V nebezpečí

Ber má své povinnosti a snaží se je plnit. Při jedné z nich se setká s Ari. A nebude jednoduché z toho vyváznout. Zbytek prozradí Ber.

Vanimaré

Jsem na hlídce na východ od Esgorenu. V patrole je nás asi deset. Je s námi i Ori, Keyr a Rdane. Bavíme se s Elain o plánech do budoucna. Jsme docela dost daleko od města. Přicházíme na mýtinu, kde odpočívá Jek a Melin. Na chvíli jsem se zastavil a vzpomněl si na společně strávené chvíle.

Najednou jsem ji spatřil. Trávili jsme spolu poslední dobou hodně času. Za dva dny jsme se měli vzít. Vykukovala zpoza stromu. Nikdo kromě mě si jí nevšiml. Odběhl jsem za ní.

"Ari, copak tu děláš?" oslovil jsem ji a políbil. Teprve tehdy si jí všimli i ostatní. Uctivě ji pozdravili.

"Procházím se." odpověděla mi.

"Tak daleko od města? Je to nebezpečné. Doprovodíme tě do města."

"A zůstaneš se mnou?" zeptala se mě s úsměvem.

"Za pár hodin mi končí obchůzka a pak přijdu." pošeptal jsem ji. Ovšem Rdane mě slyšel.

"Klidně jděte společně s námi a pak Vám Bera propustíme. Nebojte se." usmál se, "Není třeba, aby s námi prošel celou trasu."

"Dobře. Půjdu kousek s vámi a pak vám ho seberu."

V tichosti jsme pokračovali v cestě. Elain se vesele bavila se svými přáteli. Já s Ari jsme šli poslední. Nemluvili jsme. Rozuměli jsme si i beze slov.

Vzdalovali jsme se od města, ale tudy vedla naše cesta. Dostali jsme se do nepřehledného úseku. Nikdy jsem to místo neměl moc rád. Za námi praskla větvička. Brzy na to se kolem nás uzavřel kruh skřetů.

"Do háje." zanadával Rdane a tasil meč. Tasili jsme všichni. Jen Ari nebyla ozbrojena.

"Drž se u mě."

"Bere, utečte. Odlákáme je." křikl na mě Rdane. Zatím jsme se nemohli hnout. Brzy jsem musel bojovat. Ari se nedobrovolně krčila u kořenů stromu. Nebyla ozbrojena a nechtěl jsem, aby se jí něco stalo. Rdane s Elain na sebe upoutali větší počet skřetů a nám se otevřela cesta.

"Ari pojď." doběhl jsem k ní, chytil ji za ruku a pomohl vstát. Rozběhli jsme se mezi stromy, kde jsem neviděl žádné skřety.

Najednou Ari zakolísala a vykřikla. Její ruka mi vyklouzla z dlaně. Zastavil jsem a podíval se, co se stalo.

Ari seděla na zemi a držela se za kotník.

"Ari, co se stalo?" vrátil jsem se k ní. Ještě jsme nebyli dost daleko, aby si nás nějaký skřet nevšiml.

"Bolí to…" vydechla jen. V očích se jí objevily slzy bolesti.

"Co se stalo?" opakoval jsem svou otázku.

"Špatně jsem došlápla."

"Musíme jít." pomohl jsem ji vstát. Chvíli na to se znovu posadila. Nemohla na nohu pořádně došlápnout.

"Nemůžu, Bere. Strašně to bolí."

"Bere, už odtud vypadněte. Oba." zaslechl jsem Rdaneho. Vzhlédl jsem od Ariiny nohy.

"Ponesu tě."

"Ale to se nebudeš moct bránit. O běhu ani nemluvím."

"Vezmu tě na záda. To budu mít volné ruce."

"Dobře, jak myslíš."

Zasunul jsem meč do pochvy. Ari mě chytila kolem krku. Vstal jsem. Rdane s jednotkou už byli blízko.

"Držíš se pořádně?"

"Ano."

Rozběhl jsem se.

"Musíme se dostat aspoň k městu."

I když byla Ari lehká jako pírko, přesto jsem cítil, že dlouho tohle tempo nevydržím. Doběhla mě Elain.

"Vedeš je přímo do města." vyčetla mi.

"Tam je naše jediná záchrana. Běž a zburcuj jízdu." vyštěkl jsem na ni. Byl jsem si toho plně vědom, že vedu nepřítele přímo do města, ale neměl jsem jinou možnost.

Spatřil jsem první domy. Kolem nich se shlukovali vojáci. Zpomalil jsem. Dovedli mi koně. Pomohl jsem Ari do sedla. Sám jsem se rozběhl do boje. Žádný skřet se nesměl vrátit. Teď ne.

"Bere." zaslechl jsem ještě Ari.

"Já se vrátím."

"Půjdu s tebou."

"Ne, udělej mi radost a zůstaň tady." políbil jsem ji a odběhl. Věděl jsem, že s mečem zacházet umí, ale nebyl jsem si jistý, jak by zvládla boj muž proti muži.

Doběhl jsem na bojiště. Bojovalo se jen na několika místech. Jízda odvedla dobrou práci. Ani jeden neunikl. Vrátil jsem se k Ari.

"Ani jsem se nestihl zapojit." usmál jsem se, "Co kotník?"

"Už to skoro nebolí."

"I tak pojedeme k Ace."

"Ne, to není třeba. Jen si to stáhnu." odporovala mi. Jako vždy. Dnes jsem ale neměl silu ji přesvědčovat. Sedl jsem na koně za ni a vraceli jsme se do paláce.

Do pokoje došla po svých. Hlídal jsem ji jako oko v hlavě. Umyla se a hned zalehla. Usnula mi v objetí.

Vstal jsem a šel podat hlášení. U otce jsem potkal Acu. Ošetřovala Elain drobnou ránu na předloktí.

"Je to jen povrchové. Za dva dny jste opět ve službě, Elain."

"Děkuji."

"Šetřete se ale ještě tak týden." usmála se na ni Aca a propustila ji. Setkali jsme se ve dveřích.

"Jak je na tom Ari?" oslovila mě Elain.

"Usnula. Bolest ustoupila a do pokoje došla sama. Tak běž taky odpočívat."

Poklonila se a odešla. Otec seděl na trůnu.

"Byli jsme napadeni. Malá tlupa skřetů nás stopovala a v nepřehledném úseku nás napadli. Stěží jsme vyvázli."

"Co tam dělala Ari? Elain říkala, že tam byla také." zeptal se mě LacRen.

"Náhodou jsme ji potkali. Možná to bylo i dobře. Kdyby byla sama, kdo ví, jak by to dopadlo."

"Je v pořádku?" zeptala se mě Aca.

"Podvrtla si kotník."

"A kde je?"

"V pokoji a odmítla pomoc."

"Měla bych se na ni podívat."

"Nech ji spát. Do rána se nic nestane."

"Nezapomínej, že máte po zítří svatbu. Nebo ji kvůli tomu chceš odložit?"

"To ne. Jen chci, aby odpočívala."

"Dobře. Zítra se za ní stavím."

"Děkuji." odešel jsem do svého pokoje a spokojeně usnul.