Zpráva 1. část

Přijel jsem do stáje. Rdane už byl uvnitř. Po chvíli jsem vešel také. Spatřil jsem svého otce, jak dřepí u jednoho balíku se slámou.

"Co se tady děje?" zeptal jsem se. Otec se otočil ke mně a pokynul mi, abych k němu přišel. Vykročil jsem. Za chvíli jsem spatřil, jak Ari leží na zemi. Usmívala se.

"Ari." vydechl jsem překvapením. "Co se stalo?" otočil jsem se na svého otce.

"Udělalo se jí trochu nevolno. Už se jí vrací barva do tváře." odpověděl mi otec.

"Nic to není, Bere, neboj se." usmála se ještě víc. Chtěla vstát, ale tentokrát jsem ji zastavil já.

"Ari. Co jsi zase dělala?" vzal jsem ji do náruče.

"Jen jsem tě hledala." pohladila mě po tváři, "Chtěla jsem ti říct něco důležitého."

"Hmm, a copak?" zeptal jsem se se zájmem.

"Někde víc v soukromí ti to řeknu."

"Dobře. Jdeme. Rdane, postaráš se mi o koně?" zeptal jsem se.

"Ano." převzal ode mě otěže. Odcházel jsem ze stáje. Odnesl jsem Ari až do pokoje. Posadil jsem se na postel. Ari jsem s náruče nepustil.

"Tak co máš na srdíčku tak důležitého, že jsi kvůli tomu málem ztratila vědomí?" podíval jsem se jí do očí. Usmála se.

"Nebudeš tomu věřit, ale…" odmlčela se. Hleděla mi do očí. "Čekáme spolu dítě." vzala mou hlavu do svých rukou.

"Ari…" nevěřil jsem vlastním uším, "Opravdu?" zeptal jsem se. Kývla na souhlas. Vstal jsem a zatočil se s ní. "Kdy ses to dozvěděla?"

"Dneska ráno mi to řekla Aca." odpověděla mi.

"To je skvělá zpráva, Ari."

"Aspoň jsem zjistila, proč je mi pokaždé tak špatně."

Znovu jsem se posadil na postel. Ari zesmutněla.

"A to jsem doufala, že znovu začnu se šermem." sklonila hlavu.

"Ari, co se stalo?" nechápal jsem její reakci.

"Všechno se oddálí. Chtěla jsem se šermem začít co nejdřív." na chvíli se odmlčela, "Navíc nevím, jestli jsem na něco takového připravená."

"Zvládneš to." nadzdvihl jsem jí bradu. "Spolu to zvládneme, miláčku." hleděl jsem ji do očí. "Usměj se, prosím." pobídl jsem ji a sám se usmál. Usmála se a nedokázala se mi dál dívat do očí.

"Ari." znovu jsem ji oslovil. Znovu jsem jí nadzdvihl bradu a políbil ji. Opřela se o mě. Cítil jsem štěstí. Ještě chvíli jsme takhle seděli. Vychutnával jsem si tu chvíli, i když jsem tušil, že mám ještě nějaké povinnosti. Seděli jsme mlčky.

Někdo do ticha zaklepal na dveře.

"Vstupte." řekl jsem. Dveře se otevřely a vstoupil Rdane.

"Omlouvám se, že ruším, ale… Bere, měli bychom podat hlášení."

"Dobře." Rdane opustil pokoj.

"Vydržíš tu chvíli sama? Pak se půjdeme projít." seskočila mi z klína. Vstal jsem, sklonil jsem se k ní a políbil ji. "Počkej chvíli. Hned jsem zpátky." opustil jsem ji. Na chodbě jsem se přidal k Rdanovi. Společně jsme vešli k mému otci.

"Tak jak to vypadá na našich hranicích?" oslovil nás.

"Skřeti sledují náš pohyb. Víme o nich, ale vždy utečou. Nejsme schopni je chytit." začal Rdane.

"Takže jaký bude postup?" zeptal se.

"Zatím bych je nedráždil. Zatím nás neohrožují. Sledoval bych je, ale nevyvolával bych konflikt." řekl jsem.

"To se mi nezdá moudré. Kdykoli nás mohou napadnout. Měli bychom najít jejich hnízdo a vybít je. Budete po nich pátrat dál."

"Ale… Nemáme dost sil, abychom je všechny vypátrali a pobili." namítal jsem.

"Nebudu o tom diskutovat. Je to potřeba." ukončil náš rozhovor a propustil nás. Smekli jsme poklonu a odcházeli.

"Bere, pořádně si odpočiň. Za dva dny opět vyrážíš." řekl mi, aniž by se na mě podíval. Dost mě to překvapilo. Zmateně jsem odešel.

Zamířil jsem si to rovnou k Ariinýmu pokoji. Přemýšlel jsem, zda jí mám říct, že opět odjedu. Bál jsem se o ni. Možná po tom, co mi řekla ráno, tak dvojnásobně.

Zaklepal jsem a vešel. Ari seděla na okně a dívala se na zahradu. Otočila se na mě a usmála se. Došel jsem k ní. Pohladila mě po tváři. Usmál jsem se.

"Co se děje?" zeptala se.

"Nic. Všechno je v pořádku." nechtěl jsem ji moc strašit. "Půjdeme se projít?"

"Dobře." seskočila z okna.

"Cítíš se na to?"

"Proč bych neměla?" nechápala moji otázku.

"Zvládneš to? Řekni mi, kdybys to nezvládala." řekl jsem vážně. Usmála se.

"Nic mi není. Nejsem nemocná a neléčím se ze zranění. To, že čekám dítě, neznamená, že to nezvládnu." postavila proti mně. Usmál jsem se. V myšlenkách jsem se trochu zabýval výpravou za dva dny.

Vyšli jsme do zahrady. Objal jsem Ari kolem ramen.

"Snídala jsi vůbec?" zeptal jsem se po chvíli.

"Nějak jsem…."

"Takže ne."

"Neměla jsem ani chuť, jak mi bylo špatně."

"A teď už je ti lépe?"

"Celkem to jde. Jak jsi dopadl u otce?"

"Dobře. Podali jsme hlášení, že skřeti se stále pohybují kolem našich hranic, ale nijak nás neohrožují. Chtěl by, abychom našli jejich hnízdo a vybili ho." řekl jsem. "Jenže nemáme dost sil na něco podobného. Nemyslím, že je to reálné." řekl jsem ji svůj názor.

"A ví to atar? Měl bys s ním promluvit."

"Řekl jsem mu to. Nějak mě neposlouchal." povzdechl jsem si. Ari mi stiskla ruku.

"Ty ho přesvědčíš." pohlédla mi s nadějí do očí. Mlčel jsem. Neměl jsem sílu jí něco říct. Trápil jsem se.

Prošli jsme celou zahradu.

V půlce cesty zpátky nás doběhl Rdane.

"Mára rë, paní Ari." pozdravil Ari.

"Mára rë." odpověděla mu.

"Omlouvám se, že znovu ruším. Bere, mám pro tebe vzkaz. Vlastně pro vás oba. Heru by dnes rád poobědval ve vaší společnosti."

"Dobře. V poledne se dostavíme do jídelny." odpověděl jsem. Rdane se poklonil a odešel. Trochu zmateně jsem se za ním díval.

"Máš příležitost s ním znovu promluvit." probudila mě Ari ze zamyšlení.

"Myslíš, že ho přesvědčím, když se mi to nepovedlo prvně?"

"Za pokus nic nedáš." usmála se na mě. Dodala mi odvahu. Vykročili jsme zpět k paláci. Ari byla unavená. Viděl jsem to na ní.

"Ari, jsi unavená." řekl jsem.

"Ne, nic mi není." odpověděla.

"Ari." pousmál jsem se. Tuto odpověď jsem znal až moc dobře. "Poznám to. Běž si ještě před obědem lehnout."

"Bere..." snažila se mě přesvědčit.

"Ari, prosím. Znám tě už dost dlouho, abych to na tobě poznal." podíval jsem se jí do očí. Zahleděla se. Jako to dělávala často. Pohladil jsem ji po tváři.

"Bere…"

"Ari, prosím."

Usmála se a sklonila hlavu. Věděl jsem, že jsem ji přesvědčil. Doprovodil jsem ji k našemu pokoji. Tam se Ari ještě jednou snažila o odpor.

"Necítím se unavená." řekla mi.

"Ari. Prosím. Pojď. Zůstanu s tebou."

Otevřel jsem dveře do pokoje a společně jsme vešli. Ari už se nedala pobízet. Vysvlékla se ze svrchních šatů a zalehla do postele. Lehl jsem si vedle ní. Stulila se mi do náruče a za chvíli usnula.

Znovu mi na mysli vytanula myšlenka na odjezd za několik dní. Zesmutněl jsem. Měl bych o tom s Ari mluvit. Měli bychom říct mému otci, co se děje, že nemůžu opustit Ari.

Pohlédl jsem na ni. Byla klidná, na tváři lehký úsměv. Pořád, i po těch letech, ji vášnivě miluji. Pohladil jsem ji po vlasech. Ještě víc se usmála a objala mě. Seděl jsem nehnutě. Užíval jsem si tu chvíli. Jako kdykoli předtím, ale teď jsem věděl, že nechráním jen ji. Chránil jsem i naše společné dítě. Nejspíš bych nedokázal odejít. Musím to říct otci.

Na chvíli jsem si také zdříml. Neodolal jsem a po poslední cestě jsem byl unavený.

Když jsem se probudil, Ari byla pryč. Trochu jsem se lekl, ale pak jsem ji zaslechl z lázně. Chystala se na společný oběd s otcem. Za chvíli vylezla, spatřila mě a usmála se. Přitulila se ke mně.

"Usnul jsi. Myslela jsem, že máš ještě nějaké starosti?"

"Mám starosti jedině o tebe." usmál jsem se.

"Půjdeme? Za chvíli je poledne." pohladila mě po tváři a vstala. Následoval jsem ji. Vyšli jsme z pokoje. Ari se usmívala. Šli jsme vedle sebe. Chvílemi mi připadala jako před lety, kdy jsme se potkali poprvé. Neměla žádné starosti.

Byl jsem rád, že je taková jako dřív. Aspoň na chvíli bez starosti. Nejspíš jí budu dělat starosti já, když mám za dva dny odcestovat za skřety.

"Máš starosti?" zeptala se mě po cestě a zastavila.

"Co?" nechápal jsem otázku.

"Ty máš nějaké starosti." zopakovala a postavila se proti mně.

"Mám, ale nechci je přidávat tobě." pohlédl jsem jí do očí. Pohled vydržela.

"Bere. Co se děje?" chytila mě za ruce. "Řekni mi to." naléhala.

Sklonil jsem zrak.

"Ari, budu muset odcestovat." řekl jsem. Nechtěl jsem jí to říkat. Aspoň ne teď.

"Kdo tě posílá?"

"Řekl mi to otec dneska, když jsem s ním mluvil." Ari viditelně zesmutněla.

"Co se dá dělat. Jsi jedním z velitelů domobrany. Měl bys je podpořit svou přítomností."

"Ari, ale já sám nemůžu. Nechci tě opustit."

"Máš své povinnosti a já s nimi byla seznámena…"

"Můžu odejít z domobrany."

"Ne, to ti nedovolím. Kvůli mně ne."

"Ari, jsi to jediné, co na světě mám."

"Mně se nic nestane. A tobě také ne." dívala se mi pevně do očí, a na chvíli se odmlčela. "Půjdeme na ten oběd."

"Dobře, Ari." vykročili jsme směr otcovy pokoje.

Vešli jsme do jídelny. Otec už na nás čekal. Usedli jsme ke stolu a brzy jsme byli obslouženi. Nesnažil jsem se navázat rozhovor. Stočil by se totiž k situaci na severu naší země.

Oběd trval asi hodinu. Za celou dobu jsme nepromluvili. Sledoval jsem Ari. Jedla jen málo. Zřejmě jí nebylo moc dobře. Otec si ničeho nevšiml.

Po obědě jsme vstali a přesunuli se do salónku. Ari unaveně usedla na pohovku. Sedl jsem si s otcem ke stolku.

"Jak to vypadá s přípravami na cestu?" začal otec.

"Jsou v plném proudu." odpověděl jsem mu. Viděl jsem, jak Ari zpozorněla. LacRen si ničeho nevšiml. Neznal Ari tak, jako já. Naše pohledy se spojily. "Vojáci si ale musí pořádně odpočinout. Jsou unavení z poslední výpravy na sever. Skřety jsme nenašli, ale byli jsme tenkrát napadeni."

"A co odhalil poslední průzkum ze včerejška?"

"Skřeti se odvažují blíž k městu. Nevím, po čem tady touží."

"Už aspoň víme, kdo je vede? Maur byl zabit. Nemohl se z těch zranění vyléčit. Nebo ano?" směřoval svou otázku na Ari. Ari už trochu podřimovala. Ale na otázku reagovala.

"Byl zabit. Sama jsem vedla meč, který jej zabil."

"Nevíme, kdo je vede. I když už mám podezření."

"Kdo by to mohl být?"

"Jeden z jeho kapitánů." odpověděl jsem.

"Který? Chci slyšet jméno." naléhal otec. Pohlédl jsem na Ari. Věděl jsem, že to jméno ji děsí. I po těch letech, kdy jsme o něm nemluvili a kdy jsme o něm neslyšeli.

"Hwesta." řekl jsem. Ari se viditelně otřásla. Vstal jsem od stolu a šel k ní. Stulila se mi do objetí.

"Jak může mít takovou moc jeden člověk?"

"Myslím, že nebyl jen tak obyčejný kapitán. Možná spíš byl Maur jen jeho služebník. Myslím, že všechno řídil Hwesta." Ari se při tom jméně znovu otřásla.

"Takže smrt Maura nikomu neprospěla."

"Prospěla. Udělali jsme tenkrát, co jsme mohli. Naše kroky byly správné. Nemohli jsme to tenkrát tušit. Mohlo tenkrát zemřít o mnoho lidí víc."

"Naši příbuzní nejspíš udělali chybu." stál si za svým otec.

"Nikdo chybu neudělal. Tehdy se nic jiného dělat nemohlo. Po bitvě je každý generál." zastal jsem se Izupova tehdejšího rozhodnutí.

"Tenkrát vojsko skřetů vedl opravdu Maur. Bylo to poznat tehdy, kdy zemřel." ozvala se Ari, "Okamžitě se rozprchli. Neměli jsme pak moc práce. Aspoň tak mi to říkal Fron s Jekem." Ari pohlédla na mě.

LacRen se na ni pronikavě zadíval.

"Za dva dny vyrazíš se silným oddílem a zkusíš najít skřetí tábor. Není možné, aby nás neustále tak ohrožovali." odvrátil se od nás, vstal a stoupl si k oknu.

"To bych vylidnil město. Ztratilo by veškerou ochranu. Nemáme tolik síly, abychom se jim postavili v jejich vlastním táboře."

"Tak co navrhuješ?"

"Měli bychom se zaměřit na obranu města. Nejen Esgorenu, ale i Severní bašty."

"S takovou se jich ale nikdy nezbavíme. Neustále nás budou ohrožovat."

"Ale tady se jim aspoň ubráníme. Když vyjedeme, zmenšíme si šance."

LacRen přemýšlel.

"Stále jsem přesvědčen, že když je najdeme a zneškodníme, budeme mít aspoň několik let klid od nájezdů."

"Atar…" vydechl jsem. Nechápal jsem jeho zatvrzelost. Nevěřil jsem tomu, že by byl otec tak tvrdý. Ari vedle mě zklamaně vzdychla. Pak jsem ucítil, jak jí pomalu padá hlava. Znovu pocítila únavu.

"Když dovolíš, už půjdeme." oslovil jsem svého otce, "Ari se dnes necítí moc dobře."

"Dobře. Ještě si o té cestě ale promluvíme."

"Dobře." naznačil jsem mírnou úklonu, vzal Ari do náruče a vyšel z místnosti.

Došel jsem do našeho pokoje. Uložil jsem Ari na postel. Nechal jsem ji spát. - Jak to, že jsem nic neviděl. - blesklo mi hlavou. Na Ari jsem pozoroval větší únavu už dřív. Teprve teď jsem si to uvědomil. Je tedy pravda, že jsem posledních pár dní v Esgorenu s Ari nebyl. Seděl jsem na posteli a pozoroval ji.

Stále mě trápila cesta. Myslel jsem, že ji otci rozmluvím, ale vůbec mě neposlouchal.