Tak zveřejňuji další část příběhu z pohledu Bera. Tentokrát jsem je posunula v čase až do chvíle, kdy se Ari s Berem setkají se skřety. Konec jsem nechala hodně otevřený. Takže už se nebudu vykecávat a nechám vás číst. Snad tam nemám moc překlepů.
Vaše Vanimaré
"Co je to?" zeptal jsem se Ari.
"Pravděpodobně Maur. Jdu to říct Fronovi. Pozoruj." řekla mi a potichu se vytratila. Sledoval jsem.
Zaslechl jsem skřety i za sebou. Vstal jsem a vydal se cestou k táboru. Najednou se přede mnou objevila Ari. Narazila do mě. Nestihl jsem ji zachytit. Dopadla na zem.
"Co se děje? Co ti řekl Fron?" zeptal jsem se.
"Právě že nic. Nenašla jsem ho. Tábor je plný skřetů. Jen doufám, že se Fronovi a Jekovi nic nestalo."
"A kde jsou?"
"Nevím."
"Kolik je tam těch skřetů?"
"Moc ne. Zkusíme je vyhnat?"
"Tak jdeme, ale drž se vzadu."
Vykročil jsem. Ari mě následovala. Po chvíli jsem zastavil. Ari do mě znovu vrazila. Slyšeli jsme hrubé skřetí hlasy. Jeden se vydal naším směrem. Ari chytila do ruky luk a založila skřetí šíp.
"Co chceš dělat?" zeptal jsem se.
"Zlikvidovat ho. Jestli si nevšiml, jde sem." Za zatáčkou se objevil skřet. Ari neváhala. Trefila se přesně. Odtáhl jsem skřeta do houští.
"Mají nějaké lučištníky?" zeptal jsem se.
"Určitě, ale jeden už nám neublíží."
Pokračovali jsme v cestě k táboru. Těsně před poslední zatáčkou jsem se zastavil. Opatrně jsem vykoukl a spočítal skřety.
"Je jich tam čtrnáct. Jen šermířů. Lučištníky nevidím."
"Jak si je rozdělíme? Sedm na sedm?" zeptala se.
"Ty pět já ten zbytek."
"S tím nesouhlasím. Podceňuješ mě."
Nic jsem jí neodpověděl. Ari tasila meč. Ukázali jsme se nepříteli. Museli jsme se soustředit na dvě věci. Na šermíře i na lučištníky, kteří se najednou objevili. Šermíři mi dělali živý štít. Pak jich začalo ubývat.
Jednoho lučištníka jsem viděl na bok od Ari. Zabil jsem posledního ze skřetů a podíval se, jak je na tom Ari.
"ARI!!!" vykřikl jsem ve snaze ji varovat. Nestihl jsem to. Lučištník vystřelil a trefil se. Ari spadla na záda. Rozběhl jsem se ke skřetům a pobil je.
Pak jsem se rozběhl k Ari. Sklonil jsem se k ní.
"Ari, ty nesmíš umřít. Slyšíš mě? Dožiješ se lepších dnů. Prosím Ari, probuď se." snažil jsem se ji udržet při vědomí. Omdlela mi v náručí. Vzal jsem ji a odnesl na pozorovatelnu. Z batohu jsem vytáhl obvaz. Trochu jsem panikařil. - Co teď? Nesmí nás najít. A Ari nesmí umřít. - pomyslel jsem si. Dal jsem se do ošetřování. Nikdy jsem to pořádně nedělal. Jen jsem vždycky pozoroval Acu, svou sestru, jak to dělá. Měl jsem trochu strach, abych Ari nezpůsobil nějaké komplikace.
Vyjmul jsem hrot šípu. Vyhrnula se krev. Vložil jsem do rány jeden zámotek obvazu. Musel jsem zastavit krácení.
Ari zasténala, ale neprobudila se. Pokračoval jsem v obvazování. Snad jsem nepochybil. Pak jsem si všiml krve na své tunice. Tentokrát byla moje. Jeden skřet mě nejspíš řízl. Zavázal jsem si to sám. Nic jiného mi nezbývalo.
Vydal jsem se trochu prozkoumat okolí a případně najít Frona a Jeka. Neuspěl jsem.
Vrátil jsem se k Ari a zkontroloval jsem obvaz, jestli neprotekl. Ari vykřikla a probudila se. Ulevilo se mi.
"Jakpak se má slečna?" zeptal jsem se s úsměvem.
"Tady nějaká je?"
"Asi ne. Jak se máš?"
"Jde to. Je tu něco na pití? A taky potřebuji zjistit pár informací." odpověděla mi. Vzal jsem kastrůlek a šel k prameni. Za chvíli jsem se vrátil. Pomohl jsem jí sednou si, aby se mohla napít.
"Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?"
"Asi půl dne."
"Hledal jsi Frona a Jeka?"
"Ano. V okolí tábora nejsou. Asi je někam odvlekli. Už se neptej a odpočívej." položila mi hlavu do klína a spokojeně usnula.
Bděl jsem celou noc. Ari sebou několikrát škubla. Zřejmě se jí zdálo něco nepříjemného.
Ráno jsem se snažil probudit Ari. Běžnými budícími metodami se mi to nepovedlo. Vzal jsem tedy pramínek jejích vlasů a polechtal ji pod nosem. Ohnala se rukou. Podruhé se s kýchnutím probudila a posadila se. Vrhla na mě pohled. Musel jsem se usmát.
"Mára arin." řekl jsem.
"Kéž by bylo. Takhle mě budit."
"Co máš v plánu na dnešek?"
"Hledat Frona a Jeka."
"To chceš tak riskovat? S tou rukou neudržíš ani meč." divil jsem se.
"Budu střílet z luku."
"Ještě alespoň den odpočívej."
"Já nemůžu jen tak sedět a čekat. Může je mučit. Nic neříkej. Jdu hledat a nemusíš jít se mnou." byla rozhořčená. Začala sbírat své věci. Napodobil jsem ji.
"Jdu s tebou." řekl jsem jí, když se na mě podívala.
"Nic jiného jsem nečekala." odpověděla mi podrážděně.
Vrátili jsme se do tábora. Ari hledala stopy. Našla je brzy. Směřovaly na jih do volného prostoru. Ari sledovala stopu z lesa.
Po míli jsme narazili na tábor. Frona a Jeka jsme spatřili uprostřed tábora. Hlídky měli kolem celého tábora. Zalehli jsme.
"Tady pomůže jedině vojsko." namítl jsem.
"To nestihneme. Zítra je tu Maur jako na koni. My bychom byli čtyři míle západněji. Musíme je dostat lstí." odpověděla mi.
"Pojď. Jim nepomůžeme, když se budeme na ně dívat."
"Kam chceš jít?"
"Za Mernkalem. Třeba nám pomůže. Má s tímto větší zkušenosti." vysvětlil jsem jí. Potichu jsme vstali. Čekala nás dlouhá cesta k Mernkalovi.
Doklopýtali jsme k nim. Ari se sotva držela na nohou. Unaveně dosedla k ohni vedle Narykela. Usnula.
"Co se stalo?" zeptal se Mernkal.
"Je tu Maur a zajal Frona s Jekem."
Žádné komentáře:
Okomentovat