Bitva 8. část

Fron mě dovedl ke koním. Doteďka jsem nevěděla, kde jsou. U koní jsme složili zavazadla. Fron na chvíli odešel, ale hned se vrátil.

"Kdy vyrážíme?"zeptala jsem se ho.

"Co nejdříve."odpověděl mi. Myslela jsem si, že vyrazíme ještě před polednem, ale Izupa byl jiného názoru, chtěl poobědvat na vítězném poli a navíc zdržovala Friinin. Mě se to velmi příčilo, ale co jsem měla dělat. V pravé poledne jsme zasedli. Izupa pronesl, podle něj, krátkou řeč a všichni ostatní začali hodovat. Odmítala jsem cokoli pozřít, ale pod bedlivým dohledem Frona jsem se přece jen musela najíst. Po obědě jsme šli osedlat koně. Vedle mě se najednou objevil Ber. - Zase mi něco provede. - pomyslela jsem si. A taky že provedl. Na tohle zřejmě čekal. Jakmile jsem se přiblížila ke svému sedlu a hodlala je zvednout, rychle ke mně přiskočil a sedlo, moje vlastní sedlo, mi vyfoukl před nosem. Zůstala jsem zaraženě stát a zírat na místo, kde sedlo leželo.

"Co si myslíš, že děláš?"zeptala jsem se ho.

"Nic."odpověděl. - To se dneska všichni zbláznili, nebo co? - blesklo mi hlavou. Bera jsem nechala u jeho oblíbené práci - ulehčovat mi život. Jen jsem musela dopnout podbřišník. Lafa jsem odvázala a i s ním jsem následovala Frona. Konečně jsme vyrazili. Čekala jsem, že budou potíže, ale že budeme každou hodinu stát, aby si Friinin odpočinula, bylo i na mě trochu moc. Zatím jsem svůj vztek uzavírala do sebe.

Za to odpoledne jsme daleko nedojeli. Ještě za světla jsme se utábořili na břehu Aen. Hlídky rozdělil Hunson mezi vojenský doprovod, abychom si my mohli pořádně odpočinout. Stan jsem sdílela s Friinin. Nebylo mi to zrovna příjemné, ale co jsem měla dělat. Pouze se podvolit ostatním. Po večeři jsme zalehli. Nemohla jsem usnout. Friinin se často vrtěla a občas promluvila ze spaní. Naneštěstí právě, když jsem skoro usínala. Po hodině mě to přestalo bavit a vylezla jsem ze stanu. U ohně seděl Hunson a Ber.

"Zdravím."oslovila jsem je a zeptala se, "Můžu si přisednout?"

"Jistě."odpověděl mi Ber. - Čím dál častěji vyhledává mou, poslední dobou, nudnou společnost. - pomyslela jsem si.

"Nemůžete spát?"zeptal se Hunson, když jsem se mezi něj a Bera posadila.

"Kdyby se mi to dařilo, tak bych tu asi neseděla."odsekla jsem trochu tvrději než jsem zamýšlela. Hunson se mě přestal vyptávat.

"Omlouvám se. Vadí mi pomalý postup."pokusila jsem se zachránit to, co jsem pokazila.

"Nic se neděje."řekl na mou omluvu Hunson.

"Ari, pojď se projít, prosím."oslovil mě Ber. Nic jsem nenamítala. - Alespoň si trochu provětrám hlavu. - pomyslela jsem si a vstala. Trochu prudčeji, než jsem byla schopná ustát, ale i tak jsem nemusela ukázat slabost. S Berem po boku jsem vykročila do tmy. Hunsona jsme nechali sedět samotného u ohně na hlídce. Osobně jsem doufala, že se procházkou trochu uklidním a hlavně unavím, abych rychle usnula.

Bok po boku jsme pomalu kráčeli noční krajinou. Dál od ohně byly krásně vidět hvězdy. Zatím jsme šli mlčky. Mě to vyhovovalo. Lepší mlčet než planě kecat, nebo cítit zklamání z předešlého rozhovoru.

"Nebolí tě něco?"začal Ber.

"Ne proč se ptáš?"odpověděla jsem otázkou.

"Tváříš se jako bys umírala."odvětil.

"Neboj se, já tu ještě budu dlouho otravovat."

"Proč si myslíš, že otravuješ?"

"Eee. Toto téma bych raději nerozebírala."zarazila jsem ho dříve, než se stihl více vyptávat. Zase jsme mlčky obcházeli tábor.

"Ari?"oslovil mě po chvíli znovu.

"No?"

"Co teďka budeš dělat, po tom všem co se stalo?"zeptal se.

"Ještě nevím. Hodlám hodně cestovat, poznat trpaslíky a ještě dělat věci, na které nebyl do teďka čas."odpověděla jsem. Došli jsme k řece. Od její klidné hladiny se odrážely hvězdy. Na chvíli jsem se zastavila, usadila se do trávy a začala vzpomínat na všechno, co se stalo od útěku z Modrého města. Udělala jsem to podruhé a klidně to ještě zopakuji. Opět mě dojala vzpomínka na Leienera. Do očí mi vstoupily slzy. Ještě jsem si nezvykla na to, že s ním v životě nepromluvím. Ber se usadil vedle mě a taky se zahleděl na klidnou hladinu.

"Co tě trápí."zeptal se jemně.

"Minu…"zarazila jsem se uprostřed slova, "Vlastně nic."odpověděla jsem potichu.

"Klidně se vypovídej, pomáhá to."řekl klidně.

"Nemám potřebu."odsekla jsem. Začínal mi vadit. Nemohla jsem se soustředit na to, co jsem chtěla. Na vzpomínky.

"Co ti brání?"

"Nic a neptej se."vybuchla jsem, "Jestli mě něco trápí, tak to řeknu Fronovi nebo Jekovi. Tobě ne."vstala jsem a vrátila se do tábora. V táboře jsem potkala Hunsona.

"Mára löme."popřála jsem a zalezla do stanu.

"Mára löme."odpověděl a vyjeveně mě sledoval, dokud jsem mu nezmizela z očí. I teď jsem nemohla usnout. Hlavou se mi honily myšlenky, jako nikdy předtím. Za chvíli po mě příšel Ber.

"Co se stalo?"zeptal se Hunson.

"Ale nic."odpověděl Ber.

"Hádka?"vyzvídal Hunson. - Druhej, kterej je tak dotěrnej. - pomyslela jsem si.

"Drobná…"odpověděl Ber. Jestli pokračoval, nevím. Konečně jsem usnula.

Někdo se mnou třese. - Jestli je to Ber, tak mu vrazím. Ale zjišťovat to nehodlám. - pomyslela jsem si. Dotyčný mi sáhnul na čelo. Tehdy vystartovala moje ruka a neminula cíl. Ozvalo se hlasité plesk a výkřik. Fronův výkřik. Otevřela jsem oči.

"Teda Ari?"vyjeveně se na mě podíval a držel se za levou tvář.

"To neplatilo tobě. Omlouvám se."vyhrkla jsem omluvu a pohladila ho na místě, kde přistála moje ruka.

"Z toho si nic nedělej. Radši vstávej, ať vyjedeme co nejdříve.

"Co Friinin?"zeptala jsem se.

"Ta už je vzhůru. Dneska jsi poslední."

"No jo."

"Tady máš snídani a rychle si osedlej Lafa."vyhnal mě ze stanu Fron. Zavolala jsem si Lafa a osedlala ho. Při sedlání se vedle mě objevil Ber.

"Mára arin."pozdravil mě.

"Mára arin."odpověděla jsem. Ber si všímal svého koně, ale občas jsem cítila na zádech jeho pohled. Po skrovné snídani jsme vyjeli. Do předu jsme poslali dva vojáky. Zbytek se rozdělil před nás a za nás. My jsme byli uprostřed. Frenin jel s Friinin přede mnou a Berem. Fron s Jekem jel za mnou

"Za ten včerejšek se ti omlouvám."začal Ber.

"Omluvit bych se měla já. Nic si z toho nedělej. Vadí mi, že postupujeme tak pomalu."

"Ale."

"Co se děje?"zeptala jsem se.

"Nic."odpověděl. Friinin se zastavila.

"Ale ne."zaúpěla jsem. Na pořadí byla zastávka pro Friinin. Podívala jsem se na pozici slunce. "Dneska to vydržela v sedle dvě hodiny."otočila jsem se na Jeka a Frona. Jen se pousmáli. Tohle jim také nebylo zrovna po chuti.

"Zajímalo by mě, jak to dělala při cestě tam?"ozval e Jek.

"Jo, to mě taky."

"Jenže tehdy nebyla zraněná."zastal se ji Ber, "Nezapomínej, že dostala mečem do zad."

"No jo."chtěla jsem ještě něco říct, ale raději jsem se zdržela komentáře. Během půl hodiny jsme se vypravili opět na cestu. Den proběhl jednotvárně. Večer jsme se utábořili opět u řeky. Po skrovné večeři jsme zalehli. Hlídky měli vojáci. Odmítla jsem spát s Friinin v jednom stanu, tak jsem se nastěhovala k Fronovi a Jekovi. Usnula jsem okamžitě.

Probudila jsem se brzy. Všichni ještě spali. Trochu jsem se rozhýbala, shodila ze sebe část oblečení a šla si zaplavat., hlídkou nezpozorována. Hlídal Frenin, který na hlídce pravděpodobně usnul. Později, jak jsem zjistila se u ohně objevil Ber, vzbudil Frenina a poslal ho spát. Frenin znaveně odkráčel do stanu. Ber osaměl. Pravá chvíle mu něco provést. Potichu jsem vylezla z řeky a plížila se k Berovi. Po chvíli jsem stanula nad ním. Obsah svých mokrých dlouhých vlasů jsem mu vyždímala na hlavu. Rychle vyskočil a hledal viníka. Prvně se podíval nahoru a potom kolem sebe. Začala jsem zdrhat zpátky do vody. Následoval mě. Zahučela jsem tam rychle a plavala od břehu. Ber mezitím shodil zbroj a svlékl si tuniku. Za chvíli se taky ocitl ve vodě a s lišáckým úsměvem na tváři se mocnými záběry rukou a nohou přibližoval. Zahájila jsem ústup proti proudu. Ber mě doháněl. Když byla situace pro mě situace zoufalá, ponořila jsem se pod hladinu a nechala se unášet proudem. Občas jsem změnila pohybem ruky směr, abych se vyhnula Berovi. Trochu jsem ho podcenila. Asi čekal nějakou podobnou lest. Zjistil si, kde jsem a jednoduše si mě odchytil. Najednou jsem se ocitla nad hladinou tváří tvář Berovi. Držel mě kolem pasu a odmítal pustit.

"Tak co uděláš teď?"zeptal se mě s úsměvem.

"To bys chtěl vědět, že?"ušklíbla jsem se.

"No jasně, že to chci vědět."stále se usmíval.

"To se nedozvíš. No vlastně jo, ale až to uskutečním."

"A co když tě nepustím?"zeptal se.

"To se mi líbit nebude. A taky se podle toho budu chovat."

"A jak?"zeptal se se zájmem.

"Buď tě nakopnu, nebo ti přiletí facka. Můžeš si vybrat."odpověděla jsem.

"A co když si nevyberu ani jedno?"

"Taková možnost není."

"Tak to se s tebou rozloučím."

"Cože?"zamrzl mi úsměv na tváři.

"Loučím se."zdvihl mě nad vodu a odmrštil mě kousek od sebe. Ještě než se za mnou zavřela hladina vody, zaslechla jsem smích. Pochopila jsem, že jsem naletěla Berovi na žert. Když jsem se konečně vynořila, stál už na břehu.

"Tak pojď už."volal na mě. Doplavala jsem ke břehu.

"Tohle ti jen tak nedaruju."usmívala jsem se. Podával mi ruku. - Je nenapravitelnej. - blesklo mi hlavou. Ani nevěděl, že mi nahrává. Ruku jsem přijala a stáhla jsem ho s sebou do vody.

"Už toho vy dva nechte a pojďte se nasnídat ať můžeme co nejdřív vyrazit."okřikl nás Fron stojící na břehu. Vylezli jsme z vody a následovali ho do tábora, kde po nás hodil něco na utření. Během půl hodiny jsme se vydali na cestu. Vedle mě jel Fron. Před námi zbytek skupiny. Ber se bavil s Friinin. Občas se po mě podíval.

"Jsi šťastná?"zeptal se najednou Fron.

"Jak to myslíš?"odpověděla jsem otázkou.

"Zamlouvá se ti to, co jsi udělala a co děláš?"rozvedl otázku.

"Nic jiného mi nezbylo. Proč se ptáš?"

"Ze zajímavosti. Vadí?"

"Ne." Tím naše krátká konverzace skončila. Po dvou hodinách jízdy si Friinin musela opět odpočinout. Cestou jsem vzpomínala, co jsem Berovi kdy provedla a snažila se přijít na něco, co bych mu mohla provést. Nic mě však nenapadlo. Škoda.

Večer jsme se utábořili v širé krajině daleko od řeky. Chvíli jsme seděli okolo ohně. Pak jsem se rozešli spát. Fron s Jekem schytali jednu hlídku. Na štěstí pro mě, hned první. Hlídala jsem s nimi. Seděli jsme okolo malého ohně a hleděli do něj. Fron občas obešel tábor. Po chvíli jsem se otočila obličejem od ohně, abych si prohřála záda.

"Je ti zima?"zeptal se Jek.

"Trochu."

"Nemusíš tu s námi sedět. Klidně si běž lehnout."řekl Fron.

"Nemusím, ale chci."odpověděla jsem mu. Fron vstal a vešel do stanu. Po chvíli vylezl a nesl přikrývku.

"Na, ať k nám nesedíš zády."

"Díky. Ty tak moc stojíš o to, vidět můj obličej?"

"Ehm, jo?"odpověděl Fron.

"Vždyť ho vidíš každý den celý svůj život."namítla jsem.

"Ale ne při svitu ohně."

"Nemáš to jedno?"

"Ne." Ze stanu za mnou se ozval nějaký zvuk. Všichni jsme se podívali tím směrem. Ze stanu vykoukl Frenin.

"Slečno Ari, už se pokračuje?"zeptal se rozespale.

"Ne."odpověděla jsem. Freninova hlava zmizela ve stanu.

"Není náměsíčný?"otočila jsem se na Frona. Jek měl co dělat, aby se nerozesmál.

"Jdeme spát."řekl Fron hledíce na hvězdy, "Je načase. Hlídka nám skončila."vstal a šel vzbudit dva vojáky. Já s Jekem jsme se vydali do našeho stanu. Za chvíli se k nám připojil i Fron. Popřáli jsme si dobru noc a usnuli jsme.

Ráno jsem vstala mezi prvními. Jen hlídka usínala u vyhaslého ohně. Vyhledala jsem Lafa, odpoutala ho od kolíku a vyšvihla se mu na hřbet. - Když si nemůžu zaplavat, tak se alespoň projedu na koni. - pomyslela jsem si. Vydala jsem se směrem k řece. Nemusela jsem Lafa ani moc pobízet. Voda ho přitahovala. Nechala jsem ho jít a na následky jsem nemyslela. Za chvíli jsem byla u řeky. Laf vběhl do řeky i se mnou na hřbetě. Za půl hodiny po mě přijel Ber. Moje půlhodina bezstarostného plavání skončila.

"Tady jsi Ari."oslovil mě.

"Co tu děláš?"zeptala jsem se. - Divím se, že tu není Fron.- pomyslela jsem si.

"Jedu pro tebe. Beze slova jsi zmizela."vysvětlil.

"A proč tu není Fron?"

"Ten ještě spal. Jek mi řekl, že máme jet do Modrého města. Prý je to kousek."

"Je, támhle je Nachové jezero. Tak jedem, ne?" Vyrazili jsme. Za dvě hodiny jsme projížděli Vesnicí a o půl hodiny později jsme sesedali na dvoře Izupova domu. Odvedla jsem Lafa do stáje a vrhla se do jeho očisty. Během toho dojel zbytek výpravy a samozřejmě Fron. Uhnul mému pohledu. S opečováváním Lafa jsem si dala načas. Čekala jsem, až skončí Fron a odejde. Za chvíli jsem ho následovala. Očekával mě před dveřmi do domu. Zamířila jsem přímo k němu.

"Pojď se projít Ari."oslovil mě a nedal mi čas odporovat. Vyšli jsme z domu. Fron mlčky zamířil na náměstí a já ho mlčky následovala. Nesnažila jsem se navázat rozhovor.

"Doufám, že sis uvědomila, proč tu jsi."začal. po nedávné zkušenosti jsem raději mlčela a nechala ho mluvit. Jen jsem na něj kradmo pohlédla.

"Dobře. Hodláš mlčet."

"Ne. Já nechci být seřvána."odpověděla jsem a zastavila se. Fron ještě chvíli v chůzi pokračoval, než si uvědomil, že ho nenásleduji.

"Ari, já ti nevyčítám to, že jsi jela k řece, ale to, že jsi odjela, aniž by někdo věděl kam."

"Snad nám už nic nehrozí? Maur je mrtvý a Hwesta utekl."

"Ty si myslíš, že to tak rychle vzdal?"

"Je to divný, ale ano. Myslím si to."

"No dobře. Přemýšlej o této situaci. Pak mi řekneš na co jsi přišla."otočil se a odešel.