Nečekané dobrodružství

Ber tráví s Ari další chvíle. A teď nechám mluvit Bera....

Vaše Vanimaré

Zazvonil jsem na zvonec u Ari doma. Otevřel mi Jek.

"Mára rë." pozdravil jsem.

"Mára rë, Bere. Pojď dál."

"Kde je Ari?" zeptal jsem se.

"Šel pro ni Fron. Za chvilku je tady."

Chvíli bylo ticho, pak se shora ozval Fronův smích.

Ari seběhla ze schodů, na chvíli zmizela v kuchyni a pak mě následovala ven.

"Máš nějaké speciální přání, kam chceš jít?" zeptal jsem se.

"Půjdu tam, kam mě povedeš. Já se tu stále nevyznám." usmála se.

"To bych být tebou neříkal dvakrát." usmál jsem se také a zamířil na sever města. Došli jsme až k jezeru.

"To je jezero Alassë. Ze tří stran ohraničuje Esgoren." informoval jsem ji.

"A kudy jsme přijeli?" nechápala.

"Museli jsme jezero objet z jihu. Přijeli jsme z východu. Z jediné strany, ze které je možný přístup do města." podíval jsem se na ni, "V zimě se sem chodí bruslit a na támhle ten kopec jezdit na čemkoli, pokud je sníh." ukázal jsem před sebe. Vykročil jsem k jezeru. Zima už delší dobu pracovala na hladině, kde se již vytvořil ledový škraloup. Na břehu jsem Ari nasměroval na jih. Pokračovali jsme podél jezera. Ari si prohlížela snad nejkrásnější místo u Esgorenu. Já osobně se těšil na bruslení. Snad budu mít aspoň pár volných dnů. Ze zamyšlení jsem se zaměřil opět na Ari.

"Ari, není ti zima?" zeptal jsem se.

"Ani ne." odpověděla mi a dál zaujatě sledovala hladinu jezera. Od hladiny se odrážely poslední paprsky slunce. Byl jsem u ní. Kolem nás pomalu padala tma. Neřešil jsem to. Po chvíli jsme pokračovali kolem jezera. Kolem nás byla už tma. Jen v dalekých korunách stromů svítily lucerny. Nasměroval jsem Ari do města. Procházeli jsme mezi stromy. Ari občas klopýtla. Někdy jsem ji nestíhal chytat. Sotva jsem ji postavil na nohy, už zase padala.

"Ari, nechceš vzít do náruče?" zeptal jsem se.

"Ne, to je dobrý." odpověděla. Před námi se objevila lucerna. Tasil jsem meč, i když jsem si byl jistý, že je to někdo z domobrany. Ari jsem postrčil dozadu, aby mi nepřekážela. Věděl jsem, že umí šermovat, ale nebyla ozbrojena.

Kolem nás se postupně odkryly další lucerny. Strážce vyčkával, stejně jako já.

"Lutene, snad bys nezabil svého přítele?" oslovil jsem strážce a sklonil meč.

"Bere? Co tu děláš takhle po tmě?" zeptal se mě.

"Doprovázím slečnu Ari na vycházce." odpověděl jsem.

"Dobře. Doprovodíme vás do osvětlené části, tam už si poradíte." řekl mi Luten. Strážci odkryli lucerny a znovu jsme vykročili. Ari znovu klopýtla. Už jsem se na nic neptal a vzal ji do náruče.

"Nedělej to. Spadneme oba." reagovala Ari.

"Neboj, vím, co dělám."

Dál už nic nenamítala a nechala mě jednat. Luten nás dovedl do města. Tam jsme se rozloučili a všichni tiše zmizeli ve tmě. Osaměl jsem s Ari.

"Asi bych tě mel odvést domů. Tvá matka bude mít strach, kde jsi." vzal jsem ji za ruce. Měla je studené. "Navíc, je ti určitě zima." usmál jsem se.

Dovedl jsem Ari k domu.

"Ari." oslovil jsem ji potichu.

"Děkuji ti za tohle nečekané dobrodružství a za příjemný večer." řekla.

"Vůbec nemáš za co děkovat. Rádo se stalo." usmál jsem se. Zahleděla se mi do očí. Držel jsem ji za ruce. Odolával jsem pokušení ji políbit. Začal jsem se sklánět. Nakonec jsem ji políbil na čelo.

"Tak už se běž ohřát ke krbu. Mára lómë."

"Mára lómë." odpověděla a zmizela v domě. Odešel jsem po delší chvíli.