Kousek od stanu jsem narazila na skřeta bojujícího s Berem. Za chvíli se skřet válel na zemi u mých nohou. Hleděla jsem do Berovy vyjevené tváře. Chvíli jsme na sebe nevěřícně hleděli.
"Ari, skrč se."křikl na mě Ber a rozběhl se ke mně. Za sebou jsem vnímala šestým smyslem pohyb. Otočila jsem se. Ke mně se blížil skřet, byl blíž než Ber. Znovu jsem pohlédla na blížícího se Bera. Soustředil se na nepřítele za mnou. Skrčila jsem se a čekala ránu. Kryla jsem si rukama hlavu. Ber ťal, na mě dopadla sprška krve a ještě něco většího, co se skutálelo po mých zádech a dopadlo vedle mě na zem. Podívala jsem se přímo do tváře skřeta.
"Chci pomoct a ne jen sedět ve stanu a čekat, až to přejde."
"Ari, prosím tě, běž do stanu."řekl mi Ber zoufale a pomohl mi na nohy.
"Nebudu jen tak sedět"osekla jsem a obešla ho. Proti mě se postavil Muči Muhar. Reagovala jsem celkem rychle. Tasila jsem dýku a vrhla ji. Překvapivě jsem se trefila. Muči ještě stihnul doběhnout až ke mně, chytit mě za ramena, něco zachroptěl a padl mi k nohám. Nehybně jsem se na něj dívala a přemýšlela, co jsem to vlastně udělala. Na východě se rozednívalo. Se slzavýma očima jsem se dívala na Mučiho mrtvolu.
"Ari?"oslovil mě Ber. Nevěnovala jsem mu pozornost, "Stalo se ti něco?"pokračoval v samomluvě. Ode mě žádná odezva. Otočil mě čelem k sobě. Slzavýma očima jsem se na něj podívala. Pochopil co potřebuji a objal mě.
"To nic, to…je dobrý."mluvil kě mně tiše. Ukolébal mě ke spánku.
Procitla jsem. Do tváře mi vál svěží, ale značně studený vítr. Za chvíli mi do obličeje zasvítilo na podzim tak vzácné slunce.Začala jsem zjišťovat, kde jsem a kolik je hodin. Ocitla jsem se v Jekově náruči, alespoň jsem si to myslela. Chvíli jsem tupě hleděla na ubíhající krajinu.
"Kde to jsme?"zeptala jsem s a podívala se nahoru. Čekala jsem Jeka, ale do tváře jsem pohlédla Berovi. Zmátl mě jeho kůň. Vypadal jako Jekův Don.
"Za chvíli jsme na místě."odpověděl.
"Kde…Kde máš svého koně?"
"Ve stájích. Šlápl na něco ostrého, co mu zůstalo v kopytě a začal kulhat."vysvětlil. chvíli bylo ticho.
"Můžu přesedlat na Lafa?"
"Zkus to. Frone."oslovený se otočil a zastavil. Za otěže vedl mého Lafa.
"Co se děje?"zeptal se Fron. Seskočila jsem z koně, obešla Frona a nasedla na Lafa.
"Můžem pokračovat?"zeptala jsem se s úsměvěm.
"Jak je libo."pobídla jsem Lafa patami. Užívala jsem si jízdu a bez důvodu se usmívala.
"Ari? Můžu s tebou mluvit?"ozval se za mnou Fron a dojel mě.
"Můžeš."
"Nevím, jak to definovat, ale…"váhal.
"Myslíš dnešní noc?"ušetřila jsem mu práci.
"Co tě k tomu vedlo?"
"Asi to, co mě k boji vedlo celý život."odpověděla jsem.
"Dobře, nebudu to rozebírat, ale už to nedělej, dokud nebudeš ve formě." Pousmála jsem se, "Čemu se směješ?"nechápal Fron.
"Jen jsem čekala přednášku o tom, že mám poslouchat starší sourozence, a ona nikde."
"Jestli ji chceš, může být."
"Ne, radši ne."řekla jsem mu s úsměvem. Chvíli bylo ticho.
"Hele Velin na nás nezapomněl."
"Jak to?"zeptala jsem se nechápavě.
"Podívej se pozorně dopředu. Co vidíš?"zeptal se mě Fron.
"Skupinu jezdců."odpověděla jsem.
"A dál?"nenechal se odbýt, "Víc vzadu."
"To je Rómen."usmála jsem se.
"A můžeš hádat třikrát, kdo jede v čele té skupiny."
"Velin." Skupina nás dojela.
"Zdravím Vás."oslovil nás Veli, "Jsem rád, že jste přijali mé pozvání."
"Nevím proč bychom měli odmítat. Ještě před svatbou máme naplánovaný výlet."řekl Fron Velinovi.
"Mohu vědět kam?"připojil se i se svou družinou k nám.
"Řeknu ti to někdy, až budeme o samotě. Je to překvapení."odpověděl Velinovi Fron a s úsměvem mrknul na mě.
"Ty seš teda tajnůstkář."ušklíbla jsem se na něj, "Jedu za Jekem, třeba mi něco řekne."otočila jsem Lafa.
"Ten ti taky nic neřekne."slyšela jsem Frona. Mezitím jsem dojela k Jekovi.
"Co ti nemám říkat?"zeptal se mě.
"To já nevím. Řekni vše co víš."odpověděla jsem.
"Za chvíli jsme v Rómenu a pojedeme na výlet."
"To vím taky, a dál? Kam pojedeme?"dorážela jsem.
"Slíbil jsem Fronovi, že ti nic neřeknu, takže nic neřeknu."usmál se.
"To je strašný. Zase jsem jediná neinformovaná."postěžovala jsem si a vrátila se k Velinovi a Fronovi. Velina jsem trochu vyděsila, ale to je u něj celkem normální.
"Jaká je tvoje družka?"zeptala jsem se Velina. Fron se na mě vyděšeně podíval.
"Podle toho, z jaké stránky ji vezmeš."odpověděl mi Velin.
"Šermovat asi neumí, jezdit na koni asi taky ne."
"Se šermem je to špatný, ale na koni jezdí dobře, i když jen příležitostně. Za chvíli ji poznáš. Je velmi přátelská a v něčem se ti velmi podobá."
"Stejně tvrdohlavá, prostořeká, občas drzá…"
"Zas tak ne. Ty máš i nějaké lepší stránky. Když se podíváš na opevnění, stojí hned vedle stráže."ukázal před sebe a zamával. Ženská postava také zamávala. Krokem jsme projeli branou do města, propletli se spletí uliček a dorazili ke královskému paláci. Na dvoře jsme sesedli z koní a předali je do péče stájníkům. Následovali jsme Velina do slavnostně připravené jídelny. Zasedli jsme ke stolu. Vedle Velina se posadila jeho budoucí žena. Celý oběd se na nás mile usmívala.
"Po obědě vyrážíte."oznámil mi Fron, když jsem vstala od stolu.
"Počkej ty nejedeš?"
"Ne. Svěřím tě do péče Jekovi a Berovi."usmál se na mě Fron.
"No dobře. Doufám, že jsme večer doma."
"Nech se překvapit."tajemně se usmál a další podrobnosti nesdělil. Za doprovodu luhy jsem odkráčela do pokoje, ve kterém jsem měla strávit nejbližší dny. Vybalila jsem a převlékla se do spodnice, hnědé haleny a zelené široké sukně. Se šněrováním mi pomohla služka. Na stole pod oknem jsem našla nějaké knihy se vzkazem od Velina, že si mám příjemně zkrátit čekání. Usedla jsem na židli a začetla se do první knihy, která mí padla pod ruku.
Žádné komentáře:
Okomentovat