Cesta zpět 1

Trochu jsem se posunula vpřed v čase. Ber se ocitl na cestě zpět do Modrého Města po vítězné bitvě u Severních hor. Dnešní část je méně akční. Cesta probíhá v klidu a míru. A teď už nechám mluvit Bera.

Vaše Vanimaré

Seděl jsem s Hunsonem u ohně. Za mnou se něco pohnulo. Za chvíli se v záři ohně objevila Ari.

"Zdravím, můžu si přisednout?" oslovila nás.

"Jistě." odpověděl jsem jí. Sedla si mezi mě a Hunsona.

"Nemůžete spát?" zeptal se Hunson.

"Kdyby se mi to dařilo, tak bych tu neseděla." odsekla mu. Hunson nereagoval.

"Omlouvám se. Vadí mi pomal postup." řekla po chvíli.

"Nic se neděje." odpověděl ji Hunson.

"Ari, pojď se projít, prosím." oslovil jsem ji. Nic na to neřekla a vstala. Vykročili jsme do tmy. Dál od ohně jsme viděli hvězdy.

"Nebolí tě něco?" zeptal jsem se, když jsem viděl výraz jejího obličeje.

"Ne, proč se ptáš?" odpověděla mi otázkou.

"Tváříš se, jako bys umírala."

"Neboj se, já tu ještě budu dlouho otravovat."

"Proč si myslíš, že otravuješ?"

"Eee. Toto téma bych raději nerozebírala." zarazila mě. Mlčky jsme obcházeli tábor.

"Ari?" oslovil jsem ji.

"No?"

"Co teďka budeš dělat, po tom všem, co se stalo?" zeptal jsem se.

"Ještě nevím. Hodlám hodně cestovat, poznat trpaslíky a ještě dělat věci, na které nebyl do teďka čas." odpověděla.

Došli jsme k řece. Od její klidné hladiny se odrážely hvězdy.

Usadila se do trávy a pozorovala klidnou hladinu řeky. Dlouho jsme seděli mlčky.

"Co tě trápí." zeptal jsem se jemně.

"Minu…" zarazila se uprostřed slova, "Vlastně nic." odpověděla potichu.

"Klidně se vypovídej, pomáhá to." Řekl jsem klidně.

"Nemám potřebu." odsekla.

"Co ti brání?"

"Nic a neptej se." vybuchla, "Jestli mě něco trápí, tak to řeknu Fronovi nebo Jekovi. Tobě ne." vstala a vrátila se do tábora.

Po chvíli jsem ji následoval. Znovu jsem se posadil k ohni.

"Co se stalo?" zeptal se mě Hunson.

"Ale nic." odpověděl jsem.

"Hádka?" vyzvídal Hunson.

"Drobná…" odpověděl jsem, ale nic jsem nevysvětloval. Zdrceně jsem seděl u ohně.

"Bere, běž spát." oslovil mě Hunson po chvíli. "Nemusíš tu se mnou sedět."

"Dobře. Mára lómë." vstal jsem od ohně. "Kdyby něco, tak mě vzbuď."

"Dobře. Už běž. Mára lómë." Zalezl jsem do stanu a brzy jsem usnul.

Vzbudil jsem se se svítáním. Po snídani jsem se zapojil do práce v táboře. Ari ještě spala. Vzbudit ji šel Fron. Po chvíli se ozvalo hlasité plesk a Fron se ozval.

"Teda Ari?" ozvalo se ze stanu. Jak reagovala Ari jsem neslyšel. Oba vylezli ze stanu. Ari se vrhla na svého koně a osedlala jej.

"Mára arin." přišel jsem k ní a oslovil ji.

"Mára arin." odpověděla mi. Věnoval jsem se svému koni, ale Ari jsem pozoroval.

Po snídani jsme vyjeli.

Jel jsem vedle Ari. Její bratři jeli za námi. Před námi jel Frenin se svou sestrou.

"Za ten včerejšek se ti omlouvám." začal jsem náš rozhovor po dlouhé chvíli ticha.

"Omluvit bych se měla já. Nic si z toho nedělej. Vadí mi, že postupujeme tak pomalu."

"Ale."

"Co se děje?" zeptala se.

"Nic."

Friinin zastavila.

"Ale ne." ozvalo se vedle mě. Ari zaúpěla. "Dneska to vydržela v sedle dvě hodiny." řekla a otočila se k Fronovi a Jekovi. Oba se pousmáli.

"Zajímalo by mě, jak to dělala při cestě tam." zajímal se Jek.

"Jo, to mě taky." pousmála se Ari.

"Jenže tehdy nebyla zraněná." zastal jsem se jí, "Nezapomínej, že dostala mečem do zad."

"No jo." dostalo se mi odpovědi. Je pravda, že Ari dostala do zad mnohem víc. Možná jsem to trochu přehnal.

Během půl hodiny jsme opět byli na cestě. Nic se nestalo. Večer jsme se utábořili u řeky. Ari odmítla spát ve stanu s Friinin a tak zalehla k Fronovi a Jekovi.

Usnul jsem téměř okamžitě.