Zdánlivé zajetí

Ber s Ari vyjel k Aen. Neobešlo se to ale bez problémů. Zdá se, že jdou z jednoho problému do druhého. Štěstí je ale neopouští.

Vaše Vanimaré

Ari sedlala. Rychle jsem ji následoval. Vyvedli jsme koně.

Ari se do sedla dostala s pomocí lavice a stolu na dvoře.

"Máš zbraně?" zeptal jsem se.

"He?" usmála se, "Ne? Hned jsem zpátky."

"Seď, tobě to bude trvat dlouho." seskočil jsem z koně a zeptal se, "Kde je máš?"

"Meč je pod polštářem, luk a šípy na věšáku za dveřmi." zakřičela za mnou. Meč jsem našel rychle. Luk a šípy jsem nechal na místě.

"Díky, takhle rychlá bych určitě nebyla."

"To mi bylo jasné hned od začátku." sedl jsem na koně, "Můžem?"

"Že váháš." už skoro pobídla Lafa.

"Kam jedete slečno?" ozval se najednou Frenin.

"Jedeme se projet." odpověděl jsem mu místo Ari.

"Vždyť víš, že tady slečna nemá opouštět tuto usedlost." namítl.

"Ale sama. Pokud vím, jede se mnou."

"No dobře, kdy se vrátíte?"

"Zkusíme to na oběd. Namárië." a pobídli jsme koně.

Ari mě následovala.

"Kam pojedeme?" zeptala se sotva jsme byli z doslechu.

"To bych nechal na koních. Ty to taky tak děláš." usmál jsem se.

"Takhle jsem to udělala jednou, a jak to dopadlo. Koně nás stejně zavezou k řece."

"Takže je to jasné." oba dva jsme pobídli koně do cvalu. Cesta na západ rychle ubíhala.

"K jaké řece to vůbec jedeme?" zeptal jsem se po chvíli.

"K Aen. Později se do ní vlévá Andaluin, co protéká Modrým Městem."

"Byla jsi u ní někdy?"

"U koho?"

"U Aen."

"Kolikrát. Je na území města Númen. Několikrát nás tam taky načapali, jenže my jsme jim vždycky zdrhli. Oni za hranice své země nesmí. Mají teď velmi krutého panovníka. S obchodníky komunikují na hranicích."

"Oni jsou zajatci své vlastní země?"

"Něco podobného. Nikdo nesmí na jejich území pod trestem nejvyšším."

"Tím se myslí u nich co?"

"To co všude jinde. Smrt."

"Je to divný."

"Každého, kdo překročí hranice, považují za nepřítele a jako k nepříteli se k němu chovají. Ale teď už ticho, blížíme se." vysvětlila.

"Jak zjistíš, kde jsou?"

"Asi budu muset na výzvědy."

Zastavili jsme u lesa. Ari seskočila z koně a pomalu mi už zmizela z očí. Sesedl jsem a chtěl ji následovat.

"Ari, vrať se, sama tam nemůžeš." oslovil jsem ji

"Co chceš dělat? Jeden z nás musí zůstat u koní, aby mohl popřípadě varovat nebo se zachránit sám."

"Ari, ty sama nepůjdeš. Nebezpečí od Hwesty trvá a navíc nemůžeš běhat."

"Jestli najdou koně, jsme nahraný, ale uznávám, že máš pravdu ohledně mého zdravotního stavu. Co navrhuješ?"

"Vzít koně s sebou."

"To nás najdou ještě rychleji, než kdybychom je nechali tady, ale nám asi nic jiného nezbývá, že?"

"Ne."

"Tak jdeme. Snaž se jít potichu." vykročila směr houští. Následoval jsem ji. Při každém podezřelém hluku se zastavila. Za chvíli jsme slyšeli tichý zpěv řeky.

"Jsme blízko." otočila se ke mně. Viditelně zpomalila. Spatřil jsem mezi stromy hladinu řeky. Ari mi podala otěže.

"Počkej tady, za chvilku jsem zpátky." informovala mě.

"Ari!" chytil jsem ji za ramena a otočil k sobě.

"Jdu jen kousek. Celou dobu mě uvidíš. Stačí?"

"Jo." povzdechl jsem si a pustil ji, "Tak běž."

Pomalu se odplížila ke krajním stromům, kde zalehla. Chvíli tam sledovala. Pak vstala a neslyšně se ke mně vrátila.

"Tak co?" zeptal jsem se.

"Nikde nikdo. Jen Fron a Jek si užívají vody." odpověděla s úsměvem, "Trochu si z nich vystřelíme."

"Cože?"

"Přestěhujeme jim věci, jen do jiné skrýše."

"Jak to chceš udělat?"

"Jednoduše. Věci mají pravděpodobně u velkého kamene. Další skrýší je vykotlaný dub. Dostanu se tam, aniž by mě spatřili."

"Ari…"

"Celou dobu mě uvidíš."

Z rozhovoru nás vyrušilo zadrnčení tětivy. Ari se otočila. Pohlédl jsem také směrem k řece.

Vedle jedné hlavy se objevily na vodě kruhy. Obě hlavy zmizely. Neviděl jsem je. Na protějším břehu se objevil strážce hranic a rozhlížel se.

"Počkáme na ně na kraji lesa." navrhl jsem.

"Tak jdeme. Zdrželi jsme se moc dlouho." otočila se.

Zdrželi jsme se až příliš dlouho.

"Zdrželi jsme se déle než je zdrávo." řekl jsem. Hleděl jsem přímo na hrot šípu.

"Ticho."

"Souhlasím. Dřív jak Fron u Dami určitě nebudeme."

"Asi ne."

"Řekl jsem ticho."

"Budeme odpovídat?" zeptala se.

"Asi budeme muset. Nebo se zkusíme bránit?" odpověděl jsem jí.

"Co je přijatelnější?"

"Za pokus o obranu nic nedáme."

"Takže to vyhrál boj o svobodu." zakončila naši tichou debatu.

"TICHO. Ještě jedno slovo a uvidíš." osopil se na Ari.

"Tohle neměl říkat."

"Přiveďte toho chlapa. Chtěl je on."

"To jsem zvědavá, koho přivedou. Měl by podstoupit trest s námi. Překročil hra……" nedořekla. Přiletěla jí facka.

"Řekl jsem už několikrát ticho." zařval hlídač.

Oba jsme tasili. Nic jiného nám nezbývalo.

Bojovali jsme dlouho. Nevím, jak na tom byla Ari. Měl jsem ji za zády. Pak jsem dostal přes týl. Byla to slabá rána, tak jsem se otřepal a pokračoval v boji. Pak přišla druhá a nevěděl jsem o sobě.

Někdo se mě dotkl. Měl studené ruce.

"Vstávej, máme průšvih." snažila se mě vzbudit pořádně, což se jí povedlo.

"A jakej?"

"To, že jsme vůbec tady. Přemýšlej, jak se z toho dostat."

"Kam nás vezou?" zeptal jsem se. Dost mě bolela hlava. Asi od úderu.

"Nevím. Bolí tě hlava?"

"Dokonale, ale nějak to přežiju." odpověděl jsem jí, "A tobě nic není?"

"Dostala jsem taky po hlavě, ale nic to není." odpověděla.

"Jak odtud chceš zmizet?"

"Na to se snažím přijít." Chvíli bylo ticho. Podívala se před sebe.