Vyhledala jsem LacRena. Sedlal koně.
"Jak dlouho pojedeme?" zeptala jsem se.
"Asi den. Záleží na tom, jak se budete cítit v sedle."
"Dobře. Jeďme tedy." LacRen mi pomohl do sedla. Vyrazili jsme podél hor na východ.
Den proběhl jednotvárně. K večeru jsme přijeli k pevnosti. LacRen vyslal zvědy. Ohně ani stany jsme neměli. Zvěd se do rána nevrátil.
Spala jsem velmi neklidně. Často jsem se budila a dlouho pak zírala do tmy stanu. Nevím, kolik bylo hodin do svítání, ale po posledním snu, kdy Hwesta zajal Aranel, jsem už neusnula.
Cítila jsem velkou únavu. Sotva jsem se držela na nohou, když jsem vstala. Nedokázala jsem si představit celý den v sedle. Po chvíli jsem opět padla do postele a chtěla celý den spát. Ovšem bylo mi jasné, že to nebude možné. Nabírala jsem síly na cestu.
"Mára arin, heri Ari." oslovil mě někdo zvenku. Nebyla jsem schopná odpovědět.
"Heri Ari?" ozvalo se znovu po chvíli, "Stalo se Vám něco?" ptala se osoba dál, "Dojdi pro krále, něco se muselo stát."
Jedna osoba odběhla. Chvíli byl klid.
"Herunya, heri Ari neodpovídá."
"Byli jste uvnitř?" zeptal se LacRen.
"Ne, pane."
"Ari, jste tam? Můžeme vejít?"
"Ano." zašeptala jsem. Víc jsem ze sebe nebyla schopna dostat. Takové dny jsem už znala. Nebyla jsem schopna ničeho.
"Jdeme." rozhodl LacRen a vstoupil do stanu. Pootevřela jsem oči.
"Ari?" znovu mě LacRen oslovil,"Co se děje?"
"Jsem strašně unavená. Sotva stojím na nohou." zašeptala jsem.
"Musíme pokračovat v cestě. Ber v pevnosti není. Je zcela opuštěná. Musíme se vrátit k Vašemu bratru"
"Ráda bych, ale nejde to."
"Ari, vzchopte se." naposledy se mě snažil povzbudit. - Musím vstát, jinak se odtud nehneme. Prostě musím. - pomyslela jsem si.
"Zkusím to." odhodlala jsem se po chvíli ticha. Mysl byla odhodlaná, ale tělo mě nechtělo poslouchat.
"Osedlejte koně. Ari, pojedete se mnou. Nedovolím, abyste případně spadla z koně." oznámil mi LacRen. Pomohl mi na nohy. Téměř okamžitě jsem cítila, že nejdu ani krok. Složila jsem se LacRenovi do náruče a nevěděla o světě.
Procitla jsem až večer. Ležela jsem v temnotě stanu, ale nebyla jsem sama. Někdo mě pozoroval. Snažila jsem se proniknout svým pohledem tmu a osobu najít. Seděla u vchodu do stanu.
"Kde to jsem?" zašeptala jsem do ticha.
"Jsme pořád u Trpasličí pevnosti. Váš zdravotní stav nám nedovolil cestovat."
"Dobře."
Osoba vstala a usadila se vedle mě na lůžko. Byl to LacRen.
"Je Vám lépe?" zeptal se.
"Stále jsem unavená, ale jízdu snad zvládnu."
"Dnes už nikam nepojedeme. Vyrazíme zítra. Pořádně si odpočiňte. Nechám Vám donést něco k jídlu a světlo." vstal a opustil můj stan. - Nikam jsme se nepohnuli. Nepřiblížila jsem se Berovi. Oddálila jsem naše setkání. - blesklo mi hlavou. Zavřela jsem oči. Chtěla jsem se probudit a být v náručí Bera. Usnula jsem.
Probudila jsem se za plného světla. Na židli seděl LacRen a spal. Velmi mi připomněl Bera. Taky jsem ho několikrát nachytala spát v křesle vedle mé postele. Pousmála jsem se.
"Mára arin." zašeptala jsem. LacRen se vzbudil.
"Mára arin, Ari. Jak je Vám?"
"Je mi lépe jak včera."
"Pojedeme velmi pomalu, ale prvně se nasnídáme. Včera jste nic nejedla." Vzal se stolu tác a položil mi jej na klín. Musela jsem se najíst. LacRen mě pozoroval. Během dopoledne jsme vyrazili. Měla jsem značné potíže udržet se v sedle. Každou chvíli jsme stáli. Vzpomněla jsem si na Friinin. Tenkrát jsme stáli každou hodinu. Netušila jsem, že se jednou zachovám úplně stejně.
Utábořili jsme se brzy. LacRen už se mnou neměl trpělivost.
Uložila jsem se do stanu a odmítala se hnout.
"Omlouvám se, heru, že tak zdržuji. Už jsme mohli dávno být v půlce cesty."
"Neomlouvejte se. Vím, že Váš zdravotní stav Vám více nedovolí. Nedělejte si s tím starosti. Pojedeme tak, abyste to zvládala." usmál se.
"Dobře. Víte, co je nejhorší? Že to štve hlavně mě."
"Netrapte se. Určitě se to brzy zlepší, až budete mezi svými blízkými. Už Vás nechám odpočívat. Mára lómë."
"Mára lómë." odpověděla jsem. LacRen opustil stan. Zavřela jsem oči a téměř okamžitě jsem usnula.
Probudila jsem se. Venku už bylo světlo. LacRen mě nechal spát dlouho. Cítila jsem se mnohem lépe. Na stole byla snídaně. Něco málo jsem snědla a slabila si věci ve stanu. Vyšla jsem.
"Mára arin, heri Ari." pozdravil mě kapitán.
"Mára arin, kde je král?"
"U sebe ve stanu." odpověděl mi, "Doprovodím Vás." Vykročil. Rychle jsem ho následovala.
"Mára arin, Ari. Vidím, že je Vám lépe."
"Mára arin, je mi mnohem lépe. Budeme dnes pokračovat v cestě?"
"Jistě, jen co sbalíme tábor." usmál se LacRen a hned vydal potřebné rozkazy. Zapojila jsem se do činnosti a osedlala si koně. Do dvou hodin jsme vyjeli na jih.
Jeli jsme pomalu. Někdy jsem měla problém udržet se v sedle. Bylo to pro mě velmi namáhavé. Často jsme stáli. Nechápu, jak jsem mohla vydržet v sedle celou noc na cestě z Númenu až k horám.
Těsně před západem slunce jsme se utábořili na kraji lesa severně od Severních hor. Byla jsem unavená, ale nemohla jsem usnout. Poslouchala jsem klasický noční táborový ruch. Čekala jsem reptání vojáků na pomalý postup. Táborový ruch kolem půlnoci utichl. Stále jsem byla vzhůru. Usnula jsem hodně pozdě.
LacRen mě nechal spát dlouho. Probudila jsem se kolem poledne. Společně jsme se naobědvali a vyrazili na cestu. Jela jsem na koni vedle něj.
"Proč jste mě nevzbudili dříve. Mohli jsme dojet dál. Zbytečně jste se zdržel atar."
"Potřebujete si pořádně odpočinout, drahá."
"Odpočinu si až u Frona. Strašně Vás zdržuji."
"Ari, Ber by mě asi zabil, kdyby se Vám něco stalo. Stačí, že jste byla tak dlouho v Númenu. Dlouho jste byli odloučeni. Už to stačí." usmál se LacRen, "Už nedovolím, aby se něco podobného opakovalo."
Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co na to říct. Velmi mile mě LacRen překvapil.
Ještě za světla sme na úbočí Severních hor rozdělali tábor.
Seděla jsem u ohně a prohlížela si svůj meč. Přemýšlela jsem, zda ještě budu šermovat.pořád jsem měla v těle ten jed, který mě velmi oslaboval.
Najednou v táboře nastal rozruch.
"Bere, jsem rád, že jsi v pořádku." slyšela jsem LacRena. - Říkal Bere? - ptala jsem se sama sebe.
"Atar, co Ari? Kde je?" zaslechla jsem ho. Rozechvěla jsem se. - Konečně. - blesklo mi hlavou. Vstala jsem od ohně a rozhlédla se. Po chvíli jsem spatřila LacRena s Berem.
"Je v bezpečí, neboj se." odpověděl mu LacRen. Pomalu jsem k nim přicházela. Ber mě neviděl. Nevěděl o mně.
"Dobře, jedeme za ní."
"Není třeba někam jezdit." uklidňoval LacRen Bera.
"Proč?" zarazil se.
"Protože jsem tady." vstoupila jsem do jejich rozhovoru. LacRen ustoupil. Pohlédla jsem Berovi do očí. Nebyl schopen cokoli říct. Neztratil nic z toho, co jsem na něm milovala. Nebyla jsem schopna pohybu. Uplynulo mnoho let. Mnoho let jsme se neviděli.
"Ari…" zašeptal. Nevnímala jsem okolí. Usmála jsem se. Ber pomalu překonal vzdálenost, která nás od sebe dělila. Objal mě.
Žádné komentáře:
Okomentovat