Írima

Tak trochu z jiiného soudku. Sice taky zamilované, ale nevystupuje tam ani Ari, ani Štěpánka. Hlavní hrdinkou je tentokrát elfka Írima. O ní to bude asi jediný příběh, který napíšu. Mám trochu pocit, že píšu o jednom a tom samém, ale já to bohužel neumím a nedokážu posoudit. Na to mám Vás milí čtenáři, Vaším úkolem je okomentovat. Je to psáno trochu podle mého snu. Země je stejná jako v příběhu o Ari. Více Vám ovšem neprozradím, to by jste to nemuseli ani číst.

Přeji příjemné čtení

Vaše Vanimaré

P.S.: Když už nestíhám psát o Ari, tak si přečtěte alespoň něco z mé paralelní tvorby. Už je ale rozpracována další část 18. kapitoly Není konec všeho.

V.

Jmenuji se Írima. Jsem služebná princezny v říši elfů, která se nachází na západě Ardeny. Obecně se jí říká Elfský les. Píše se rok 1786 elfského letopočtu. Pomalu se sama procházím po královských zahradách s dvěma strážci deset kroků za mnou. V nejbližších dnech očekávám návrat svého bratra Erana, jenž vyjel s naším princem LacRenem do jižního sousedního lidského království uzavřít mírovou smlouvu s novým mladým králem, nebo alespoň na nějakého posla, který by mi oznámil dobu návratu mého bratra. Prošla jsem celou zahradu a pomalým krokem jsem se vracela k paláci zabraná do svých myšlenek. Málem jsem vrazila do proti mně jdoucího muže. Po chvíli jsem si uvědomila, že jsem málem srazila samotného prince. Sklonila jsem pokorně hlavu a neodvažovala se na něj pohlédnout.

"Mára rë, herunya."pípnu nesměle. Nikdy jsem neměla možnost hovořit s princem.

"Mára rë."odpověděl zdvořile. Nečekala jsem to.

"Máte nějaké přání heru?"zeptala jsem se.

"Ne, přináším Vám vzkaz od Vašeho bratra."řekl. Zarazila jsem se.

"Stalo se mu snad něco?"zděsila jsem se. Že by bratr posílal vzkaz zrovna po princi? Trochu jsem to nepochopila.

"Právě že ano. Je to velmi vážné. Pojďte a posaďte se."vedl mě k nejbližší lavičce, počkal až se usadím a sedl si vedle mě. Chtěla jsem vstát, protože v jeho přítomnosti bych sedět neměla. Jsem přece jen služka jeho sestry. Zarazil mě.

"Dnes klidně seďte, ať se mi tu nesložíte. Jde o Vašeho bratra. Je ve velmi vážném stavu. Byli jsme napadeni. Váš bratr se statečně bránil, bránil i mne, za což mu budu celý svůj život vděčný."odmlčel se na chvíli a vzal mé ruce do svých, "Dostal se do bezvýchodné situace. Nedalo se mu nijak pomoci."díval se mi upřeně do očí, "Váš bratr dostal několik šípů přímo do hrudi. Byl jsem poslední, kdo s ním mluvil."znovu se odmlčel a upřeně mi hleděl do očí. Oplácela jsme mu pohled, i když bych asi neměla. "Je mi to líto."dodal potichu. To bylo to poslední co mi řekl. Nechtěla jsem před ním ukázat svou slabost. Nechtěla jsem plakat, ale slzy jsem už nedokázala déle zadržovat. Brzy stekla prví, chvíli na to ji následovala druhá. Sklonila jsem hlavu, aby nic neviděl. Je pravda, že jej od dětství miluji, ale nebylo a ani mi nebude dopřáno mu o své tajné lásce říci. Jsem jen obyčejná služka jeho sestry. Jen Eran věděl o mé lásce k němu. Můj poslední příbuzný zemřel. Nemohla jsem tomu uvěřit. Stále jsem čekala, kdy uvidím Erana rázným krokem a s veselým úsměvem, který patřil jen mě, přicházet po cestě, u které jsem seděla s princem. Nestalo se tak. Dál jsem se kousala do rtu, abych nezačala brečet před ním. Čekala jsem, že vyřídí poselství a odejde. Asi čekal na moji reakci.

"Írimo, vyplakejte se, někdy to pomáhá."oslovil mě po velmi dlouhé chvíli ticha a položil mi ruce na ramena. Chvíli jsme setrvali, ale pak mě mohutně objal. Nevydržela jsem a rozplakala se. Začal mě hladit po vlasech. "Musím Vám ještě něco říct."začal mi po dlouhé chvíli šeptat, "Již dávno Vás miluji."zarazila jsem se. Povolil objetí, trochu jsem ho od sebe odstrčila a nevěřícně mu hleděla do očí. Vzal mou hlavu do svých dlaní. Chvíli si mě prohlížel a nakonec mě políbil.

O několik set let později.

Probudila jsem se vedle svého muže. Můj muž je princ a já tudíž princezna elfského království.

"Mára arin."usmál se na mě LacRen a políbil mě. Ještě dlouho jsme se milovali, nakonec jsme museli vstát na snídani. LacRen byl pozván na královskou svatbu, která byla v království na jih od Elfského lesa. Jela jsem s ním, nevím, zda bych bez něj vydržela měsíc. LacRen vstal jako první a šel zkontrolovat koně. Já se pomalu převlékla do šatů a zamířila do jídelny. Hned po ránu jsem spatřila vyplašenou služku v noční košili. Jdu dál a služky si nevšímám. Najedou se přede mnou objeví král a zve mě na sklenku vína. Není zrovna vhodně oblečen, aby mohl někoho zvát na víno. I přes moji negativní odpověď mě objal kolem ramen a vedl do svého pokoje. Posadil mě na svou postel. Slíbené víno nabídl a usadil se těsně vedle mě. Trochu mě to vyvedlo z míry a odsedla jsem si. Nijak mě to nepomohlo. Podsunul se taky. Po chvíli mě začal hladit po noze.

"Velmi se mi líbíte, slečno."říkal a nakláněl se ke mně. Ochutnala jsem víno. Na můj vkus bylo trochu kyselé. Sklenici jsem ale odmítla odložit.

"Nechcete si trochu užít? Ještě před obřadem?"zeptal se mě slizce. Naklonil se až k mé hlavě. Uhnout jsem nemohla. Hlavou už jsem narazila na čelo postele. Z ruky mi vytrhl sklenici. Začal mě líbat. Zřejmě si neuvědomil, že jsem princezna, řádně vdaná za prince sousedního království. Odstrčila jsem ho.

"Tak ty nechceš?"vyjel na mě.

"Ne."řekla jsem vzdorovitě a vstala. Chtěla jsem odejít, ale nenechal mě. Chytil mě za ruce a položil na postel. Odmítal mě pustit.

"Budeš muset."řekl výhružně. Došlo mi, co po mě chce. Držel mě za nadloktí. Mohla jsem alespoň využít svých pevných nehtů. Začala jsem škrábat. Chytil mě za zápěstí. Jedno mi vykloubil. Samozřejmě mě zbavil poslední obrany. Druhou rukou mi vykasal sukni nad pas. Škubala jsem sebou, ale nebylo mi to nic platné. Zalehl mě. Křičela jsem bolestí. Nedostal se k tomu. Vyrušil jej můj manžel. Vrazil mu jednu pěstí a on se skácel k zemi. LacRen se přihnal ke mně.

"Není ti nic?"zeptal se mě.

"Ne, nic mi není. Jdeme rychle pryč, nechci tu strávit ani minutu."trochu vrávoravě jsem vstala z postele. Vykloubené zápěstí začalo otékat. LacRen si ničeho nevšiml.

"Opravdu ti nic není?"zeptal se mě ještě jednou na chodbě.

"Asi mi vykloubil zápěstí, nic to není."držela jsem se za levou ruku, "Byl trochu silnější, než jsem čekala." Došli jsme do našeho pokoje. LacRen mě posadil na židli.

"Asi to bude trochu víc bolet."varoval mě. Zcela jsem se odevzdala do jeho rukou. Nejednou mi takhle spravoval klouby. Bolelo to. Víc než kdy dřív. Měla jsem pocit, že jsem ke konci i ztratila na chvíli vědomí. Probudil mě chlad na ruce a pevné objetí.

"Už je dobře."konejšil mě. Ruku jsem měla i obvázanou. Při pohledu do zrcadla jsem zjistila, že moje pečlivé líčení vzalo za své. "Trochu jsi brečela."usmál se. Musela jsem své líčení smýt a znovu nanést okouzlující barvy podzimu. LacRen mě neustále pozoroval. Když jsem skončila, vzal mě do náruče a vášnivě mě políbil. Pak jsme vyrazili na trochu pozdní snídani. Dopoledne se měl konat svatební obřad. Odpoledne až to večera ples. Obřad jsme taktak stihli. Stáli jsme celou dobu vzadu, ale ani jednomu z nás to nevadilo. Právě naopak. Jelikož nás neseznámili se zvyky, v předu bychom udělali nějakou ostudu a lidé by si nás již tolik nevážili. Po obřadu nás novomanželé dovedli do hodovní místnosti, kde se konal slavnostní oběd. Potkali jsme tam své známé z jihu od Sněžných hor.

"Mára undómë."pozdravil nás dobrý známý Izupa. Mě smeknul poklonu, přičemž si všimnul obvazu, který jsem se snažila zakrýt rukávem.

"Co se Vám stalo, paní Írimo?"zeptal se. Nechtěla jsem mu říkat pravdu.

"Upadla jsem na schodech a podvrkla si zápěstí."zalhala jsem. Nechtěla jsem ještě vyvolat nějaký skandál, že se mě pokusil znásilnit samotný král. Izupa moji odpověď přijal bez námitek. Vyzval mě k tanci. Neodmítla jsem. Tančili jsme spolu jeden tanec. Pak se mnou celý večer tančil LacRen. Odmítal mě komukoli poskytnout, byť jen na jeden tanec. Tancovalo se až do noci. Kolem půlnoci jsem se bez doprovodu odebrala do ložnice. LacRen ještě zůstal, ze slušnosti. Pomalu jsem procházela ztemnělými chodbami.

"Tak tady jsi ty moje holubičko."ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočila. Za mnou se objevila mohutná postava. Chvíli jsem přemýšlela, kdo za mnou stojí.

"Ty už si na mě nevzpomínáš?"oslovila mě postava znovu. Lekla jsem se zabarvení hlasu a následně mi došlo, kdo ze mnou stojí. Sám král. - Jak to, že není na hostině?? Netancuje se svou novomanželkou? - dvě myšlenky, které probleskly mnou hlavou. Nevěděla jsem, jestli mám utíkat, nebo křičet. Taky můžu udělat obojí. Zatím jsem ovšem chtěla vše zamést pod kobereček.

"Jak se opovažujete se mnou mluvit?"zeptala jsem se ostře.

"Mluvím s tebou naprosto normálně, jako s jakoukoli jinou služebnou."

"Asi nevíte, kdo jsem."

"Ale vím to velmi dobře. Tak se nevzpírej a pojď."chytil mě za ruku.

"Pokud nevíte, kdo jsem, tak Vám to laskavě připomenu. Jsem princezna z Elfského království, které sousedí s Vaší zemí."řekla jsem jízlivě, "Můj manžel LacRen je králem této země. Pokud nechcete vyvolat nějaký vojenský konflikt, tak si dáte pozor na to, co budete nejbližší chvíli říkat a jak se ke mně budete chovat."vyprostila jsem ruku z jeho sevření a odhodlala se mu podívat do očí. Četla jsem v nich zděšení a najednou i úctu vůči elfům.

"Promiňte vznešená princezno. Omlouvám se za svá neuvážená slova."odpoklonkoval se z mého dohledu. Já jsem spokojeně došla do svého pokoje, kde jsem čekala na LacRena. Nedočkala jsem se a usnula.

Dokončeno 24. 10. 2011

V.