Smrt je blízko

Po Nové roce další pokračování pohledu Bera. Teď už to nechám na něm, ale máte se na co těšit. Jsou tam i pasáže, které jsem z pohledu Ari nepsala.

Tak snad se bude líbit. Teď už bude vyprávět Ber.

Vanimaré

Konečně se Fron rozhoupal a rozhodl se, že se ožení. Po smrti jeho matky a bratra se konečně vyslovil. Myslím, že i Jarin na to dlouhou dobu čekala. Pomáhal jsem s přípravami.

Den před svatbou jsem doprovázel Ari. Izupa ji všechno vysvětlil. Užíval jsem si ty chvíle, protože jsem mohl být Ari nablízku.

Nastal dlouho očekávaný den. Spolu s Narykelem a Velinem jsem seděl ve velkém sále Izupova domu v Esgorenu. Seděl jsem vedle Narykela.

"Meren nepřijela? Myslím, že by ji Ari ráda viděla."

"Nepřijela, nemůže cestovat. Čekáme spolu dítě." usmíval se a rozhlédl se po sále. "Ari už jde." řekl mi.

"Kde? Aha." podíval jsem se směrem, který mi Narykel ukázal. Spatřil jsem Frona s Ari.

Napřímil jsem se a usmál. Ari se usmála také. Společně šli kolem stolu. Sledoval jsem ji. Občas spolu prohodili pár slov. Stanuli v čele stolu a čekali na Izupu s Jarin. Brzy se otevřely dveře a Izupa vedl svou jedinou dceru vstříc Fronovi.

Brzy jsme slyšeli sliby. Izupa jim požehnal. Ari nemohla, protože nebyla plnoletá. Ke konci se políbili a my jsme jim šli blahopřát.

Povečeřeli jsme a následoval první tanec novomanželů. Sledoval jsem je. Vedle Ari se postavil Izupa a požádal ji o tanec. Ari se zarazila. Váhavě jej následovala. Tančili jeden tanec. Pak jsem se k ní nenápadně přidal já. Ari stála kousek ode mě. Nejspíš o mně ani nevěděla. Objal jsem ji kolem pasu. Lekla se. Políbil jsem ji.

"Moc nekřič, nebo bych tě musel umlčet polibkem." zašeptal jsem jí do ucha. Usmála se.

"To bych si nechala líbit." otočila se čelem ke mně. Usmál jsem se a políbil ji.

"Zatancujeme si?"

"Já to neumím."

"Ale umíš." odpověděl jsem jí. Navedl jsem ji do základního tanečního postavení a jemně ji zatlačil mezi tanečníky. Už jsem ji nikomu jinému k tanci nepropůjčil.

Kolem půlnoci si mě zavolal Izupa. Potřeboval něco probrat ohledně obrany Esgorenu. Odešli jsme do vedlejší místnosti, kde byl i můj otec. Překvapilo mě to.

Když jsem se vrátil do sálu, nemohl jsem najít Ari.

"Frone, kde je Ari?" zeptal jsem se.

"Už šla domů. Myslel jsem, že jsi s ní."

"Ne, měl jsem jednání."

"Nic se jí nestane. Je v bezpečí Esgorenu."

"Ale i tak ji jdu hledat. Mára lómë." rozloučil jsem se a opustil dům. Spěchal jsem k jejich domu. Venku už hořelo jen pár luceren. Všechny ostatní už vyhořely.

U domu jsem ji spatřil.

"Ari, tady jsi." oslovil jsem ji. Trochu se lekla, protože se soustředila na jedno místo. Po chvíli znovu zaměřila svůj zrak na to místo.

"Ari, co hledáš?" zeptal jsem se.

"Nic." pohlédla na mě.

"Proč jsi na mě nepočkala. Doprovodil bych tě."

"Nikde jsem tě neviděla. Jdu zkontrolovat koně a jdu spát. Jsem unavená." řekla mi.

"Dobře, mám zůstat s tebou?"

"Ne, to zvládnu. Mára lómë." usmála se a otočila se ke mně zády.

"Ari?" oslovil jsem ji.

"Ano?" otočila se zpět s úsměvem. Objal jsem ji kolem pasu.

"Takhle mi chceš popřát dobrou noc?"

"Jak jinak bys chtěl popřát?" zeptala se mě.

"Co třeba takhle?" sklonil jsem se a políbil ji, "To je lepší. Mára lómë, Ari." pustil jsem ji a počkal, až vejde do domu. Pak jsem se pomalu vracel do paláce. Na svatbu jsem se už nevrátil.

V lázni jsem si opláchl obličej a zalehl do postele.

"Bere, vstávej. V lese hoří." ozvalo se z chodby. Byl to Rdane.

"Kde hoří?" zeptal jsem se.

"Kousek odtud. Prý je někdo uvnitř domu."

Rychle jsem vyskočil z postele a následoval Rdaneho ven. Utíkali jsme k místu. Uvědomil jsem si, že uvnitř domu je Ari.

"Do háje. Ari." zakřičel jsem. Nedbal jsem na nebezpečí a vběhl dovnitř. Schody jsem bral po několika. Rozrazil jsem dveře do pokoje.

"Ari!!" znovu jsem vykřikl.

"Tady jsem." ozvalo se v odpověď. Šel jsem po hlase přímo k její posteli.

"Jsi v pořádku?" zeptal jsem se a držel ji.

"Ano, co se děje?" zeptala se. Neodpovídal jsem. Odhodil jsem její přikrývku, chytil ji za ruku a postavil ji na nohy.

"Musíme pryč."

"Bere, počkej, co se děje?" trochu se bránila.

"Dům hoří. Musíme pryč."

"Ale…" pokusila se ještě o odpor.

"Není čas, Ari. Na všechno bude čas venku. Vezmi si jen zbraně."

"Dobře." vrátila se k posteli. V ruce držela meč s dýkou a svůj luk. Přes rameno si dala toulec se šípy. Pak mě následovala ven. Chodba byla plná kouře. Zábradlí na schodech hořelo. Měl jsem pocit, že hoří úplně všechno a my nemáme šanci dostat se ven. - Musím ji zachránit. - blesklo mi hlavou. Pomalu jsme sestupovali po schodech. Najednou jsem pocítil, že Ari ztrácí nad sebou kontrolu. Neváhal jsem, i když jsem riskoval, že si obnovím zlomeninu. Přehodil jsem si ji přes rameno a rychle opustil dům. Těsně za mnou se zřítil trám nad dveřmi.

Venku jsem ji položil na připravenou deku. Sotva dýchala.

"Ari, to mi nesmíš udělat. Prosím. Dejte mi někdo vodu." zakřičel jsem. Rdane mi podal vlhký hadr. Otřel jsem Ari tváře a přiložil obklad na čelo.

"Ari, probuď se prosím." držel jsem ji za ruku a hladil po tváři. Otevřela oči.

"Co se děje?" zeptala se. Po chvíli se posadila. Spatřila dům v plamenech. "No nazdar."

"Ari." oslovil jsem ji. Postavila se a šla se podívat blíž. Objal jsem ji.

"Děkuji." zašeptala. Políbil jsem ji do vlasů. Pocítil jsem neskutečnou úlevu, že se jí nic nestalo. Fascinovaně hleděla na plameny.

Začalo svítat. Oheň dohoříval. Domobrana jen dávala pozor, aby se oheň nerozšířil. Dost mě překvapilo, že někdo dům zapálil. I když jsem si byl téměř jist, kdo dům zapálil.

Ari se začala třást zimou. Rdane mi podal tuniku.

"Obleč si to." podal jsem ji Ari. Rychle se oblékla.

"Co teď se mnou bude." zeptala se potichu. Nedokázal jsem jí odpovědět.

"Ari." zaslechl jsem Frona. Brzy jsem ho i spatřil.

"Tady jsem." ozvala se Ari. Přispěchal k ní a objal ji.

"Není ti nic?" zeptal se.

"Není, jsem v pořádku, Frone."

"To je dobře." pak se otočil na mě, "Děkuji, jsem navždy tvým dlužníkem."

"To ne, udělal jsem to rád. Nic mi nedlužíš." odpověděl jsem mu.

"Kde teď budu bydlet?" přerušila nás Ari.

"Nevím, zda by se nenašel nějaký pokoj u Izupy…" přemýšlel Fron.

"Ari může bydlet paláci." přerušil jsem Fronovy myšlenky, "Pokud jí to teda nebude vadit. Než jí seženu nějaký dům."

"Dobře." souhlasil Fron, "Budeme muset zařídit spoustu věcí."

"Mohli bychom jít někam do tepla? Začíná tu být trochu zima." ozvala se Ari.

"Dobře." objal jsem ji kolem ramen a vedl ji do paláce. Celou cestu se třásla zimou.

U paláce jsme potkali Draen. Ari se trochu lekla a schovala se za mě. Stiskl jsem ji ruku na znamení, že ji nepustím, a pohlédl jí do očí.

"Mára arin, Draen." pozdravil jsem ji a vykročil.

"Mára arin." odpověděla mi Draen a chtěla mě chytit za ruku. Vykročil jsem a ignoroval ji. Ari jsem trochu nechtěně táhnul za sebou. Draen musela uhnout. Tak tohle jsme zvládli. Doprovodil jsem Ari k jejímu pokoji.

"Doufám, že se ti tu bude líbit. Mám pokoj hned vedle." chytil jsem ji za ramena. Pohlédl jsem jí do očí. Byla velmi unavená. Usmála se.

"Ano, bude se mi tu líbit."

"Opravdu? A nebudeš se tu sama bát?"

"Ach jo." chytila mě za límec. Chytil jsem ji kolem pasu a přitáhl k sobě. Sklonil jsem se a políbil ji.

"Tak si běž odpočinout. Musíš být unavená." pustil jsem ji ze svého objetí. "Nechám ti donést nějaké šaty a něco k jídlu. Dobře Ari?"

"Ano."

"Dveře do lázně jsou tam." ukázal jsem za roh dveří. Ari zběžně nahlédla. Musel jsem ji obejmout kolem pasu, aby nepadla na záda, a políbil ji na krk. Objala mě kolem krku, naposledy jsme se políbili a nechal jsem ji dostatečné soukromí.

Šel jsem za svým otcem informovat ho o události. Naštěstí mě předběhl Rdane, tak jsem nemusel nic moc vysvětlovat.

"Kdo to mohl udělat?" zeptal se mě LacRen.

"Mám podezření, ale nemám důkaz."

"Jméno. Chci slyšet jméno."

"Jedná se o jednoho ze služebníků Maura."

"Prý hořelo u tvé známé, Bere."

"Ano, to je pravda. Právě její bývalý přítel z lidí se mohl pokusit ji zabít. Byla totiž uvnitř, když propukl požár."

"A kde je teď?"

"Ubytoval jsem ji v paláci. Nejspíš odpočívá po náročné noci."

"Rdane, můžeš jít." propustil můj otec kapitána, "Kdo to je?"

"Jmenuje se Ari. Její matka byla Melin a otec Vercamakil. Určitě si na něj vzpomínáš."

"Vzpomínám. Ani jsem nevěděl, že má dceru. A co Draen? Hledala tě."

"Potkal jsem ji, pozdravil a tím naše setkání skončilo."

"Bere. Slíbil jsem jejímu otci…"

"Vím, co jsi slíbil, ale já to nesplním. Miluji jinou ženu."

"Bere…"

"Vím, co chceš říct, ale nejde to. Snaž se to pochopit." už jsem nečekal na dovolení odejít a prostě jsem odešel. Vrátil jsem se k Ari. Potichu jsem zaklepal a po chvíli vešel. Nikde v pokoji jsem Ari nenašel. Nakoukl jsem do lázně, ale ani tam nebyla. Poslední možnost byla postel. Tam jsem ji našel.

Ležela, nedbale přikrytá dekou. Měla na sobě jen ručník. Pousmál jsem se. Vypadala tak bezbranně. Posadil jsem se na chvíli k její hlavě. Na zádech jsem si všiml mnoha jizev, které ji způsobil Hwesta. Lehce jsem je pohladil, abych ji neprobudil. Stále jsem si vyčítal, že jsem tomu nedokázal zabránit. Přikryl jsem ji a pohladil po tváři.

"Ari. Miluji tě." zašeptal jsem. Na stole jsem si všiml jídla a na židli u postele měla poskládané šaty. Naposledy jsem se na ni zahleděl. Byla klidná. Spokojeně spala, lehce dýchala a i ve spánku se usmívala. Byla bez starostí. Aspoň pro tuto chvíli.

Někdo zaklepal. Vstal jsem z postele a zatáhl závěsy. Vyšel jsem z pokoje. Na chodbě na mě čekala Aca.

"Jak je jí,?" zeptala se.

"Dostane se z toho. Nic se jí nestalo."

"A co ty? Co ruka?"

"Je v pořádku."

"Běž si odpočinout. Prospi se několik hodin. Ari asi bude dlouho spát."

"Děkuji. Snad už bude chvíli klid."

"Mára lómë." popřála mi, než jsem vešel do svého pokoje. Na chvíli jsem zavřel oči, ale nedokázal jsem usnout. Pokaždé jsem viděl hořící dům a uvnitř Ari. Vždy jsem se probudil.

Vyšel jsem ze svého pokoje. Zamířil jsem si to k Ari. Zaklepal jsem.

"Dále." ozvalo se z pokoje. Vešel jsem.

"Ari. Kde jsi?" zeptal jsem se.

"Tady jsem." dostalo se mi odpovědi. Našel jsem ji sedět na okně.

"Jsi v pořádku Ari?"

"Ano, jsem. Děkuji za optání. Co dělá tvoje ruka?"

"Bude v pořádku. Jak se cítíš?"

"Vůbec mi nedochází, co se včera stalo." odpověděla mi a pohlédla do očí.

"Málem jsem tě ztratil." řekl jsem a chytil ji za ruce, které měla složené v klíně, "Už nechci, aby se to opakovalo." pohladil jsem ji po tváři.

"Pokusím se už nedostat do podobné situace, ano?" usmála se.

"To mi nestačí." řekl jsem. Trochu vyděšeně se na mě podívala, "Chtěl bych, až budeš plnoletá, aby ses stala mojí ženou." díval jsem se jí upřeně do čí.

"Eee…"

"Samozřejmě pokud budeš souhlasit, Ari."

"Ano, chci se stát tvojí ženou, ale…" zarazila se.

"Ale? Neboj se, povídej."

"Co na to tvůj otec?"

"Můj otec se s tím bude muset smířit. Nedokázal bych žít s někým, koho nemiluji. Můj otec o tom ví, mluvili jsme spolu." ujišťoval jsem ji. "Nedělej si starosti." vzal jsem její hlavu do svých dlaní. Políbil jsem ji na čelo.

"Dobře."

"Dovedeš si mě představit, že bych měl zbytek svého života strávit třeba s Draen?"

"Bere, netrap mě s Draen, prosím. Jsem ráda, že na ni nemusím myslet."

"Promiň." znovu jsem ji políbil na čelo, "Jsi v pohodě? Nechceš se projít?"

"Kam bychom šli?"

"Kam chceš."

"Dobře." seskočila z okna. Společně jsme prošli palácem a vydali se do palácové zahrady. Objímal jsem ji kolem ramen. Venku byla relativně zima. Snažil jsem se Ari aspoň trochu chránit před chladem.

"Bere?" ozvalo se za námi. Otočili jsme se.

"Atar." ozval jsem se, "Toto je moje indis." dokončil jsem. LacRen se na Ari upřeně zadíval. Ari jeho pohled vydržela.

"Jaké je vaše jméno, slečno?"

"Jsem Ari, dcera Melinina." odpověděla mu Ari.

"Velice mě těší, slečno Ari. Znal jsem Vaši matku a její sestru. Přijměte mou upřímnou soustrast."

"Děkuji."

"Znal jsem i Vašeho otce. Velmi statečný muž. Nejednou mi zachránil život. Dcera Melin a Vercamakila se k jejich činům velmi přiblížila, když dokázala zabít odvěkého nepřítele všech svobodných národů Ardeny. Jsme Vám všichni zavázáni, slečno Ari." složil ji poklonu, kterou jsem nečekal. Dost mě překvapil.

"Děkuji, heru. Jsem velmi poctěna a polichocena." uklonila se.

"Doufám, že mne na chvíli omluvíte, slečno. Potřeboval bych si promluvit s Berem, když dovolíte."

"Jistě heru."

"Omluv mě, Ari." řekl jsem jí a před otcem jsem ji dlouze políbil. Pohlédl jsem jí do očí a následoval svého otce.

"Bere, stále si stojíš za tím, co chceš?"

"Ano. Stojím si za tím, a miluji Ari." cítil jsem, že mě Ari sleduje.

"A co můj slib otci Draen?"

"Necítím se jím vázán. Pochop mě."

"Snažím se. Myslel jsem, že Draen je pro tebe ta nejlepší žena, jakou jsem ti mohl vybrat."

"Tak ses mýlil. Nevezu si Draen. Už jen proto, že v jejích očích vidím jen touhu po moci a vládě. Nevidím u ní lásku, kterou jsem hledal."

"Bere, nic tě nepřiměje změnit názor?"

"Ne."

"Dobře. Vyhrál jsi. Bohužel nesplním slib, který jsem dal. Nemůžu však už nic udělat."

Musel jsem se usmát. Nikdy jsem ho neviděl se tak lehce vzdávat.

"Děkuji, atar." napřáhl jsem k němu ruku. S úsměvem ji přijal. Pak se otočil a odešel. Vrátil jsem se k Ari, vzal ji do náruče, zatočil se a políbil ji. Ari trochu nechápala, protože z našeho rozhovoru nic neslyšela.

"Už nám nestojí nic a nikdo v cestě ke štěstí." řekl jsem.

"Jak to myslíš?" stále nechápala.

"Otec nic nenamítá proti našemu sňatku."

"Opravdu?" zeptala se ještě jednou a políbila mě. V objetí jsme pokračovali v procházce.