Dny plynuly. Ari přešly nevolnosti a znovu jsme si užívali krásných jarních dnů. Ari však bývala stále unavená. Očekávání se na ni již projevovalo. Otec už mě dlouho nikam neposlal a byl jsem za to rád. Mohl jsem být s Ari. I když byla slabá a unavená, vždy našla sílu na procházku.
"Nejsi unavená?" zeptal jsem se na jedné procházce.
"Napsal ti Fron?"
"Ano, včera dorazil posel. Jarin se vzpamatovala s porodu a obě se mají čile k světu. Hlavně Sunka. Fron je šťastný a to je pro mě důležité. Mám mu napsat, jakmile porodím. Těší se, až bude strýc." vyprávěla vesele. Pak posmutněla, "Já se jen bojím…"
"Čehopak se bojíš?"
"Jarin měla nějaké komplikace. Bojím se porodu. Bojím se, že nejsem připravená. Co když to nezvládnu?" zastavila se a pohlédla mi do očí.
"Zvládneš to. Spolu to zvládneme, jako všechno, čím jsme museli projít." usmál jsem se, "Navíc u tebe bude Aca. O to se postarám. Nemáš se čeho bát."
"A ty? Budeš se mnou?" zeptala se opatrně.
"Samozřejmě." objal jsem ji. "Neopustím tě."
"Děkuji." Mlčky jsme pokračovali v procházce. Najednou se Ari zastavila. Hleděla do prázdna.
"Ari? Co se děje?" zeptal jsem se.
"To nevím. Bolí mě v zádech a …." Nedořekla. Klesla k zemi. Vzal jsem ji do náruče. Došlo mi, co se děje a vyrazil jsem k Ace. Ari mě nejspíš nevnímala, i když byla při vědomí. Zaměstnávalo ji něco jiného.
"Ari, hlavně dýchej."
Vešel jsem do domu své sestry. Ari jsem položil na postel, kde Aca uzdravovala své pacienty.
"Počkej chvíli. Zavolám Acu. Nikam nechoď." řekl jsem ji a políbil na čelo.
"Nemám v plánu teď vstávat a někam jít." slyšel jsem za sebou. Acu jsem potkal hned venku před domem. Právě se vracela ze sběru bylin.
"Aco, přišel lúmerya. Rychle." popohnal jsem ji do domu. Aca na schodech odložila bylinky a spěchala se mnou v závěsu do pokoje.
"Jak dlouho jste Ari v tomto stavu bolesti?" zeptala se.
"Nevím… Co se to se mnou děje?" odpověděla ji Ari.
"Myslím, že přišel lúmerya. Hlavně buďte v klidu a dýchejte." uklidňovala Aca Ari. Chytil jsem ji za ruku.
"Ari, zvládneš to. Spolu to zvládneme."
"Bere, prosím tě, přines vodu." otočila se na mě Aca. Vstal jsem a splnil jsem, co mi řekla. Spěchal jsem.
"…tak se nemůže nic stát." mluvila Aca na Ari. Nebyl jsem si jistý, zda ji vnímala.
"Bere, postav to na stůl. Běž za ní. Teď tě bude potřebovat víc než kdy dřív." podívala se mi do očí, "A vezmi si židli. Nejspíš to bude chvíli trvat."
"Udělej všechno, co bude v tvých silách."
"Zklamala jsem tě někdy?"
"Ne."
Šel jsem k Ari. Chytil jsem ji za ruku. Ari se musela svléknout.
"Ari to zvládneme."
"Nezvládnu to…"
Už to trvalo docela dlouho. Ari byla čím dál víc vyčerpaná.
"Bere, vezmi ji do náruče." oslovila mě najednou Aca.
"Cože?"
"Sedni si za ni a objímej ji. Pomůže jí to. Věř mi."
Vyprostil jsem se s Ariiny svírající dlaně, trochu ji posadil a sedl si na postel za ní. Téměř okamžitě mě znovu chytila za ruku. Vždy jsem poznal nával bolesti. Pokaždé mi sevřela ruku.
"Ari, zvládneme to. Vydrž… Melinye lë." uklidňoval jsem ji slovy. Acu jsem nevnímal. Ari křičela. Po tváři jí tekly slzy bolesti.
"Bere, já už nemůžu…"
"Ari, vydrž. Ještě chvíli, prosím." Pohladil jsem ji po vlasech. Znovu pocítila bolest.
"Ari, zatlačte." slyšel jsem Acu. Ari ji poslechla. Byla unavená. Otřel jsem jí čelo.
"Melinye lë, Ari."
"Ari, naposledy."
Ari zatlačila. Pak se uvolnila a spadla mi do náruče. Ozval se dětský křik.
"Máte syna, Ari." usmívala se Aca a podala jí ho. Ari se usmívala. A plakala. Štěstím.
"Vidíš to, Ari. Zvládla jsi to." pošeptal jsem jí a políbil do vlasů.
"Děkuji." vydechla. Pohlédli jsme si do očí. Políbil jsem ji.
"Melinye lë, Ari." objal jsem ji. Zadívala se na našeho syna a s úlevou mi usnula v náručí.
"Děkuju." zašeptal jsem k Ace.
"Nemáš za co. Je to dědic trůnu. Pojmenovat by ho měl náš otec. Běž mu to říct."
Aca vzala do náruče našeho syna a odnesla ho do vedlejšího pokoje. Já jsem ještě jednou objal Ari.
"Děkuji, Ari." zašeptal jsem. Vzal jsem ji do náruče, vstal a položil ji na postel. Pečlivě jsem ji přikryl. Naposledy jsem ji políbil a spěchal za otcem.
Žádné komentáře:
Okomentovat