Ber je s Ari znovu ve městě. Celý pobyt u Dami přemýšleli o abecedě, kterou je psán název jedné knihy. Izupa jim vše vysvětlí a doufá, že mu Ber a jeho přátelé pomohou proti nepříteli. Dál to nechám na Berovi.
Vaše Vanimaré
Vstal jsem brzy. Na chodbě jsem potkal Frona s Jekem. Mířili k Ari. Izupa už tam byl. Sedli jsme si kolem stolu. Izupa nám chtěl vysvětlit název knihy, kterou Ari četla u Dami.
"Písmo jste identifikovali správně. Je to nejstarší písmo, jaké známe. Tehdy se těm znakům přisuzovaly různé magické vlastnosti." odmlčel se.
"A které si už dnes nikdo nepamatuje." skočila mu Ari do řeči. Fron do ní drbnul loktem a Izupa se na ni zadíval.
"Máš pravdu. Nikdo si je nepamatuje. Dnes se připisuje každému znaku jedno písmeno naší současné abecedy. Historie Ardeny, zní název. Možná jste to po chvíli čtení pochopili."
"Myslela jsem, že je to nějaká kronika." ozvala se znovu Ari.
"Je to kronika."
"Ale jak to? Vždyť před tolika lety se kroniky nepsaly? Nikdo se tím nezabýval. Jak tam může být napsáno něco, co se stalo před tisíci lety, tak podrobně, jako bitva u Zlého průsmyku?"
"To je právě ta záhada. Nikdo to neví. Jen ten, kdo to začal sepisovat a jeho potomci. Jenže ten rod byl už dávno vyvražděn."
"Škoda, mohli jsme se něčemu přiučit."
"To tajemství by do smrti nevyzradili. Poslední potomek toho rodu byl Glampul."
"To napsali trpaslíci?" podivil se Fron.
"Ano. Jen oni vymysleli něco podobného, jako je tahle abeceda. Ostatní nacházeli tyto znaky na skalách a každému se něco pod tím znakem většinou něco stalo, ať to bylo dobré, nebo špatné. Podle toho jim připsali magickou vlastnost. Samozřejmě, že magie v tom nebyla."
"A kde vlastně žijí trpaslíci?" zeptala se Ari znovu.
"V Severních a Sněžných horách." odpověděl jí Izupa.
"Ale my jsme je neviděli?" namítla.
"Schovávají se. A nežijí jen tam."
"A kde ještě."
"U průsmyku Luin Síre a u Oronti ailin." podíval se na ni Izupa.
Pokračoval dál ve vysvětlování, napsal nám všechny znaky a písmena. Pak jsme společně zamířili na snídani.
Během snídaně se u nás objevil Izupa.
"Promiňte, že ještě obtěžuji, ale potřeboval bych požádat Ari, aby se za mnou po snídani přišla." potom se otočil přímo na ni, "Potřebuji se s tebou na něčem domluvit. Zatím dobrou chuť." a odešel. Ari se za ním zmateně dívala.
"Měla by sis pohnout." probudil ji Fron ze zamyšlení. Ari se rychle najedla a zamířila za Izupou.
Po snídani jsem se vydal do stáje. Postaral jsem se o svého koně a nechal jej znovu okovat. Už to potřeboval.
Do oběda jsem Ari neviděl. Ani na obědě jsem ji nepotkal. Fron vzal do ruky něco k jídlu a šel ven. Izupova osobní ochrana jedla kousek od nás. Bavili se.
"Myslíš, že má šanci?" ozval se Orotil.
"Myslím. Je zdatná." odpověděl mu Hunson.
"Zatím se moc nepředvedla. Pokud je to ona, kdo nám má pomoci, tak nevím, jestli se toho vůbec dožijeme." pokračoval Orotil.
"Nepodceňoval bych ji." vložil jsem se do debaty mezi bratry.
"Proč?" oponoval mi Orotil.
"Když jí jde o život nebo o život jejích bratrů, tak nemá slitování. Sama mi několikrát zachránila život." pokračoval jsem. Nelíbilo se mi, že o Ari tak uvažují. "Dost už si toho prožila. Je to jen několik dnů, kdy se vyléčila z posledních zranění."
"Neměla by zranění, kdyby byla schopnější." stále pochyboval Orotil.
"Orotile…" snažil se ho krotit Hunson. Vytáčel mě. Vstal jsem od stolu a přišel k němu.
"Nemluvte tak o Ari. Nezaslouží si to. Proti ní stojí nepřítel, kterému byste těžko odporoval i vy. Naučte ji toho co nejvíce. Od toho tu jste, abyste dodal naději nejen jí, ale i všem, co tu žijí."
"Hlavně ona musí chtít." Orotil vstal od stolu a stál přímo proti mně.
"Ví, jak na tom úkolu závisí přežití nás všech. A tím, jak se k ní chováte, jí nepomáháte."
Orotil na mě koukal. Moc se mu nelíbilo, jakým tónem jsem k němu mluvil. Ale netroufl si na mě zaútočit. By to on, kdo se tenkrát rozčiloval, že můj otec nemůže poskytnout žádnou vojenskou podporu.
"Orotile. Měli bychom jít." upozornil ho Hunson.
"Doufám, že jste mi rozuměl." řekl jsem ještě Orotilovi. Nic mi neodpověděl a odešel se svým bratrem. Sledoval jsem ho.
Odpoledne jsem si znovu zašel ke kováři, aby mi nabrousil meč. Do večeře jsem si lehl na pastviny do trávy a odpočíval jsem.
S Ari jsem se potkal až na večeři. Byla unavená. Něco málo snědla a na stole usínala. Nedivil jsem se. Ostatní strávníci ji sledovali.
"Ari?" oslovil ji Jek.
"Hmm." odpověděla.
"Zase spí." stěžoval si Jek Fronovi.
"Nech ji. Je unavená. Kdybys viděl, co všechno zvládla. Taky bys spal." zastal se jí Fron.
"Ještě chvíli mohla vydržet. Chtěl jsem si popovídat, co všechno probrali." řekl Jek smutně Ari se po něm podívala.
"Klidně ti to povím" ozvala se.
"Fakt?" rozzářil se.
"Ale ne teď hned." pousmála se.
"Škoda." postěžoval si Jek. Ari znovu usínala.
"No nic, Ari, jdeš spát." řekl Fron a vstal. Vstal jsem také.
"Klidně tu seď. My se vrátíme." řekl Fron Jekovi. Pak zvedl Ari a společně jsme odcházeli k jejímu pokoji. Jarin vzala na chodbě první pochodeň a vedla nás. Fron uložil Ari do postele. Pak jsme vyšli na chodbu.
"Měl bys jít spát, Frone." oslovil jsem ho.
"Budu hlídat." stál si za svým Fron. Položil jsem mu ruce na ramena.
"Jdi spát. Kdy budeš unavený, nijak Ari nepomůžeš. Vidí to na tobě."
"Myslíš? A co Ari?"
"Budu tady já. Odpočíval jsem celé odpoledne."
"Dobře tedy. Mára lómë." usmál se.
"Mára lómë." odpověděl jsem mu a usadil se na zem u Ariiných dveří. Bděl jsem celou noc. Naštěstí se nic nestalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat