. Rychle jsme ukrajovali mílí za mílí a blížili se k Temnému lesu. Pod jeho stínem jsme zastavili.
„Pojedeme skrz?“ zeptal se Arin.
„Raději bych jela okolo.“
„To znamená zdržení.“
„Já vím, ale…“
„Ari, určitě to zvládneme. Poneka už není.“
„Ale Hwesta ano.“
„Ten doufám netuší, že jsme opustili město.“
„Bere…“
„Pojedeme okolo. Bude to jistější.“ Rozhodl Ber. Znovu jsme usedli na koně a pokračovali v cestě. V sedle jsme byli až do prvních paprsků slunce. Les se stále tyčil vpravo od nás.
„Ari, vydržíš ještě?“ zeptal se mě Ber.
„Ještě ano.“ pokusila jsem se o úsměv.
„Takže zastavíme a odpočineme si.“ zavelel a zastavil. – Jak to zase poznal? – blesklo mi hlavou. Měla jsem pocit, že mi upadnou nohy. Nové sedlo není ideální na takovou dlouhou cestu. Zajeli jsme pod stromy, abychom se ukryli před zvědavými zraky. Sesedla jsem trochu nemotorně. Dopad jsem málem neustála.
„Ari.“ zachytil mě Ber, „Měla jsi něco říct.“
„Nic mi není.“
„Tvrdohlavá jako vždy.“
„No jo, jen…“
„Nic takového. Tady máš deku a běž si lehnout. Za chvilku jsem u tebe.“
„Bere…“
„Ari…“
„Já…“
„Ne. O koně se postarám já, jasný? Běž si lehnout.“ chytil mě za ramena a dlouze se mi zadíval do očí, „Arine, dohlédni, aby si mamil ustlala a zalehla.“
„Bere…“ umlčel mě polibkem.
„Nechci se hádat, ale potřebuješ odpočinek.“
„Jsi stejně unavený jako já.“
„To možná ano, ale ještě něco vydržím. Běž si lehnout, Ari.“ usmál se, „Čeká nás ještě dlouhá cesta. Potřebuješ být silná. Lehni si.“
„Dobře.“ Vzala jsem od Bera dvě deky a našla si místo bez kořenů, což bylo těžké. Sotva jsem dolehla a přikryla se, už jsem nevěděla o světě.
Procitla jsem.
„Jak budeme pokračovat?“ ptal se Arin.
„Pojedeme k jihu, pak se stočíme na východ a objedeme Sněžné hory. Budeme doufat, že Ringa nebude těsně pod horami moc rozvodněná a bude se dát překročit.“
„Ringa je rozvodněná celoročně. Proto se postavil most.“ ozvala jsem se.
„Mára rë, mamil.“
„Mára rë, Arine.“
„Vyspala ses dobře?“ zeptal se mě Ber a přisedl ke mně.
„Bolí mě úplně všechno.“
„Tušil jsem to. Každopádně se najez. Za chvíli vyrážíme.“ podal mi balíček a políbil mě do vlasů. Nevypadal vůbec odpočatě.
„Díky. Spal jsi vůbec?“
„Ne.“ odpověděl, „Vyspím se, až budeš v bezpečí, Ari.“
„Bere, taky musíš odpočívat. Cesta je dlouhá.“
„Já to zvládnu.“ usmál se a vstal, „Tak pojď, budeme pokračovat.“ podal mi ruku a pomohl mi na nohy. Sbalila jsem deky a nasnídala se. Během hodiny jsme vyrazili podél lesa na jih. Do večera jsme les objeli a mírně se stočili k východu. Pokračovali jsme dlouho do noci. Po půlnoci jsme zastavili a odpočívali. Oheň jsme nezapalovali. Večeře tedy byla studená.
„Tula fumin, Ari.“ zašeptal Ber. Opírala jsem se o něj, bylo mi příjemné teplo.
„Když se zvednu, tak mi bude zima.“
„Atar, běžte spát oba. Budu hlídat celý zbytek noci.“
„Kdyby něco, tak mě…“
„Nás.“ skočila jsem Berovi do řeči.
„Tak nás vzbuď.“
„Mára lómë.“
„Mára lómë, Arine.“ vstali jsme a poodešli kousek od koní.
„Bere?“
„Ano?“
„Že si taky odpočineš?“
„Nedala jsi mi na výběr.“ pousmál se, „Budu tě celou noc objímat, aby ti nebyla zima.“ Zalehli jsme. Stulila jsem se Berovi do objetí a v příjemném teple jsem usnula.
Probudila mě zima a taky světlo. Ber i Arin už byl na nohou a chystali se na cestu.
„Mára arin, Ari.“ oslovil mě Ber.
„Mára arin.“
„Doufám, že ti nebyla zima.“
„Až teď je mi zima.“
„Za chvilku se zahřeješ. Dej si snídani. Osedláme s Arinem koně a vyrazíme.“
„Dobře.“ Poskládala jsem deky a za chvíli jsme vyrazili. Celý den jsme strávili v sedle a taky půl noci k tomu.
„Je čím dál větší zima.“ postěžovala jsem si Berovi po setmění.
„Taky se blížíme k horám. Na vrcholcích bude ještě sníh.“ odpověděl mi, „Najdeme nějaké kryté místo a dneska rozděláme oheň.“
Jeli jsme ještě asi hodinu, pak jsme se utábořili. Našli jsme menší prohlubeň obklopenou keři. O dřevo nebylo nouze. Kousek dál v naší cestě bylo i pár stromů. Ber rozdělal oheň a Arin se postaral o koně. Mě nedovolili nic dělat. Trochu jsem se třásla zimou. Usedla jsem co nejblíže k ohni a nahřívala se.
„Mamil, běžte spát, oba. Budu hlídat.“ oslovil mě Arin.
„Asi to bude nejlepší. Mára lómë, Arine. Kdyby něco…“
„Tak vás oba vzbudím. Mára lómë.“ políbil mě na čelo a odešel na hlídku kousek od ohně. Ukládala jsem se. Ber s Arinem ještě něco probral a pak si lehl vedle mě.
„Máme to skvělého syna.“ zašeptal Ber.
„Je celý po tobě.“ odpověděla jsem.
„Já myslel, že už spíš.“
„Nespím, čekám na tebe.“
„Už jsem tady, tak klidně můžeš usnout.“
„Jak dlouho ještě pojedeme?“
„Ještě tak tři dny. Jsi unavená?“
„Možná až moc.“
„Já vím. Tak spi.“ objal mě a já se poddala spánku. Bohužel ne na dlouho.
Probudila mě zima. Kolem mě byla tma.
„Kdo myslíš, že to je?“
„To nevím, jen doufám, že jsme oheň uhasili včas.“ slyšela jsem Bera, „Každopádně bychom už ho zapalovat neměli a měli bychom vyrazit na cestu.“
„A co mamil?“
„Necháme…“
„Je vzhůru.“ zarazila jsem Bera. Oba se na mě překvapivě podívali, „Co se děje?“
„Trochu jsme podcenili situaci. Kolem nás se někdo pohybuje. Měli bychom se sbalit a vypadnout.“
„Dobře, jdeme na to.“
„Myslel jsem, že tě necháme spát, ale asi jsme tě vzbudili, že?“
„Vzbudila mě zima.“
Posbírali jsme věci a zcela neplánovaně vyrazili na cestu. Jeli jsme celý zbytek noci a celý den. Jen kolem poledne jsme na chvíli zastavili. Dojeli jsme k řece. Nebyla na tom s vodou tak, jak jsem se obávala. Mohli jsme si celkem v klidu přebrodit. Jen byla mrazivá. Od hor vál svěží větřík a donesl mraky. Během odpoledne se rozpršelo. Drkotala jsem zubama.
„Ari, je ti teplo?“
„Moc ne. Znám i teplejší období.“ pousmála jsem se. Přitáhla jsem si plášť ještě víc k tělu.
„Pojedeš se mnou. Zahřeju tě.“
Za normální situace bych se bránila, ale situace vůbec normální nebyla. Pomalu se stmívalo a déšť neustával.
„Dobře.“ souhlasila jsem. Usadila jsem se před Berem. Mého koně se ujal Arin a mohli jsme pokračovat v cestě.
„Odpočiň si.“ políbil mě Ber. Začínalo mi být příjemně, což mě ukolébalo ke spánku.
Žádné komentáře:
Okomentovat