U Narykela

Ber se chystá na cestu zpět do Esgorenu. Ovšem bez problémů se nic neobejde. Noční dobrodružství se na Ari trochu podepsalo.

Vaše Vanimaré

Ráno jsem vyšel z pokoje. Na chodbě jsem potkal Ari.

"Mára arin, Ari."pozdravil jsem ji a usmál se.

"Mára arin."odpověděla.

"Mohu se připojit?" zeptal jsem se a doběhl ji.

"Můžeš to zkusit." odpověděla mi, ale nezastavila se.

"No dobře." vzal jsem ji za ruku, "Co dělá noha?"

"Bolí."

"Já ti říkal, že to něco bude. Nechtělas mi věřit."

"Už sis mohl zvyknout, že mám svou hlavu." usmála se.

"Ne, nemohl."

Pokračovali jsme mlčky.

Došli jsme do trůnního sálu na snídani. Seděl tam Fron s Jarin. Nevšimli si, že jsme vešli.

"Přišli jsme trochu nevhod." komentovala Ari Fronovu nevšímavost. Usadili jsme se na druhém konci stolu. Za chvíli jsme byli obslouženi snídaní.

"Myslím, že moje rodina se rozroste o jednoho člena." podívala se na mě, "Ale k jejich smůle je budu muset vyrušit." vstala.

"Proč? Nech je…"

"To nejde, dneska odjíždíme. Chci vědět něco bližšího." opustila mě. Došla k Fronovi.

"Mára arin, Ari." pozdravil Ari Fron.

"Mára arin, Jarin, Frone. Mám pár dotazů ohledně dneška." oslovila Ari Frona.

"Odjíždíme po obědě na rozloučenou." odpověděl, aniž by se Ari na něco zeptala.

"Jak jsi věděl, že se chci zeptat zrovna na tohle?"

"Na co jiného by ses měla taky ptát?"

"No dobře. A oběd bude kdy?"

"V pravé poledne." vstal, "Dám ti včas vědět."

"Dobře, užij si den." otočila se a vrátila se ke mně.

"Ty taky." zavolal za ní. Společně jsme opustili jídelnu.

"Co budeš dělat v tento volný čas?" zeptal jsem se.

"Ještě nevím."

"Nechceš se podívat do města?" zeptal jsem se. Usmála se. "Znamená to souhlas?"

"Jo, souhlasím." usmívala se dál.

"Dobře," doprovodil jsem ji k pokoji, "Za chvíli tě vyzvednu."

"Tak dobře." souhlasila a zmizela za dveřmi.

Vešel jsem do svého pokoje a oblékl si něco teplejšího na sebe. Pak jsem zaklepal na dveře jejího pokoje.

"Dále." ozvalo se zevnitř. Vešel jsem. Ari stála zmateně a hleděla ke dveřím.

"Ari?" oslovil jsem ji, "Děje se něco?" zeptal jsem se.

"Ne…nic se neděje. Jdeme?" chvatně opustila pokoj.

"Ari." zastavil jsem ji.

"Co se děje?" zeptala se.

"Něco jsi tam zapomněla." podal jsem ji plášť s úsměvem.

"Díky." vzala jej ode mě.

Vyšli jsme do města. Prošli jsme parkem, kde se Ari učila šermovat po zranění.

"Bere?" oslovila mě.

"No? Máš nějaké speciální přání kam zajít?" zeptal jsem se.

"Jedno bych měla."

"Tvé přání je mi rozkazem."

"Víš, kde bydlí Narykel a Meren?"

"Jo, vím. Vyzpovídal jsem Narykela." usmál jsem se.

"Teď jde o to, jestli tam trefíš."

"Nepodceňuj mě." pohlédl jsem na ni, "Proč ses najednou tak zarazila v pokoji, než jsem přišel?"

"Ty taky musíš všechno vědět, že?" odpověděla mi otázkou.

"Eee…jo?" dlouho mlčela, "Ari?"

"Asi mi nic jiného nebude, že?"

"Dalo by se to tak říct."

"No dobře." zhluboka se nadechla a pokračovala, "Když jsi vešel, za mnou se mihl stín postavy. Nevím, kdo to byl, jestli se chceš ptát na tohle." zarazila mě uprostřed nádechu k otázce.

"Máš aspoň ponětí, kdo by to mohl být?" zeptal jsem se.

"Jediný, kdo mě napadá je Hwesta." podívala se na mě.

"Ale jak se dostal do města?" nechápal jsem.

"Mě se neptej. Má tady nějaké kumpány, o tom vím. Všichni vojáci nejsou zcela oddáni Velinovi."

"Myslíš?"

"Jak jinak by se dostal do města, nebo do paláce?" odmlčela se, "Nebo máš jinou teorii, jak se dostal do města?"

"Ne, nemám." řekl jsem po pravdě.

Zatočili jsme ještě kolem několika domů.

"Tak, jsme na místě."oznámil jsem.

"Cože?" nechápala Ari.

"Chtěla jsi k Meren. Jsme zde." usmál jsem se.

"Aha, dobře, jdeme." vzala do ruky kovové klepadlo na dveřích a zaklepala. Po chvíli se otevřely dveře a v nich stál Narykel.

"Dobré ráno." řekl po chvíli.

"Dobré ráno." odpověděli jsme.

"Ari, co tu děláš tak brzy?" řekl po chvíli, "Pojďte dál." ustoupil ze dveří, abychom mohli vejít.

"Jdeme na zdvořilostní návštěvu." odpověděla Ari na jeho otázku, "A rozloučit se. Dneska odpoledne odjíždíme."

"Až po obědě. Vím o tom. Posaďte se." pokynul nám.

"Kde máš Meren?" zeptal jsem se.

"Zavolám ji. Chvíli počkejte." opustil nás. Za chvíli se ve dveřích objevila Meren.

"Ahoj, Ari." objala Meren Ari.

"Ahoj, jak se máš?" zeptala se Ari, když ji Meren pustila ze sevření.

"Dle možností. Nemůžu teďka dělat hromadu věcí." usmála se.

"Jak to, kvůli dítěti?" zeptala se Ari.

"Ano, Izupa mě varoval, že když si nedám pozor, tak že o něj můžu přijít."

"To chápu."

Nastala chvíle ticha.

"Mohla bys pro mě něco udělat, Ari?" zeptala se Meren.

"Ano."

"Předej tohle Jarin." vložila Ari do ruky poskládaný papír.

"Ale…" nechápala Ari.

"Tady ne." zarazila ji Meren.

"Dobře."

Ari se očividně částečně ulevilo, ale i tak jsem z ní cítil jakési napětí.

"Už bychom měli jít. Neřekla jsem Fronovi, kam jsme zmizeli." vstala Ari.

"Dobře. Asi se dlouho neuvidíme."

"Ty nepřijdeš na oběd?"

"Ne, opatruj se." objala Meren Ari.

"Dej vědět, až se to narodí." řekla Ari s úsměvem, když ji Meren pustila. Se mnou si jen podala ruku.

"Opatruj ji. Nedej, aby se jí něco stalo. Už tak dost se trápila. Zaslouží si štěstí a být milována." pohlédla mi do očí. "Doprovodím vás ke dveřím."

"Namárië." rozloučili jsme se a vraceli se k paláci.

"Počkej chvilku." zastavila mě Ari.

"Co je?"

"Tohle není pro Jarin, jak řekla Meren." ukázala mi dopis.

"Podle čeho soudíš?"

"Podle toho, co je tam napsáno." rozlomila pečeť, rozložila papír a četla.

"Ari, co se děje?" zeptal jsem se. Nereagovala.

"Ari?" oslovil jsem ji a postavil se proti ní.

"Je tady Hwesta. Je ve městě." zakřičela, "Měl mě přímo pod nosem a tebe taky."

"Ari, co se stalo?"

"Přečti si to." podala mi dopis.

Jen zběžně jsem do něj nahlédl. Víc jsem nestihl, Ari se rozběhla zpět. Zastavil jsem ji.

"Ari, nedělej to. Jen mu tím nahraješ a dopomůžeš k vítězství."

"A co Narykel a Meren?" naléhala se slzami v očích a snažila se ode mě osvobodit.

"Ari." musel jsem ji chytit pevněji, "Jim se nic nestane. Vrátíme se do paláce." opřela se o mě.

Pevně jsem ji objímal, aby se uklidnila. Chvíli jsme tak stáli.

"Ari?" oslovil jsem ji, "Vrátíme se do paláce."

"Tak jdeme." odvrátila se ode mě a nenápadně si stírala slzy. Nadzvedl jsem ji bradu a pohlédl jí do očí.

"Ari, za slzy se nemusíš stydět." usmál jsem se a palci setřel zbývající slzy.

"Promiň." řekla a uhnula pohledem.

"Nic se nestalo." objal jsem ji kolem ramen. Nechala se vést. Doprovodil jsem ji až do jejího pokoje.

"Ari?"

"No?"

"Neudělej nic nepromyšleného." chytil jsem ji za ramena a zblízka se jí zahleděl do očí.

"Pokusím se." odpověděla mi. Stačilo mi to. Ve dveřích mě zarazila.

"Bere?" otočil jsem se k ní, "Slib mi to stejné." řekla.

"Pokusím se." odpověděl jsem a odešel z jejího pokoje.