Nebezpečí zatím zažehnáno 1. část

Zůstala jsem sama. Mě samoty využil ten nejodpornější člověk, jaký může být. Hwesta.

"Tak jak se máš?"zeptal se mě. Tasila jsem meč.

"Mám se dobře, ale to tě nemusí zajímatco zase chceš?"zeptala jsem se.

"Pořád to stejné."odpověděl.

"Kolikrát ti mám říkat, že mě nedostaneš.

"Tentokrát se mýlíš."řekl. Zpoza rohu vypochodovalo asi tucet skřetů a dva lidé. Bal a Muči Muhar. Obstoupili mě.

"Tímhle mě nezastrašíš."řekla jsem a vrhla se do boje. Když jsem povraždila polovinu skřetů, vrhnul se do boje i Hwesta. Bojovali jsme skoro hodinu. Pak mě odzbrojil a složil na zem. Vítězně nade mnou stál. Pomalu jsem vstávala. Záda jsem měla v jednom ohni. Konečně jsem stála na nohách. Hwesta mě pohladil po tváři. Za to jsem mu dala pěstí mezi oči. Ozvalo se známé křup a následoval příval krve. Naštěstí ne té mé. Zlomila jsem Hwestovi už podruhé nos. Chvíli na to mi přistál a v oblasti mého obličeje pěst ověnčená prsteny. Z nosu mi vytryskal krev. Za chvíli jsem cítila krev i na rtu. Zjišťovala jsem rozsah svých zranění. - Zatím bez zlomeniny. Uf. - blesklo mi hlavou. Hwesta mě chytil za vlasy a smýknul se mnou. Tvrdě jsem dopadla na zem.

"Svažte ji!"rozkázal Hwesta. Bal to s radostí provedl. Pouta mi silně utáhl. Vykřikla jsem a doufala, že mě někdo uslyší.

"Vracíme se do Mornabandu."zavelel. Jeden skřet si mě přehodil přes rameno a následoval ostatní, kteří zamířili na sever. Nevím, jak se dostali z města. Moje vědomí mě opustilo. K vědomí jsem přišla až druhý den kolem poledne. I přes to si z prvního dne moc nepamatuji. Druhý den cesty jsem se probudila na dohled pevnosti. Vybrali té stavbě příhodné jméno. Vysoké hradby z černých kamenů a každých sto metrů vysoká věž z hrubě přitesaných kvádrů. Víc jsem nestihla zjistit. Úspěšně jsem opět ztratila vědomí.

Vzbudila jsem se ve tmě a v chladu. - Kde to jsem? - ptala jsem se sama sebe. Začala jsem zjišťovat rozsah mých zranění. Nebyla jsem spoutaná, ale dřívější pouta se mi zařezala až do masa. Jak na nohách tak na rukách. Neměla jsem nic zlomeného, jen pár odřenin. Začala jsem zjišťovat, kde se vlastně nacházím. Ležela jsem na nějakés podestýlce. Zkusila jsem se postavit. Povedlo se mi to až na třetí pokus. Vydala jsem se směrem, který mě napadl jako první a s rukama před sebou jsem ušla asi dva kroky a dotkla se zdi. - Pěkně malá místnost. - pomyslela jsem si. Potom jsem obešla celou místnost. V jednom rohu jsem narazila na dveře. Sedla jsem si do vedlejšího rohu, aby mě jen tak nenašli a usnula.

Někdo otevřel dveře a dovnitř se rozlilo světlo pro mé oči velmi nepříjemné, ale alespoň vím, že je den. Do místnosti vešel Hwesta, našel mě rychle. Asi ví, kam se jeho zajatci schovávají. Usmál se. - Má asi dobrou náladu. Však já mu ji zkazím. - řekla jsem si. Vrhl na mne krátký pohled. Pak se otočil na svého kolegu, co stál ve dveřích.

"Už je v pořádku. Můžeš ji odvést do mého pokoje. Trochu si popovídáme, že?"řekl a odešel. Vešel ten, kterému oznámil můj zdravotní stav. Byl to překvapivě člověk. V jedné ruce měl řemeny na svázání a v druhé bič. Zlostně na mě dívaje se postavil přede mě.

"Radím Vám, nedotýkejte se mě."varovala jsem ho. Jen se usmál a přistoupil ještě blíž a za sebou nechal otevřené dveře. Napadla mě spásná myšlenka. Přeběhla jsem do druhého rohu přímo naproti dveřím. Otočil se ke mně a přibližoval se na nebezpečnou vzdálenost. Přeběhla jsem do dalšího rohu. - Teď už to mám blízko. - pomyslela jsem si. Bohužel jsem si to jen myslela. Rozběhla jsem se ke dveřím. Do cesty se mi postavila druhá nečekaná osoba a ze zadu na mě dopadl bič. Prohnula jsem se v zádech a dopadla na kolena s hlasitým výkřikem. Oba dva hlídači nebyli milosrdní. Pravděpodobně si na mě vylévali dlouho zadržovanou zlost. Nestačila jim jen jedna rána. Zahlédla jsem tvář toho, co mi zamezil únikovou cestu. Usmíval se. Na toho druhého jsem se radši neodvažovala pohlédnout.

"DOST!"zařval Hwesta. - Tak tenhle to být teda nemusel. - pomyslela jsem si. Moji mučitelé se zastavili a pohlédli na rozlíceného Hwestu.

"Kdo vám to dovolil? Dovolil jsem vám jen ponižování, ale ne tělesné tresty."vyjel na ně. Přistoupil k tomu s bičem a sebral mu ho. Potichu dodal, "Nechci ji využívat zmrzačenou."a odešel. Na mě se ani nepodíval. Ležela jsem na zemi a na zádech jsem cítila svou vlastní krev. Za chvíli mi přišla nějaká žena ošetřit rány. Odháněla jsem ji, ale nepomohlo to.

"Když tě neošetřím a nevyčistím rány dostane se ti tam nějaká infekce a můžeš na to umřít a já potom dostanu bičem ještě víc něž ty. Nevzpírej se jeho vůli. Nemůžeš vyhrát. Vyvolil si tě za svou ženu. Buď si tě vezme nebo tě zabije pokud se budeš vzpírat."vysvětlila. Já se zaposlouchala a ona toho využila. Než jsem se vzpamatovala, měla jsem ošetřené rány.

"Vstaň."řekla mi.

"Ne."odmítla jsem.

"Já jsem tu taky držená násilím."

"Tak proč neutečeš?"

"To se nedá. Neviděla jsi, jak Mornaband vypadá z venku?"

"Moc si toho nepamatuju. Blouznila jsem v horečkách."

"To jsem zapomněla, ale řeknu ti jedno. Odtud neutečeš." A odešla. Zůstala jsem sama, ale ne na dlouho. Přišel si pro mě Hwesta v doprovodu dvou lidí, kteří mě měli spoutat.

"To se mě tak bojíš?"zeptala jsem se.

"Ne, jen nechci o tebe přijít." Potom se otočil na 'gorily' a řekl jim, "Vemte jí jen mezi sebe. Nemá šanci na útěk." Otočil se k odchodu gorily mě vzaly mezi sebe ne zrovna jemně. Trochu jsem sykla bolestí. Hwesta to zaslechl, otočil se a dodal: "Nedělejte ji velkou bolest. Ještě si jí užije." Konečně jsme se hnuli z vlhké kobky. Pozorně jsem se rozhlížela abych při útěku nezabloudila. Dovedli mě do docela pěkného pokoje. Uprostřed velká postel s nebesy a rudými
závěsy. Na stolku v rohu naproti dveřím, kterými jsme přišli, stály dvě sklenice na tenkých nožkách a svícen. Hwesta zatáhl rudé závěsy na okně a zapálil svíčky na svícnu. Odkudsi vytáhl láhev elfského vína a i se skleničkami postavil na stolek u postele. Sedl si na postel a neustále si mě prohlížel od hlavy k patě a zpět. Vím, že po několika dnech v zajetí nevypadám zrovna jako kráska, ale takhle si mě teda prohlížet nemusí. Konečně se dodíval a nalil do sklenic bílé víno. Obě vzal do ruk a jednu mi nabízel. Beze slova jsem ho odmítla. Napil se ze své sklenice

"Opravdu si nedáš?"zeptal se ještě jednou.

"Když naznačím, nebo řeknu ne, tak to znamená ne."odpověděla jsem mu.

"Vím, že myslíš na útěk, ale ten se ti nepodaří. Odtud nevybloudíš. Smiř se s tím, že tu zůstaneš tak dlouho, jak se mi to bude líbit, to znamená navždy." Zase se napil, "Nechceš se posadit?"

"A kam? Není tu židle."odpověděla jsem.

"Sem, ke mně."pohladil postel vedle sebe a nechutně se usmál.

"Raději postojím, než abych seděla vedle yelwa."úsměv se pomalu vytrácel.

"Cos to řekla?"

"Yelwa."

"A co to znamená?"

"Tak si to zjisti. Ty si dokážeš zjistit všechno, nebo se mýlím?"

"To se nemýlíš, ale tady budeš mluvit tak, abych ti rozuměl. "řekl a dál na mě zlostně nahlížel. Zase se napil a znovu se začal usmívat, ale trochu jinak než předtím. Chtěl si užívat. Dychtivě se na mě podíval. Zvedl se a blížil se ke mně. Necouvla jsem dokud nestál přímo u mě. Než jsem stačila udělat krok, chytil mě za ruce a přitáhl si mě k sobě. Začala jsem sebou cukat. Nepomohlo to. Měl pevné sevření. Kopla jsem ho do holeně. Jen to zadunělo. - Chytrej je dost. Vzal i chrániče na holeně. - pomyslela jsem si. Hwesta se povýšeně usmál.

"Tohle ti dneska moc nepomůže."řekl s úsměvem. Než jsem ho stihla kopnout výš, přehodil si mě přes rameno a nesl k posteli. Jakmile mě postavil na zem vykroutila jsem se z jeho sevření, vrazila mu pěstí a zdrhala ke dveřím. Trhnutím jsem je otevřela, vyhnula jsem se strážím na chodbě před dveřmi (beztak nestihli pořádně zareagovat) a pronásledována hledala únikovou cestu. Asi za třetím rohem mi zkřížil cestu další strážce. - Odtud už se nedostanu. - pomyslela jsem si, ale to neznamenalo, že to vzdám. Vyrazila jsem proti skupině a snažila se probojovat skrz. Částečně se mi to povedlo. Pak ale moje záda znovu pocítila bič. Dopadla jsem na zem a kryla si hlavu. Strážce nepolevoval dokud jsem se neválela v kaluži své vlastní krve. Nevím, kdy přestal. Omdlela jsem.

Vzbudila jsem se v temnotě kobky. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela. Blouznila jsem v horečnatých stavech a nevnímala okolí. Na zádech jsem cítila svoji zaschlou krev. Tentokrát mě nikdo neošetřil. Hodili mě sem jen tak. Stoupla jsem si, ale zamotala se mi hlava a byla jsem nucena si sednout. Doplazila jsem se tedy ke stěně a opřela se. Prudká bolest mě donutila neopírat se. Nebylo by to asi moc dobré se opírat. Schoulila jsem se do klubíčka a zkusila se trochu prospat. Trochu se mi to povedlo. Netuším, jak dlouho jsem spala ani netuším, jak dlouho jsem v zajetí. V neustálé tmě se nedají počítat dny. Celé hodiny jsem přemýšlela o útěku. Zkoušela jsem i vykopat tunel. Často jsem u práce usínala. Nikdo mě nerušil. Brzy jsem zjistila, že se nikam neprokopu, tak jsem díru, už pěkně hlubokou, zklamaně zahrabala. Občas se u dveří objevila miska s kaší a džbán vody. Kaše se nedala jíst a voda byla často špinavá. Odevzdaně jsem čekala na soudný den, který nepřicházel. Ještě jsem se ale záchrany nevzdávala. - Fron mě musí někde najít. - myslela jsem si. Tato myšlenka mě držela při životě.

Jednoho krásného dne, potom už tak krásný nebyl, se konečně otevřely dveře a v nich stál Hwesta a za ním pět 'goril' s provazy v rukách. Hwesta vešel dovnitř s pochodní v jedné ruce a s bílými šaty v druhé. Pochodeň vložil do stojanu na stěně.

"Přeji si aby sis je oblékla."otočil se na mě a ukázal, jak ty šaty vypadají. - Tak ty si na sebe v životě nevezmu. - pomyslela jsem si.

"Tak ty si přeješ, jo? Tak to máš smůlu."vyštěkla jsem na něj. Podíval se na mě a položil šaty na zem.

"Máš deset minut na převlečení. Pokud se nepřevlečeš, upravím, vlastně, nechám upravit to, co máš na sobě."ukázal na moje ošacení a odešel. - To víš, že se do té pavučiny oblíknu. - pomyslela jsem si. Šaty jsem nechala tam, kde je položil Hwesta. Za deset minut opravdu přišel. Prvně se podíval na šaty ležící na zemi, potom na mě.

"Rozhodla jsi se pro bolestivější cestu."

"Jo, zvolila. Vím,. Že na konci této cesty mě čeká smrt."

"Tady někdo předvídá."pousmál se Hwesta, "Ale to ti nepomůže. Ještě
než umřeš, prožiješ taková muka, která před tebou nikdo nezažil"chtěl odejít.

"Díky, ale raději bych zemřela v boji."řekla jsem.

"Můžeš zemřít klidně dvakrát, pokud to stihneš."pak se otočil na 'gorily', "Upravte ji, dostala poslední šanci."a odešel. Do kobky vešli strážci. Usmívajíce se zahnali mě do kouta s rozkazem mě oškubat šaty. Podařilo se jim to jen částečně. Nakonec mě svázali ruce i nohy (jen tak, abych mohla jít, ale ne utíkat). Vedli mě na provaze jako psa. Jeden strážce přede mnou a druhý za mnou. Vedli mě stejnou cestou do stejného pokoje jako posledně. Vše vypadalo jako posledně. Dneska tam ale Hwesta neseděl ani nebyl poblíž. Strážci mě nešetrně hodili na postel a začali mi přivazovat nohy posléze i ruce. - Co se bude dít? - pomyslela jsem si. Gorily odešli a já osaměla, ale ne na dlouho. Do pokoje vešel Hwesta do půl těla svlečený. - Nic mu nepovolím. - pomyslela jsem si. - Jenže co nadělám. Hwesta je silnější, nemá svázané ruce, zbičovaná záda a očividně netrpěl hlady. - Pozorovala jsem, co hodlá dělat. Teď, když má na sobě jen kalhoty mohu posoudit jeho sílu. Hwesta se široce usmál.

"Co chceš dělat?"zeptala jsem se.

"To za chvíli uvidíš. Nech se překvapit."odpověděl.

"Překvapení od tebe je pro mě zkáza."řekla jsem. Už mi ale neodpověděl. Pomalu došel k posteli a posadil se na ni u mé hlavy. Stále se usmívaje mě začal hladit po vlasech a tvářích. Kdybych mohla, zabila bych ho. Jenže teď proti tomu nic neudělám. Za chvíli ho to přestalo bavit. Rukou se opřel z levé strany mé hlavy a začal se sklánět. - Tohle mu nedaruju. - pomyslela jsem si. Zapomněla jsem, že jsem svázaná a chtěla jsem mu vrazit. Zůstalo u pokusu. Ruku jsem posunula sotva o dva palce. Hwesta se usmál

"Tohle se ti nepovedlo."řekl posměšně. Zašklebila jsem se na něj. Usmíval se stále. Pochopila jsem, že jsem v jeho moci. Začal mě líbat. Uhýbala jsem. - Kdybych ti tak mohla něco udělat. - pomyslela jsem si. Po chvíli přestal a změnil polohu. Teď klečel nade mnou jednu ruku mi dal k pasu a začal znovu líbat. Já jsem začala znovu uhýbat, ale Hwesta mě chytil tak, že jsem nemohla hnout hlavou. - Já ho asi zabiju. - pomyslela jsem si a kousla ho. Nic si z toho nedělal. Něco třísklo o stěnu. Hwesta na zvuk nereagoval. Někoho jsem koutkem oka zahlédla jít k posteli.. Hwesta se nedobrovolně odlepil ode mě a dopadl omráčen na zem vedle postele. Sledovala jsem, jak a kam dopadl. Teprve až se mě někdo dotknul na ruce, jsem se začala pídit po příčině, které překazila Hwestovo 'romantické' odpoledne. Nade mnou stál Mernkal a snažil se mě odvázat. Po chvíli to vzdal a jednoduše pouta přeřízl. Nedopřála jsem mu ani chvilku a visela jsem mu na krku. Zíral přes moje rameno na krvavý flek (to, že tam ten flek je, jsem zjistila později. Strhla jsem si část strupu, když jsem uhýbala Hwestovi.).
Po chvíli snažení se ode mě odtáhl a podíval se na mě.

"Co se ti stalo?"zeptal se mě. Otřela jsem slzy, které se mi vtlačily do očí úlevou, a odhodlávala jsem se, abych začala.

"Prosím Vás, pomlčte o tom, jak jste mě našel. Chtěla bych to říct sama."vynutila jsem si na něm mlčenlivost.

"Dobře, tak už vyprávěj."pobídl mě. Ještě než jsem začala, Hwesta se hnul. Mernkal se po něm podíval.

"Měli bychom jít."řekl nespouštěje oči z Hwesty. Nečekal na odpověď, chytil mě za ruku a táhnul mě pryč. Vyběhl i se mnou v závěsu z místnosti. Stačila jsem ještě koutkem oka zahlédnout, jak se Hwesta sbírá zpoza postele.

"VRAŤ SE!!"zařval hystericky, "Stejně mi neutečeš." Lekla jsem se a ohlédla se chodbou. Přicházeli k nám strážci a za nimi Hwesta.

"Utíkej!"zakřičela na mě Mernkal a tasil meč. "utíkej."pobídl mě znovu a postrčil mě před sebe. Sám se zastavil.

"Ne."odporovala jsem a odmítala se hnout od Mernkala, "Já vás tu nenechám."

"Mě tímhle nepomůžeš. Podívej se, jak vypadáš a navíc nemáš zbraň." Tohle mě přesvědčilo.

"Odlákám alespoň Hwestu."křikla jsem ještě na Mernkala a utíkala chodbou pryč. Hwesta mě následoval. Mernkala si nevšímal. Zajímala jsem ho pouze já. Naposledy jsem se ohlédla na Mernkala a zmizela za rohem. Nechtěla jsem ho tam nechat samotného, ale co mi zbývalo. Hwesta se přibližoval a já ho nemohla setřást. Za dalším rohem jsem narazila na stráže s bičem. Otočila jsem se a zdrhala zpět. Cestu mi zastoupil Hwesta.

"Já jsem ti říkal, že mi neutečeš."smál se. Kdyby se dalo pohledem zabíjet, byl by dávno mrtvý.

"Já se odtud dostanu, to si pamatuj, i kdybych měla odejít jako mrtvola."vztekle jsem zasyčela, otočila se a snažila se dostat přes muže s bičem. Se stupňující se únavou jsem se vrhla na ně. Jeden z nich mě odhodil na zem a druhý mě znovu zmrskal. Snažila jsem se dostat z dosahu biče a přitom si chránila hlavu.

"Ari."ozvalo se tiché vyslovení mého jména.

"ARI!!"zařval dotyčný. Pootočila jsem hlavu a spatřila Bera. Čekala jsem sice někoho jiného, ale alespoň někdo. Hwesta se otočil po hlase. Prvně se na něj vyjeveně díval, pak se ale usmál. Vykročil k Berovi a tasil meč.

"Jdeš se rozloučit se svou milou?"zeptal se ho Hwesta s úsměvem.

"Ne, jdu se rozloučit s tebou."odpověděl mu Ber. Co se dělo potom nevím, omdlela jsem.

Vzbudila jsem se s nožem na hrdle. Hwesta mě držel vzpřímeně za ruku. Na zemi leželi strážci, i ten, co mě zmrskal, a nehýbali se. Přede mnou stál strnule Ber se zakrváceným mečem. Pohlédla jsem mu do očí. Mísil se v nich strach i naděje. Hwesta se smál. Čekala jsem, co se bude dít a dělo se. Za sebou jsem i přes Hwestův smích, zaslechla dutou ránu. Hwesta se přestal smát a složil se k zemi a nevědomky mě stáhl s sebou. Částečně jsem se vyprostila ze sevření, ale i tak jsem skončila na kolenách. Za Hwestou se objevil Mernkal a přetáhl Hwestu přes hlavu. S námahou a Berovou pomocí jsem se zvedala ze země, udělala pár kroků a vysílením jsem letěla k zemi. Tohle byla moje poslední vzpomínka na pevnost.