Po šermířském výcviku, abych byla přesná. Jsem totálně bolavá, cítím i svaly, o kterých jsem si myslela, že je nemám. Hlavně zdvihače hlavy.
Opět jsem nelitovala času. Prvně bylo rozběhání, 18 koleček kolem sálu. (Tolik jsem snad v životě nikdy neuběhla.) Ani jsem se moc nezadýchala. Pak rozcvička. Tentokrát i protahování. Odpadla jsem až u cviku, kdy jsem ležela na zádech, ruce podél těla a musela jsem nadzdvihnout nohy. To jsem opravdu nevydržela a odpadla jsem mezi prvními. Nejspíš jsem byla jediná. Nesledovala jsem ostatní.
Po rozcvičce jsme hráli postřehové hry. Dvě. Při jedné se sedělo na zemi ve dvojicích, zády k sobě, založené ruce a na pokyn se mělo co nejrychleji vstát. Pak se leželo na zádech, nakonec na břiše. To jsem prohrála pokaždé. Druhá postřehová hra spočívala v souboji ve dvojici, kdy jsme měli toho druhého plácnout na určenou část těla. Rameno, lýtko. U lýtka jsem neuspěla vůbec. Rameno pro mě bylo jednodušší.
Pak jsem si zkusila parakotoul (přes rameno). Prvně jen tak, potom s pomyslnou zbraní. Pak se k tomu postupně přidávaly prvky. Obrana proti seku na hlavu.
Poslední série cviků byla zaměřena na scéniku pěstních soubojů.
Tolikrát, kolikrát jsem spadla včera, jsem snad nikdy nespadla za celý svůj život. Ani tenkrát v Bukovince, co jsem se učila padat, jsem tolikrát nespadla. A tam si mě přehazovali přes záda. Teď se mi to hodilo. Dost mě to bavilo, jen teď nemám s kým cvičit. A nemám doma žíněnku.
V jednom souboji se mi ale poštěstilo, že jsem si taky udělala takový kotrmelec. A přežila jsem to ve zdraví.
Tak teď jdu odpočívat, pojídat čokoládu a koukat na film. A uvolňovat svaly, o kterých jsem nevěděla.
Vaše bolavá Vanimaré
Žádné komentáře:
Okomentovat