Přízrak z minulosti

Uplynul rok, který strávila Štěpánka v jezdeckém klubu. Společně s kluky z klubu strávila spoustu dobrodružství. Jedno skončilo na policii a dopadením hledaní trojice lidí. Po půl roce se seznámila se zdejším knězem. Společně vyjeli několikrát na koních do okolí. Kluci jej přijali do party.

Štěpánka vyšla z domu do zahrady, pohladila psa, vyběhla až k zadnímu plotu a otevřela branku. Dnes se nerozhlížela. Někdo ji chytil za ramena a táhl od branky.

Nevyjekla, nikdy to nedělala, když se lekla. Dopadla na posečenou jetelinu, která za zahradou rostla. Nad ní stál muž. Chvíli přemýšlela, odkud ho zná. - No jasně. - docvaklo ji po chvíli. Poznala v něm toho, který se jí pokoušel znásilnit. Pokusila se střízlivě zhodnotit situaci, ve které se ocitla. Začínala mít strach. Vzpomínky byly ještě živé. Začala sebou házet.

"Nech toho, stejně ti to nepomůže. Dneska nikdo nepřijde."smál se jejímu snažení.

"Jak jste se sem dostal?"zkoušela s ním rozmlouvat.

"Ty si myslíš, že v tom vězení zůstanu nadobro? To ses trochu spletla holčičko. Teď půjdeš se mnou."postavil Štěpánku na nohy. Vyškubla se útočníkovi z ruky a hned se dala na útěk. Nevěděla, že má pistoli. Vystřelil na ni, ale trefil jen nadloktí. Štěpánka vykřikla bolestí a dosedla do trávy.

"Ne, to ne."zaskuhrala, druhou rukou ohmatala ránu a ohlédla se po útočníkovi. Pomalu se k ní blížil. Vrávoravě vstala a dala se znovu na útěk. Útočník na ni znovu vystřelil. Naštěstí sjela po malém svahu na polní cestu, kterou utíkala na silnici do vedlejší vesnice. Za chvíli zahnula doprava směrem k městu. Hned na první křižovatce zahnula do leva a zazvonila na první dům. Chvíli na to se ji znovu podlomila kolena a dosedla na schod. Doufala, že ji nesledoval až sem. Unaveně se opřela o dveře. Pokoušela se o ni mdloba. Čekala dlouho než se otevřely dveře. Štěpánka dopadla na zem. Ovšem o osobě už nevěděla. Upadla do bezvědomí. Kněz Jan ji odnesl do vedlejšího bytu, ošetřil ránu, kulka ji jen škrábla a pokusil se ji probudit.

"Kde jsem…"zamumlala.

"Štěpi, probuď se."pleskal ji po tvářích. Otevřela oči.

"Jak jsem se sem dostala? Co tu dělám?"zvedala se.

"Jen klidně lež a vysvětli mi, co se stalo."mluvil uklidňujícím hlasem. Štěpánka se pomalu uklidnila a začala vyprávět.

"Začalo to asi před rokem. To jsem se sem přistěhovala. Začala jsem navštěvovat zdejší jezdecký klub. Jednou…"odmlčela se, "Jednou jsme jeli na vícedenní výlet. Hned první noc začaly být problémy."v očích se jí objevily slzy. "Probudila jsem se jako první. Koně byli neklidní, poznala jsem to na nich. Já jsem … nevím proč jsem to udělala."zaštkala.

"Štěpi. No tak. Dovyprávěj to."pobízel ji.

"Vylezla jsem ze stanu. Jakub mě varoval, ať počkám na něj a na ostatní. Když jsem vylezla tak mě hnedka někdo chytil a odtáhl do křoví a tam…"znovu se rozbrečela, "tam mě málem…nedokážu to říct. Kdyby nepřišel Jakub, tak … tak …"nedomluvila. Nedokázala to. Nedokázala vzpomínat na ten den. Jan ji nechal o samotě a zavolal policii.

"Ano, je to hned ten první dům od křižovatky vpravo."zavěsil telefon a vrátil se do vedlejšího bytu, kde nechal Štěpánku.

"Za chvíli je tu policie."oznámil jí.

"Děkuju."

"Nemáš za co."podal ji sklenici vody, "Přijede i doktor, prohlédne ti ránu." Asi za pět minut někdo zazvonil. Jan šel otevřít.

"Dobrý den, policie. Vy jste nám volal něco o útoku na mladou dívku."

"Ano, volal jsem. Pojďte dál."vyzval je a dovedl do vedlejšího bytu, kde Štěpánka ležela. Když přišla policie, postavila se.

"Dobrý den."pozdravila je a zavrávorala.

"Štěpi, sedni si."napomenul ji Jan.

"Jen jsem se chtěl zeptat na to, co posledně. Jak útočník vypadal?"

"Byl to ten, co posledně. Chtěl se mi asi pomstít."

"Nevíte proč?"ptal se policista dál.

"Asi proto, že jsem ho dostala do vězení. Je to jediný důvod který mě napadá."začínalo ji to štvát. Bylo by asi nejlepší, kdyby Jan policii nevolal, ale stal se trestný čin a to se musí nahlásit, jinak by Jan byl spolupachatelem. Policie se Štěpánky ptala ještě na spoustu otázek, ale ona je skoro nevnímala a odpovídala automaticky. Uprostřed výslechu usnula. Probudil ji až příchod lékaře, který ji ošetřil zranění.

"Je to je škrábnutí. Pokud se rána nezanítí, tak bude vše naprostém pořádku."balil si náčiní, "Pokud se Vám jakkoli zvýší teplota, tak vyhledejte odborného lékaře. Nashledanou."a odešel. Štěpánka na chvíli osaměla. Jan šel vyprovodit doktora. Po chvíli se vrátil, ale už ne sám.

"Ahoj, Štěpi, jak je ti?"ozval se ode dveří Jakub a přispěchal k pohovce, na které Štěpánka seděla.

"Bylo mi i líp."usmála se na něj a políbila ho.

"Stalo se ti něco?"ptal se starostlivě.

"Jen mě škrábla kulka, není to nic vážného. O mě se nestarej. Byl tu i doktor."domlouvala mu, aby se přestal vyptávat. Skutečně přestal. Policista se po půl hodině vrátil.

"Omlouvám se za to neustálé otravování, ale mohla by jste jít s námi na místo činu?"

"Ano, pokud to zvládnu."opatrně vstala, ale i tak se ji zamotala hlava. Jakub i Jan ji podepřeli, každý z jiné strany.

"Doprovodíme tě, Štěpi."uklidňoval ji Jakub. Společně s policistou opustili faru a vydali se směrem, odkud přiběhla k faře. Postupovali pomalu, kvůli Štěpánčině zranění. Pomalu se vyšplhali na svah a vydali se směrem k zahradám. Štěpánka je dovedla až na osudné místo.

"Kam utíkal, nevíte?"zeptal se policista Štěpánky.

"Asi pryč od města, ne? Je to logické."odpověděla otráveně. Nebylo to zrovna příjemné. "Neumíte snad trochu logicky uvažovat?"rozčilovala se, "Ne nevím, kam běžel, nevšímala jsem si ho. Snažila jsem si zachránit svůj vlastní život. Stojíte na poli vzrostlé jetele, tak se podívejte, kde je pošlapaná a zjistíte, kam běžel. Myslela jsem,že tohle se učí na nějaké akademii."rozhořčeně se rozběhla po stopách, které po sobě zanechal střelec. Policie ji následovala, ale jen tak jí nikdo nestačil. Od statku k ní mířilo stádo koní v čele s Ragusem. Počkala na ně. Když k ní doběhl Ragus, vyskočila mu na hřbet a pokračovala po stopách. Do pronásledování se pustil jen Jakub, Jan a přidal se i Ondra. Všichni na koních se středověkými zbraněmi. Útočník běžel dál směrem k vedlejší vesnici. - Za chvíli musí protnout silnici. - pomyslela si Štěpánka. Na silnici zastavilo auto. V předu se stáhlo okýnko. Člověk který tam seděl vzal do ruky pistoli s tlumičem. Útočník se na chvíli zastavil, pak se rozběhl. Řidič vystřelil na běžce. Štěpánka zastavila Raguse a zírala na auto. Muž se složil k zemi. Střelec zavřel okno a pomalu se rozjel. Štěpánka pobídla koně do trysku. Chtěla vidět a zapamatovat si aspoň poznávací značku. Pronásledovala auto až k vedlejší vesnici. Zapamatovala si stejně jen první dvě čísla a jedno písmeno. Za chvíli ji dojel Jakub následován Janem.

"Co se stalo?"zeptali se.

"Někdo ho zastřelil. Byl už nepotřebný."řekla Štěpánka. Otočila koně a vracela se k mrtvému.

"Čekal jsem, že se vrátíš."řekl ještě umírající.

"Kdo se vás pokusil zabít?"zeptala se Štěpánka.

"Nic ti neřeknu….nepotřebuješ to vědět…chtěl jsem si jen naposledy užít…a zmizet…"řekl přerývavě. Po chvíli měl ústa plná krve. Zřejmě střelec poškodil plíce.

"Nikdy se nedovíš, co….co…by se…."nedopověděl a naposledy vydechl. Štěpánka zbledla. Ještě nikdy nevila někoho zemřít. Když vstala, podlomila se jí kolena.

"Štěpi, tohle mi nedělej."dopadla do Jakubovy náruče.

"Promiň, ale tohle jsem ještě nezažila." Jan šel pro koně. Dojel je Ondra. V polovině cesty potkali policii.

"Kde je ten útočník?"zeptali se Štěpánky.

"Daleko neutekl."odpověděla.

"Vy jste ho…"

"Ne. Přijelo tmavě zelené auto s německou poznávací značkou, otevřelo se v předu u řidiče okýnko, objevila se hlaveň pistole s tlumičem, osoba vystřelila, pak zavřela okno a auto odjelo do vedlejší vesnice, kde se pravděpodobně nezastaví, ale bude pokračovat dál."řekla Štěpánka popravdě.

"A ten útočník?"

"Nechala jsem ho ležet tak, jak zemřel. Už nic nepoví a ani nikomu neublíží."dopověděla Štěpánka a vzala od otce Jana Ragusovy otěže. "Doufám, že už můžu jít pryč. Dlouho tohle nevydržím."zeptala se Štěpánka a sedla na koně.

"Kdybychom něco potřebovali, najdeme vás."přitakal strážník. Jan sedl na koně a následoval Štěpánku. V polovině pole ji dohnal.

"Štěpi, co se stalo."

"Nic, jen… myslela jsem si, že jsem zvyklá na mrtvoly, ale asi ne."odmlčela se, "Tolik jsem toho prožila."sklonila hlavu na znamení mlčenlivosti.

"Chápu. Mrtvého člověka jsi viděla akorát v rakvi. Nikdy jsi neviděla někoho umírat."

"Asi je to ten důvod."znovu se uvrhla do mlčení. "Myslím, že jsem mohla zabránit této smrti."

"Ne, nemohla. Nemohla jsi nic udělat. Hlavně si nic nevyčítej."uklidňoval ji. Zbytek cesty již nemluvili. Ve stáji ustájili koně a sedli na chvíli do klubovny. Štěpánka složila hlavu na ruce. Byla psychicky na dně. Vedle ní si sednul Jakub. Otec Jan se posadil naproti.

"Štěpi."chlácholil ji Jakub. Hladil ji po zádech. Nakonec usnula. Jakub ji jen přenesl na pohovku v rohu místnosti.

"Je unavená."dodal Jakub. Seděl u ní dlouho, i otec Jan nic neříkal.

"Nikdy se nesetkala s takovou situací."odvětil mu Jan.

"Takový šok měla akorát loni na puťáku, když nám ukradli Raguse."

"Co přesně se tam stalo."zeptal se Jan.

"Štěpánka si nikdy nepřála, aby o tom někdo jiný věděl. Nemůžu porušit slib, který jsem jí dal."

"Chápu."řekl Jan.

Štěpánka se probudila až za tmy. Vedle ní spokojeně odpočíval Jakub a ze židle odnaproti ji sledoval otec Jan.

"Dobré ráno. Jak je ti?"zeptal se.

"Bylo mi i lépe."odpověděla. Posadila se a zamotala se jí hlava.

"Jen klidně lež. Zbytečně se nenamáhej."

"Co se stalo?"

"Byla jsi postřelena, pak jsme pronásledovali střelce…."převyprávěl ji všechno ještě jednou Jan.

"Přijde mi to jako z nějakého hororu. Nechápu, jak jsem mohla tohle všechno prožít za jediný den." Noc strávili všichni tři v klubovně. Ráno je opět vyhledala policie. Štěpánku čekal celý kolotoč výslechů. Všem komisařům říkala vesměs to stejné, ale i tak se ptali stále dokola. Výslech trval celé dopoledne. Podepsala protokol a měla konečně pokoj a mohla se začít připravovat do školy. Podzimní prázdniny skončily. Do školy se vracela neodpočatá. Ve vyučování nedávala pozor a stále dokola přemýšlela nad událostmi prázdnin. Od policie neměla žádné další zprávy. Potřebovala vědět, zda chytili střelce. Do školy i ze školy ji doprovázel většinou Jakub. Nemluvili spolu o tom, co se stalo. Když nemohl Jakub, doprovázel ji Ondra.

Blížily se Vánoce. Štěpánka sháněla po Brně dárky pro partu. Byla sama jen se spolužačkou ze školy. Ta ji ovšem po dvou hodinách obcházení stánků na tradičních trzích na náměstí Svobody opustila. Právě se dívala na kované přívěšky.

"Kde máš svého ochránce, ty děvko?"ozvalo se najednou vedle ní. Lekla se. Vedle ní stál vysoký muž, "Ještě, že je život ve městě tak anonymní."chytil ji za ruku a vlekl pryč. Nikdo z kolemjdoucích se na ni ani nepodíval. Snažila se křičet, ale z jejího staženého hrdla nevyšel ani hlásek. Muž se zastavil.

"Já být tebou, tak se o něco podobného ani nepokouším."řekl jí výhružně do ucha a na spánek ji přiložil hlaveň pistole. Nevěděla odkud ji vzal. Vlekl ji do neznámých uliček Brna. Snažila si zapamatovat cestu, aby věděla, kam později utíkat. Muž se snažil vyhýbat frekventovaným ulicím. V kapse ji zadrnčel mobil. Nenápadně hovor přijala. Muž si ničeho nevšimnul.

"Co ode mě chcete?"zeptala se.

"To jsi tak blbá, nebo nic nevíš? Přece pomstu. Dostala jsi mého kamaráda do vězení. Odtud jsem ho po půl roce dostal, ale kvůli tobě byl nedávno zastřelený. Všechno kvůli tobě."kráčeli dál. Štěpánka však nedobrovolně. Vešli do domu. Do tradičního pavlačového domu. Vystoupali až do nejvyššího podlaží. Muž otevřel dveře do jednoho bytu a dovlekl Štěpánku až do místnosti s postelí. Nešetrně ji hodil a zavřel za sebou dveře. Štěpánka osaměla. Vzpomněla si na mobil. Hned ho vytáhla z kapsy a volala Jakubovi. Když se ozval, nedovedla mu nic říct. Jen se rozbrečela.

"Štěpi, co se děje? Nepřišla jsi na místo schůzky."ozvalo se z druhé strany, "Štěpi, co se stalo? Proč brečíš?" stále nedokázala nic říct. Jakub byl trochu netrpělivý, ale krotil se. Nechtěl ji ztratit. "Zkus se uklidnit a řekni mi, kde jsi. Mám o tebe strach."Štěpánka se odhodlala. Řekla Jakubovi všechno. Jakub ji slíbil pomoci. Do pokoje vešel ten muž. Štěpánka se lekla. Muž jí vytrhl mobil z ruky a hodil na chodbu.

"Tohle si nedovoluj."smýkl s ní na postel. "Teď si s tebou trochu zalaškuji, abys neřekla, že jsem byl nepozorný." Nechutně se usmál. Štěpánka se klepala strachy. Chytil ji za ruce a nohy ji znehybnil svou váhou, kterou na ni nalehl. Štěpánka si uvědomila podobnost v jednání obou mužů. Oba ji hodlali znásilnit. Jeden se o to ovšem už nikdy nepokusí. Její stále se bránící ruce chytil do své jedné. Druhou rukou jí vykasal sukni nad pas. Nervózně z ní strhl kamaše. Z venku se ozvala siréna policie. Za chvíli slyšela dusot nohou těžkooděnců. Oknem proletěla dýmovnice a po chvíli celý byt zahalil skoro neproniknutelný dým. Teprve teď si útočník všimnul, že svůj úkol asi nestihne dokončit. Od jeho oběti jej odtrhla jakási neviditelná síla. Na Štěpánku dopadlo světlo. Schoulila se do klubíčka a začala tiše plakat. Jeden těžkooděnec ji vynesl z domu. Venku se jí ujala zavolaná zdravotnická pomoc. Lékař ji dal něco na uklidnění a odvezli ji do nemocnice. Na čele měla malou tržnou ránu a na rukách i nohách, hlavně v oblasti stehen, velké pohmožděniny. Byla hospitalizována přes noc na pozorování. V sanitce klidně usnula. Jakub jel s nimi, celou cestu ji držel za ruku.

Procitla. Netušila, kde je. Před očima se jí objevila tvář útočníka, jak se do ní lačně dobýval. Cítila, že v nejbližším okolí není sama. Lekla se, že je to on. Někdo ji držel za ruku. Když otevřela oči, uklidnila se. Vedle ní na židli spal Jakub. Už se jí nic nestane. Znovu se pohroužila do posilujícího klidného spánku.

Dva dny na to seděli všichni v klubovně. Bylo tam netradiční ticho. Čekali na otce Jana a hlavně na zprávy, které měl donést. Za chvíli přišel.

"Zdravím. Mám dobré zprávy. Útočník si odsedí několik let ve vězení. Střelec, spíše střelkyně bude sedět na doživotí."usmál se, "Už snad budeme mít klid." Usadil se vedle Štěpánky, "Už se nemáme čeho bát."