Bitva 7. část

Bránila jsem se. Co jiného mi také zbývalo. - Tohle dlouho nevydržím. Jsou na mě tři. - pomyslela jsem si. - Někoho potřebuji. - nechtěla jsem si to přiznat, ale musela jsem. Zaměřila jsem se na Mučiho. Pokud si dobře pamatuji, je v téhle trojice největší zbabělec a nejhorší šermíř. Bránit jsem se musela proti všem, ale ve volné chvíli jsem se věnovala jen Mučimu. Přede mnou se mihla postava. Neměla jsem čas sledovat, kdo to je. Muči se odporoučel k zemi. Další na řadě byl Bal. Hwesta utekl. - To je zbabělec. - pomyslela jsem si. Přede mnou se opět mihla postava s tmavými vlasy. - Orotil nebo Hunson. Ber to být nemůže. Ten by se zastavil a zeptal se mě jestli mi nic není. - pomyslela jsem si. Sklonila jsem meč. Proti mně už nikdo nestál. Vedle mě se objevil Fron.

"Není ti nic?"zeptal se.

"Ne a tobě?"

"Taky nic. Počkáme, jak na tom budou ostatní." Za chvíli se k nám připojil Ber s Freninem. Oba na mě upřeli pohledy. Ber krátký, ale Frenin si nedal pokoj ani po dvou minutách. Vyrušil ho až příchod Oryata a Orotila. Hunson ani Jek se neukázali.

"Kde jsou?"zeptal se Fron Orotila.

"Obejdeme stan a uvidíme."odvětil mu.

"A jak se rozdělíme?"

"Vy, Ber a Ari a já se zbytkem."

"Tak jdeme."pobídl nás Fron a sám šel první na druhé straně stanu jsme našli oba hledané a stanuli tváří tvář Maurovi.

"Teď už je to jen na vás. Hodně štěstí."popřál nám Hunson a spolu se svým bratrem a Oryatem se vzdálili. Maur mezitím tasil meč. Vedle něj se objevil Hwesta. Měli jsme štěstí. Velká část tábora byla vylákána útokem na jihu.

"Připravte se na smrt."oslovil nás Maur chladným hlasem. Nikdo z nás nic neřekl.

"Můj pane."ozval se Hwesta podlézavým tónem. - Tak přece se něčeho bojí. - pousmála jsem se v duchu. "Tu elfku nech mě."

"Ještě uvidím."odpověděl mu.

"Dobře. Ari, jdeme na to. Jeku, připrav se."oslovil nás Fron. Rozhlédla jsem se po 'příteli, který je ochotný za mě položit život'. Jediný nejmenovaný byl Ber. - A je to jasný. - pomyslela jsem si.

"Meldanildo, nech nás osamotě."

"Ale……""zkoušel odporovat Hwesta.

"Já to rychle vyřídím a pak si můžeš dojít pro tu elfku a dělat si s ní, co chceš."umlčel ho Maur. Hwesta odešel. - Co bude teď? - pomyslela jsem si. Tasili jsme.

"Radši to vzdejte. Nemáte šanci."promlouval k nám Maur ve snaze rozptýlit naši pozornost. Málem se mu to povedlo. Chladnou hlavu si nechal jen Fron a Ber. Já a Jek jsme hodlali přijmout svůj osud. Z otupělosti mě probudil Fron. Opět jsem pozvedla meč, který jsem před chvíli sklonila postavila se do střehu. Jek mě za chvíli následoval. Zahájili jsme útok. Zkoušeli jsme, co dokáže. Začali jsme zvolna a pomalu jsme přitvrzovali. Maur bez námahy odrážel útoky a smál se mi. Několikrát jsem skončila na zemi a kdyby nebylo Frona, byla bych mrtvá. Znovu jsem skončila na zemi. Síly mi začínaly ubývat.

"Ari, vstávej."křikl na mě Fron. Maur se blížil.

"Ari. Pěkné jméno, škoda, že se na její nositelku brzo zapomene."posmíval se.

"Jeku."křikl Fron. Jek zaútočil a Maur si mě přestal všímat. Ke mně přiběhl Fron.

"Co se děje, Ari?"zeptal se.

"Nic, jen jsem unavená."odpověděla jsem.

"Musíme to dokončit."řekl naléhavě Fron.

"Chtělo by to pauzu."namítl Ber.

"Něco takového si nemůžeme dovolit."

"Jek je tam sám?"vyjela jsem na Bera

"Je. On to zvládne."utěšoval mě.

"Musíme mu pomoct."vstala jsem. Po tomto zjištění se únava přesunula na později. Obklopili jsme Maura ze tří stran. Do zad jsme se mu nedostali. Hlídal si nás. Očekával, kdy uděláme nějakou chybu. Začal rozptylovat a urážet. Začínala jsem toho mít plné zuby. - Divím se, že na něco takového má vůbec čas. - pomyslela jsem si. Moje zlost vzrůstala. Útočila jsem čím dál tvrději. Maurův výraz se změnil. Úsměv se vytratil a vystřídalo ho zděšení. - Konečně se začal bát smrti. - blesklo mi hlavou. Zjištění mě donutili k ještě větší rychlosti. Jednu chvíli mi odhalil levý bok. Neváhala jsem. - Jeden bod pro mě. - pomyslela jsem si. Maur se zastavil v 'tanci s mečem' a ostřížím zrakem mě přeměřoval. Zaútočila jsem. Bylo to podlé, ale on není jiný. Pokusil se o obranu, ale můj meč se zabořil hluboko do jeho hrudi. Zachroptěl. Na mě vystříkla krev a potřísnila mi obličej.

"Ari."vydechl údivem Fron. Otočila jsem se na něj. To byla chyba. Nepředpokládala jsem, že i smrtelně raněný se bude bránit. Fron pozoroval pouze mě. Ber se soustředil na Maura.

"ARI!!"varoval mě Ber. Fron se probudil z omámení a rozběhl se ke mně. Já si znovu začala všímat Maura. Ke mně se blížila jeho ruka ve vysoké rychlosti. Nestihla jsem uhnout. Maur mě odmrštil na nedalekou skalní stěnu. Jediné moje štěstí bylo, že byla hladká bez výstupků. Při nárazu jsem si vyrazila dech. Po chvíli jsem dopadla tváří k zemi a následně ztratila vědomí. Poslední, co jsem viděla, byl Fronův zděšený výraz.

Začínám vnímat své tělo. Obklopuje mě příjemné teplo. Někdo je v mé blízkosti. Snažím se dát najevo, že žiju, ale nedaří se mi to. Neovládám se. Dál klidně ležím. Snažím se nabrat nějaké síly, abych mohla otevřít alespoň oči. To se mi povedlo. Ležela jsem uprostřed neproniknutelné tmy. Venku praskal oheň. Občas jsem zaslechla hlasy vojáků. Uspávalo mě to. Někdo vešel. Zkusila jsem pootočit hlavu. Povedlo se. Začínám se ovládat. Příchozí má pochodeň. V jejím světle vidím někoho ležet. V příchozím poznávám Frona.

"Jak na tom je?"zeptal se někdo. Fron to ale nebyl. Vedle něj se objevil Ber. - Taky mě to mohlo napadnout. Kdo jiný by se o mě zajímal. - pomyslela jsem si.

"Spí. Podíváme se ještě na Ari a Friinin."odpověděl mu Fron. - Kde se tady vzala Friinin? - ptala jsem se sama sebe. Došli ke mně.

"Ari, už jsi vzhůru?"zeptal se užasle Fron.

"Co…jiného…mi zbývá."vykoktala jsem ze sebe. Fron se usmál.

"Ještě se půjdeme podívat na Friinin a pak se vrátím."řekl Fron.

"Co ta…tady dělá?"zeptala jsem se.

"To, co jsi ty dělala v Rómenu. Šla prto vůli svého bratra bojovat."odpověděl a odešel. Praskot ohně a občasné hlasy mě uspávaly. Po chvíli se vrátil Fron s Brem a oba mě vytrhli z dřímot.

"Bolí tě něco?"zeptal se Fron.

"Zatím ne."

"Jak 'zatím'?"nechápal to.

"Ještě jsem neměla možnost se pohnout. To potom bude bolest."zívla jsem.

"To se očekává."

"Jak dopadla bitva?"vyzvídala jsem.

"To ti povím ráno. Vidím na tobě velkou únavu a uprostřed vyprávění bys usnula. Pak bys to chtěla slyše znovu."

"Takže se toho asi nedočkám."

"Ne. Mára lomë."odešli. Za chvíli jsem o sobě nevěděla. Usnula jsem.

Probudila jsem se.

"Mára arin, Ari."pozdravil mě Jek.

"už jsi vzhůru?"zeptala jsem se.

"Jak vidíš. Máš hlad?"

"Trochu."

"Chceš s něčím pomoct? Nakrmit, podepřít nebo cokoli jiného. Stačí říct."

"Ještě nevím, jak jsou na tom moje svaly. Zatím z toho nic nebude."

"Pokud vím, máš pohmožděná žebra. Proletěla ses…"

"Jak 'proletěla'?"

"Ty si nepamatuješ?"

"To myslíš to, jak mě praštil?"

"Přesně to. Proletěla ses nejméně pět metrů."

"PĚT? Ten teda musí mít sílu."

"Měl."

"On už nežije?"

"Ne."

"A co se dělo potom?"

"No. Rozběhli jsme se k tobě. Fron tě s Berem začal oživovat. Mě poslali k Izupovi. Cestou jsem potkal Friinin jak bojuje. Poznala mě a přestala bojovat. To byla její chyba. Protivník se nehodlal vzdát. Nějakým pro mě nepochopitelným způsobem ji omráčil. Kdybych tam nebyl, Frenin by byl bez sestry…"nedopověděl mi to. Do stanu vletěl Frenin. Chvíli upřel pohled na spící Friini a pak na Jeka. Mě dneska vynechal.

"Vy jste ji zachránil?"zeptal se Jeka.

"Když myslíte?"odpověděl Jek otázkou.

"Řekněte mi pravdu."naléhal Frenin.

"Ano."odpověděl Jek.

"Jsem vám velmi vděčný. Ani nevíte co pro mě znamená…"

"Tak proč jste ji dovolil bojovat?"zeptal se Jek. Frenin se zarazil.

"Já jsem jí nic nedovolil."ohradil se.

"Tak ji málo hlídáte."poradil mu Jek. Frenin zrudnul a odkráčel.

"Tys mu to teda nandal.?řekla jsem Jekovi po chvíli ticha.

"Ale měl jsem pravdu."

"To jo. Co Friinin vlastně je?"

"Nic moc. Zlomená ruka a schytala to mečem do zad. Bude v pořádku."

"Pokud se její tělo umí rychle zregenerovat." Do stanu vešel Fron.

"Tak kde se flákáte?"

"My se neflákáme, my odpočíváme."

"No tak jo. Ari, jak se cítíš?"

"Jde to. Momentálně hodlám vstát a něco dělat."

"Ať tě ani nenapadne cvičit."

"Díky, žes mi poradil, jak se nenudit."

"Já ji snad zabiju."

"To bych nedělal."

"Proč?"

"Ani to neuděláš. Na to ji máš moc rád."

"To máš pravdu."

"Jdeme se podívat ven?"zeptal se Jek.

"Kdyby něco najdeš nás někde venku."

"Jasný." Odešli. Já se začala pokoušet vstát. Po půl hodině se mi podařilo posadit se. Potom to bylo jednodušší. Za mnou se něco pohnulo. Otočila jsem se. Byla to Friinin. Pravděpodobně se probudila. - Zajímalo by mě jestli byla při plným vědomí, když šla bojovat. - blesklo mi hlavou. Potichu jsem se blížila k její posteli. Pohnula se znovu. Já jsem mezitím došla k posteli. Friinin otevřela oči a vytřeštěně se na mě podívala. Zběžně jsem se ujistila, že je dobře přikrytá. Je sice léto, ale jsme trochu severněji a blíže hor.

"Mára arin, přejete si něco?"zeptala jsem se potichu.

"Musím zmizet. Bratr mě tu nesmí potkat."začala zhurta a snažila si sednout. Stálo mě to hodně sil, než jsem ji donutila si opět lehnout.

"Pozdě. Váš bratr tu už byl."řekla jsem ji, "Asi bude chtít vysvětlení."

"Tak mi ho zavolejte. Pro……"nedomluvila. Vytřeštila na mě oči, "Co tady vlastně děláte Vy?"zeptala se..

"Zotavuji se z bitvy. Přesněji řečeni dělám to co Vy."odpověděla jsem, "Najdu Vašeho bratra."opustila jsem ji. Do stanu vešel Izupa následován pomocníkem. - Teď budu mít problém, že jsem vstala. - pomyslela jsem si.

"Mára rë Ari. Jak to jde?"oslovil mě.

"Jde to. Mohlo být i hůř."odvětila jsem.

"Kazíš mi tu morálku."

"Jak to?"

"Vstala jsi, když máš odpočívat. Teď budou chtít vstát všichni."řekl s úsměvem.

"Však já jim rychle zmizím z dohledu. Nebojte."vyběhla jsem ze stanu. Friinin mě sledovala, dokud jsem ji nezmizela z očí. Prvně jsem se rozhodla najít Frona. S Freninem sama nebudu. Proběhla jsem, spíše prošla, celý tábor, dokud jsem nenašla Frona. Překvapivě jsem zjistila, že se tábor přesunul na bojiště. Frona s Jekem a Berem jsem našla až u skály, na kterou jsem zády narazila. Poznala jsem to hned. Takovou událost dlouho z hlavy nedostanu. Ostatní mi to budou neustále připomínat. První si mě všiml Ber. - Ten má snad oči i vzadu, nebo šestý smysl určený na mě. - blesklo mi hlavou. Usmál se na mě a povzbudivě na mě mrkl.

"Mára rë."pozdravila jsem.

"Mára rë. Přišla ses podívat na místo činu?"zeptal se mě Fron.

"Ne. Hledám tě, abys promluvil s Freninem. Friinin se probudila."vysvětlila jsem mu.

"Proč jsi nešla přímo za Freninem?"

"Z jednoho prostého důvodu, který znáš."

"No dobře, jdu za ním."řekl Fron.

"Zůstaň tady. Já to vyřídím."zastavil ho Jek a bez udání důvodu odešel.

"Co se to s ním stalo?"zeptala jsem se.

"Nevím."protáhl Fron obličej.

"Co budeme dělat my?"zeptala jsem se, když mi Jek zmizel z očí.

"Půjdeme se chystat na zpáteční cestu."odpověděl mi Fron.

"Tak jdeme, mě se tu už stejně nelíbí." Fron i Ber se zasmáli. Fron mě potom chytil kolem ramen a společně jsme se vraceli zpět do tábora. Jeka jsme potkali u stanu, ze kterého jsem odešla.

"Tak co, vyřídils?"zeptala jsem se.

"Jasně, že jo. Kdy se vyráží?"

"Pokusíme se vyrazit ještě dnes."

"Pokud dostaneme svolení a minimální gardu." Izupy jsme se zeptali, svolení jsme dostali a jako bonus nějakých deset vojáků. Měl se s námi vrátit i Frenin s Friinin. Frenin to přijal hned, ale Friinin se vzpírala, že ji budou bolet záda a že neuřídí koně jednou rukou. Frenin se ji pokoušel přemluvit. Pak celý zdrcený přišel k nám, ať mu pomůžeme. Zkusila jsem to jako první.

"Friinin?"oslovila jsem ji. Seděla na lůžku zády ke vchodu.

"Ano?"odpověděla mi aniž se nějak pohnula.

"Ještě dnes vyráží zpět malá skupinka. Ne……"

"Vím, proč se ptáte?"nenechala mě domluvit.

"Jestli by jste nechtěla jet s ní."

"já nemůžu. Neumím řídit koně jednou rukou. A nesnažte se mě přesvědčit. Nepovede se Vám to." S nepořízenou jsem odešla ze stanu. Nemám náladu se s ní hádat a ani čas. Vylezla jsem ze stanu, výmluvně se na Frona podívala, pohodila rameny a postavila se vedle něho a Jeka.

"Kdo to zkusí teď?"zeptal se Fron. Do stanu vešel beze slova Ber. Po dvou minutách vyšel tváříce se velmi podobně jako já.

"Jeku zkus to ty."vyzval ho Fron. Jek beze slova vešel do stanu. Za chvíli vyšel s úsměvem na rtech.

"Tak co?"

"Jede s námi." Všichni jsme údivem otevřeli ústa.

"Jak jsi to udělal?"zeptal se Fron.

"Celkem jednoduše."odpověděl Jek.

"tak se jdeme připravit."vybídl nás Fron. Vešla jsem di stanu a začala jsem rozdělovat své věci na dvě hromady. Tu, kterou potřebovat budu, jsem skládala rovnou do batohu. A tu, co potřebovat nebudu, jsem skládala vedle. Do stanu vešel Fron.

"Tohle všechno tu hodláš nechat?"zeptal se.

"Ano, proč se ptáš?"odpověděla jsem.

"Jen tak."posadil se na lůžko. Já jsem hledala zbytek svých věcí.

"Můžu se tě na něco zeptat?"oslovila jsem ho a postavila se proti němu.

"Ptej se."

"Kde mám své zbraně?"

"Já je mám."

"Dobře. Půjdeme?"zeptala jsem se a hodila batoh na záda. Zapomněla jsem ovšem, že jsem jimi otřela jednu pěkně tvrdou skalní stěnu a teď jsem zaskučela bolestí. Fron mi batoh vzal a nehodlal mi jej vrátit. Friinin, která se mnou sdílela stan, si pomoc od bratra přímo vynutila. Všichni společně jsme opustili stan.