Hwesta. Překvapilo mě, že tam bylo jméno, které mi dal Imperos. Rozlomila jsem pečeť a začala číst.
Milá Fereaquas
vlastně Ari. Hned jak jsem tě tenkrát spatřil, měl jsem vyhráno. Z Mornabandu jsi mi utekla, ale Númen je lepší místo na ukrytí mé kořisti. Nemáš šanci se odtud dostat. Nic ven neprojde. I ten nejlepší kurýr selhal a nechal se lehce zneškodnit. Daleko nedojel. Dopis jsem samozřejmě zničil.
Zůstaneš se mnou. Určitě se ještě setkáme. Velmi brzy.
Tvůj Hwesta
Sotva jsem přečetla poslední řádky. Ruce se mi nekontrolovatelně třásly, do očí mi vstoupily slzy. Měla jsem strach. Takový strach jsem v životě neměla. Vždy jsem kolem sebe měla někoho, na koho jsem se mohla spolehnout. Teď jsem byla sama, slabá a bezbranná. Moc dobře jsem si to uvědomovala. A Hwesta to věděl také.
Přerušila jsem tok svých pochmurných myšlenek a zazvonila na zvonec. Během chvíle u mě byla Tris.
"Má paní, máte nějaké přání?" zeptala se.
"Tris, potřebuji někoho, kdo se mnou bude trávit co nejvíce času. Mám strach z Hwesty. Nemám šanci se mu ubránit sama."
"Dobře."
"Znovu zkusím napsat Fronovi a budu to zkoušet tak dlouho, dokud se dopis nedostane přes hranice."
"Ano, má paní."
Hned jsem sedla ke stolu a znovu psala dopis pro Frona.
Uplynulo mnoho dní, týdnů i měsíců. Poslala jsem mnoho dopisů, ale odpovědi jsem se nedočkala.
S jedním dopisem jsem poslala i Tris. Možná to byla chyba, protože už se nevrátila. Věřila jsem, že ona to zvládne. Imperos však brzy našel náhradu. Merea byla velmi aktivní. Kdyby mi nebylo tak zle některé dny a necítila se tak slabá, učila by mě šermovat. Bohužel můj zdravotní stav mi větší aktivitu nedovoloval. Už jsem se vzdávala naděje, že se dopis dostane z Númenu.
"Má paní, napíšete dopis svému bratru?" zeptala se mě Merea.
"Řekněte mi, má to ještě cenu? Vždyť jsem napsala tolik dopisů a odpovědi jsem se nedočkala." odpověděla jsem.
"Sama jej odvezu na hranice."
"Ale to po Vás nemůžu chtít."
"Já to dokážu."
"Nechci ztratit další přítelkyni."
"Já se vrátím. Prosím napište." podávala mi papír a něco na psaní.
"Dobře." usedla jsem ke stolu. Merea odešla. Soustředila jsem se na psaní.
Milý Frone,
dost mě strachuje, že neodpovídáš na mé dopisy. Už jsem Ti poslala několik, ale odpovědi jsem se nedočkala.
Teď posílám svou osobní služku, která snad dokáže projít přes hranice země Númen.
Jsem zde již několik let. Zdejší vládce po těch letech neví, kdo jsem. Neřekla jsem mu to.
Utrpěla jsem dost vážná zranění. Zatím i po těch letech mám následky. Chtěla jsem začít znovu šermovat, ale můj zdravotní stav mi to nedovoluje. Někdy nejsem schopná vstát z postele bez pomoci. Obávám se, že o to zdejšímu vládci jde. Znemožnit mi návrat k rodině.
Doufám, že se vrátil aspoň Arin. Doufám, že se dobře daří Tobě i Jarin, Tvým dcerám a synovi. Už z něj musí být muž.
Bera jsem ještě nenašla, ale jakmile se odtud dostanu, budu pokračovat v hledání.
Pozdravuj ode mě všechny. Polib za mě Aranel.
Tvá Ari
Poskládala jsem list. Chvíli na to přišla Merea. Skoro jsem ji nepoznala. Oblečena v mužském tmavém loveckém oděvu, vlasy schované pod šátkem.
"Má paní, jsem připravená."
"Dobře, buďte opatrná."
"Zítra jsem zpátky."
Předala jsem jí list a doprovodila ke koni. Venku se stmívalo.
"Namárië." zašeptala jsem do ticha blížící se noci. Měla jsem strach. Unaveně jsem se vrátila do pokoje a doufala, že všechno dobře dopadne.
Zalehla jsem brzy, ale usnout jsem nemohla. Myslela jsem na Frona s dětmi a Bera, kterého jsem velmi dlouho neviděla.
Merea se nevracela. Uběhl celý týden. Imperos mezitím zjistil, že je Merea pryč a obstaral mi novou služku.
Uběhly skoro dva týdny. Vzdávala jsem se naděje.
Žádné komentáře:
Okomentovat